Každý rok je to stejné. Letos bude advent klidný, nikam se nebudu honit, ničím se nebudu zbytečně stresovat a dám si pozor, aby se mi nic nenahromadilo, říkám si v listopadu a těším se na to ticho při svíčkách a vůni perníkového koření. Při pohledu do diáře se spokojeně usmívám, ten koncert se nějak zvládne a jedno divadlo k tomu, no není to krása?
Jenomže pak se to vždycky nějak zvrhne. Jeden vánoční večírek, druhý vánoční večírek, třetí vánoční večírek. Jé a nechcete se ještě před Vánoci vidět? Slibujeme si to přece už tak dlouho! Měla bych navíc asi napsat tomu a tomu, už tak dlouho jsem o nich neslyšela. A nesejdem se ještě tenhle týden nad nějakou deskovkou? A co takhle zajít na kafe? A… už dost!
Moje plánovací mysl se pomalu ale jistě hroutí do temné propasti stresu. Ano, seznam dárků je prakticky odškrtaný, ale odškrtané jsou taky prakticky všechny večery a víkendy. Všichni ti lidé, se kterými je normálně fajn se vidět, se každý rok nějakým nepochopitelným způsobem nacpou zrovna do adventu a já mám chuť raději zemřít bolestivou smrtí zadušení perníčkem než večer zase někam jít a s někým se vidět. A ještě vlastně vyzvednout tenhle dárek. A taky na ten koncert musím cvičit. A odepsat na dalších pět mailů, protože na tu pozvánku všichni odpověděli a hrozně je zajímá, co je u mě nového. Sice nepřijdou, ale odepsat jim musím.
S každým novým e-mailem cítím, jak ze mě uniká trochu životních sil, každá zpráva na chatu mě vysává. Navíc – co čert nechtěl – zpravidla píšou všichni najednou. Do toho vedu normální život ze dne na den, tu nakoupit, tu vyprat. V mysli se mi neúprosně vynořují další a další úkoly, které čekají na splnění. Splním je, ano, včas a v přiměřené kvalitě. Jenomže za jakou cenu? Za cenu toho, že mi advent bude na obtíž a já budu strašně moc chtít nikoho nevidět, s nikým nemluvit a jenom si zalézt někam do kouta, kde nikdo, ale opravdu nikdo nevypustí z úst slova, která znějí jako „vánoční večírek“.
Trpíme, naši milí extrovertní přátelé, trpíme a nemáme kdy nabrat sil. Až jednoho dne (třeba tak hezky příhodně na Vánoce) bouchnou saze, tak se, prosím, nedivte. V adventním čase je to s námi totiž úplně přesně jako v tom geniálním vtipu.
„A co budete, pane profesore, dělat o Vánocích?“
„No co. Budu se vzpamatovávat ze všech těch vánočních večírků.“
Taky mám teď ten pocit. Snad bude lépe aspoň na štědrý den 😀
No.. Asi to u vás k adventu patří…
U mě zatím letos dobrý, ale vypadá to, že příští týden přituhne, protože se povážlivě plní jednotlivé večery. Ještěže na koncerty a do divadel chodím výhradně jako natěšený divák :-).
No ty jseš zrovna ukázková mučednice, jen co je pravda! Představuji si tě skoro jako sebe, představuji si dlouhé, bezvýchodné utrpení, muka polykání vanilkových rohlíčků, oběť přinášenou pokorně, bez reptání a o těch zatrachtilých svátcích zcela zbytečně! 🙂
A co takový Silvestr?! 😀
[1]: Ano, to bude lépe v každém případě 🙂
[2]: Bohužel. Ale nepřestávám doufat, že se to někdy v budoucnu alespoň trochu změní! 🙂
[3]: Zatrápené koncerty! 😀 Kdo na ně má pořád chodit, že? 😉
[4]: Což o to, až přijde čas polykání vanilkových rohlíčků, tak už bude blaze 😀
[5]: Silvestr si vždycky zařídím tak, aby mi bylo dobře: v malé skupině kamarádů, bez cizích lidí a s minimálním množstvím alkoholu – značka ideál 🙂
Tak mně se podařilo naučit se říkat "ne", takže letos žádný večírek, akorát pár akcí s rozvětvenou rodinou, to nějak přežiju 😀
Ony budou Vánoce? Pravda, faktur je víc než kdy během roku..
Letos mám naštěstí klid, řekla bych že snad ještě větší než loni. Nějaké to povinné zúčastnění se na sešlostech, na kterých mě samotné stejně nezáleží, nebudu lámat přes koleno…protože jakmile se do toho člověk nutí, vždycky to dopadá špatně a cítit se nekomfortně několik hodin? To se radši sejdu s několika opravdovými přáteli.
[7]: Hezky! To se taky musím naučit! Z části už se mi to podařilo, ale pořád je co zlepšovat 🙂
[8]: Tak to je smutné…
[9]: Skvělý přístup 🙂 Doufám, že se mi někdy v životě podaří některý advent zorganizovat tak, že budu mít klid též 🙂
No jo.. mně třeba vánoční večírky nevadí. Ani úkoly, ani lidi. Když je k tomu víno 😀
[11]: Víno já nerada. Ale pokud ti nic z toho nevadí, tak nezbývá, než ti prachsprostě závidět 😀
[12]: Kdo nemá rád víno, nemůže vůbec poznat štěstí. Je odsouzen jako juiff errant k věčnému bloudění na kocábce po okeánech strastí!
[13]: Tak to abych s tím blouděním pomalu začala 😀
A ja ako introvert ti tieto "starosti" zas závidím 😀 Takže si závidíme navzájom, čo je pre introvertov vlaste príznačné, lebo keď máš to prvé, chýba ti to druhé, a keď máš to druhé, chýba ti to prvé. Ťažký údel kvalitatívnych ľudí v kvantitatívnom svete 😀
[15]: Tak už to bývá, že jeden je něčeho přesycený a druhému se toho zas nedostává – a každý na tom druhém pólu vidí hlavně ty klady a na tom svém zas všechny zápory 🙂 Tak si do příštího roku přejme vyváženou distribuci vánočních večírků a adventních setkání 😀