Nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Alespoň tak se to praví ve slavné Cimrmanově pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký – a kdo by chtěl polemizovat s velikánem takového formátu? My, trpaslíci, jen těžko. Přeci jen to ale vidíme trošku jinak. Snad z podhledu.
Trpasličí poznatek číslo jedna spočívá v tom, že všichni jsou velcí. Ať dělají, co dělají, dívají se na vás vždycky trochu svrchu a vy, ať už o jejich morálních kvalitách soudíte cokoli, k nim nevyhnutelně alespoň trochu vzhlížíte. Jedinou výjimkou jsou malé děti, na ty se můžete dívat pěkně shora; ovšem stačí počkat si pár let a poměr se, jako vždy, obrátí.
Trpasličí poznatek číslo dva říká, že všechno je vysoko. Pravda, do hlavy se jen tak nepraštíte, ale zase pro vás zůstane obsah vrchních poliček jednou provždy tajemstvím. Pokud tam jsou sklenice, budete vždycky pít z hrnečku. Pokud hrnečky, raději si ten svůj pořádně hlídejte nebo taky skončí na nedosažitelných horánkách, o nichž můžete jen snít. Snad se na nich skrývá něco velkého a krásného? Nezbývá než věřit. Anebo jít pro štafle.
Trpasličí poznatek číslo tři ustavuje, že uhýbat musíte zásadně vy. Jinak do vás druzí budou vrážet, bourat nákupními vozíky nebo strkat taškou či batohem. Jste malí, docela maličcí, a tedy napůl neviditelní (předpokládám, že z té vrchní půlky, jinak si to nedovedu vysvětlit). Pokud to nevezmete na vědomí, nikdo jiný to za vás neudělá a končívá to potlučeným ramenem.
Trpasličí poznatek číslo čtyři shrnuje: co je nahoře, tedy opravdu vysoko – i mimo dosah obrů – nezůstane skryto. Pohled trpaslíkův je zvyklý bloudit směrem vzhůru, bloudívá tam proto často. Vidí zelené i barevné stromy, architektonické ozdoby a fasády krásných domů, barevné střechy, hejna ptáků a západy slunce, pohádkové mraky, srpek měsíce a hvězdy. Proti trpaslíkovi je celý svět velký a objevit ho trvá celou věčnost. Trpaslík je svou existencí odjakživa obrácen vzhůru. K nedosažitelnu, ve kterém růst nezná mezí.
Zas všude vylezou… 😀
Co je malé, je nesmírně roztomilé.
Tragické situace nastanou, pokud si trpaslík potřebuje zvýšit alespoň sebevědomí a koupí si obrovský vůz, který řídí jako smyslů zbavený.
[1]: Tak co jim zbývá, když tam nedosáhnou 😀
[2]: Ojojoj, tak doufám, že mě podobný osud taky nečeká 😀 Zas na druhou stranu mám pocit, že takhle to dopadne spíš u malých mužů, kterým společnost dá jejich malý vzrůst pořádně sežrat.
A taky v sezóně volají hilfe? 😀
Ale na druhou stranu, dokud člověk nemá aspoň 190, furt má pocit, že je většina lidí vyšší. Já jsem vysoká dost. A stačí se třeba projet autobusem s bandou středoškoláků, kde přestali růst jen někteří, a mám dojem, že jsem fakt vysoká. A pak přijít domů a koukat na dvoumetrové bratry a ne, nejsem vysoká 😀
Když je ale takový trpaslík nezaměstnaný, má ještě šanci vzít služby na zahrádkách! 😉
Trpaslíci si musí dávat pozor na případné obry, kteří mají také svůj zrak zaměřený vzhůru, protože takoví jsou pro trpaslíky zdrojem stálého nebezpečí :-).
[4]: Možná že taky někdy jo, ale z vlastní zkušenosti to tedy nemám 😀 Myslím, že podstatný předěl je průměrná výška. Jak je víceméně všechno dělaný na průměrné rozměry, tak je prostě znát, že je člověk pod ním. A kamarádky, které jsou o hlavu vyšší, tomu teda taky nepomáhají 😀
[5]: To už musí být ale ve svém oboru skutečný profesionál 😀
[6]: Ještě štěstí, že takových obrů naštěstí mnoho neexistuje 😀
I pohled obrův často směřuje vzhůru, když sundává a podává to, na co trpaslík nedosáhne 🙂
[8]: Pravda! To už by musel být skutečně megaobr, aby něco takového sundával a zároveň se na to díval pěkně svrchu 😀
Tydle pidimužíky otkávám nalitý v supermarketech a vždycky do nich se smíchem Jokera (2019, s Joaquinem Phoenixem) vražím.
[10]: Tak to mám teda velký štěstí, že jsem pidižena 😀
Někde jsem četla, že menší lidé se dožívají vyššího věku než velcí. Měla jsem vždycky opačný problém – 180 cm, všechno mi bylo krátké, kluci byli menší než já a když jsem si vzala podpatky, nechtěli vedle mě ani jít … Když jsem byla mladá tak byla soutěž Miss zakázaná. Teď už jsem zas poněkud přestárlá, ale zas dosáhnu všude :-). Člověk nikdy neví , co je kdy k čemu dobré…
S tím souhlasím, jenom si neuvědomuji co by mohli dělat, když by museli dělat. Domácí úkoly? Kdo by je živil. Dáme tam ještě otazník!
[12]: Zajímavé! Ale dává to smysl. Přeci jenom je obecně míň namáhavé živit a udržovat menší tělo. Třeba pro srdce. Obojí má každopádně své klady i zápory 🙂
[13]: Mám dojem, že dělat musejí i malí lidé. Bohužel 😀
Krása, dávam lajk. Aha nedá sa to lajknúť? No tak aspoň som napísal kamarátke, že som dnes čítal moc pekný článok. Lebo nejak to musím prejaviť^^
[15]: Děkuji velmi 🙂 Lajknout se to dá na facebookové stránce mého blogu – ale, upřímně, napsání kamarádce mi připadá daleko hezčí 🙂
kdybyste jedli dostatek paprik, tak vysrostete
Zrovna čteme Cirkus Humberto a je vidět, jak nelehký byl v minulosti udel trpaslíků (tam moc sympatičtí nejsou, ale člověka formoval handicap, za který sám nemohl..) Take Cikrt to v dětství a mladí neměl lehké, a je sympatické, jak se přesto dokázal por at se životem.. (to je na něm sympatické přes to že jako politik žádná sláva).. A různé předsudky jsou ve společnosti stále..
Pravda, úděl těch, kdo jsou skutečně mimo normu, musí být velmi těžký. Mimo jiné taky proto, že je to vidět opravdu na první pohled. Proti nim jsme obři všichni – nakonec i já.