Jsem mileniálka. Ještě donedávna bych měla problém něco takového říct, protože můj životní styl se poměrně výrazně liší od toho, který portrétují nelichotivé čláky na webu. Mimo to je docela snadné se rozejít zrovna s touhle generací, když nevlastníte chytrý telefon a nemáte Instagram; a taky jsme byli vychováni k individualismu. V poslední době ale vidím, že některé rozdíly zůstávají jen na povrchu. Přes všechnu odlišnost cítím kdesi v hloubi podstatný společný základ.
Jsem mileniálka nejen proto, že můj rok narození je nekompromisní, ale také a předně proto, že si připadám právě tak ztracená v životě, jak nám všichni prorokují. Dráha, která je v tomhle světě normální, je mi těsná a cizí. Od života očekávám víc než práci, od práce daleko víc než výplatu a od druhých víc než blahosklonné přezírání. Žít šedivý každodenní život v průměrném zaměstnání a vlastním domečku se zahrádkou, kvůli kterému se zadlužím na deset dalších životů, se mi zdá málo.
Vzdělávali nás ve svobodě a mnohosti volby. Říkali nám, že čím víc se budeme snažit, tím lepší náš život bude a že můžeme dokázat cokoli. V realitě ale mnohost volby pokulhává a sociální mobilita je většinou jen pohádka. Přílišné vzdělání, inteligence nebo talent jsou na překážku – v reálu stačí vědět, jak věci fungují a zapadnout do vyježděných kolejí co nejhlouběji. Čím dřív s tím začnete, tím úspěšnější budete. A pokud se úspěch nedostaví, můžete si za to sami. Postupně padají veškeré iluze: o naplnění vlastního potenciálu, o seberozvoji, o změně světa k lepšímu, ba i o tom vlastním bydlení. Krmili nás jimi od narození, aniž by se ohlédli na skutečný stav světa. Říkali nám, že jsme výjimeční. Pokud se pletli, máme z toho deprese. Pokud ne, máme je tím víc.
Jsme patrně první generace, která vstupuje do produktivního života vyhořelá. Sentimentálně pokukujeme po vlastním mládí, a přitom je nám pětadvacet. Nemáme kam jít. Jsme obklopeni cizími úspěchy a třpytivým pozlátkem, ale pod nimi jsou neměnné staré struktury, do kterých se nehodíme. Nikdo do nás nevkládá své naděje a dává se nám velmi často najevo, že jsme tak nějak méněcenní a navíc. Nejsme tu zabydlení, jak reálně, tak metaforicky, nevidíme svou vlastní budoucnost – a do toho, co vidíme, se zdráháme vkročit. Jsme mileniálové, mladí dospělí nového tisíciletí, duchem napůl děti a napůl nesmírně staří. Dveře do života před námi jsou jen lehce pootevřené. Ti, kdo nebudou dost silní na to, aby je vyrazili, v nich zůstanou uvězněni napořád.
Tak moc mi tvá slova připomínají změť všeho, co utváří současný svět!…Není tu o čem diskutovat, protože přesně to se dle tohoto textu odehrává a někde hluboko v nás to přerůstá v šílenost, dezorientaci mezi tím, co je realita a co smyšlený filtr, skrz který se snažíme vidět věci tak jak jsou. Jaká marná snaha a ještě marnější úsilí vynaložené k tomu, vzdát se sociálních sítí, našich milenců, sdílící s námi každé upšouknutí. Trochu mě to děsí…ne, přímo mi to nahání hrůzu a to dost.
Někdy si říkám, zda není lepší vidět přes matné sklo, než syrovost všedních dní, kde mi neunikne jediný detail.
Díky za tvé myšlenky!
Hmmm, takový pták Fénix podléhá burnt out syndromu, ale vždycky vstane z popela…
Trefný.
Ulevilo se mi, když jsi uvedla, že jedním z podstatných znaků je i "vzdělání ve svobodě a mnohosti volby", jinak bych snad ještě nabyl podezření, že jsem taky mileniál :-).
Potíž je, že ona tradovaná měřítka úspěchu se snad mezi generacemi dědí (jak by taky ne, když mnoho rodičů své sny a představy o štěstí nenápadně přenáší na děti) a v jádru se dnes moc neodlišují od amerických 50.let, což mě dost děsí, protože jsem myslel, že se tento model u nás během jedné generace vyčerpá, a on se spíš časem zafixoval a posílil. Pořád čekám, že nové generace uchopí svět jinak, přijdou s jiným paradigmatem, ale spíš mi to připadá, že se v těch snahách utíká od toho opravdu podstatného k miliónu podružností, které se úspěšně vydávají za věci principiální, a – jak už věděl Isaac Newton – setrvačnost je zatracená věc, zvlášť když očima není vidět :-).
Obávám se, že na samovolný progres se spolehnout nedá a jestli někdo zažehne v tomto směru v budoucnu revoluci, bude to nejspíš nějaká velká obchodní společnost a bude to mít v základu marketingový charakter s chytře rozmlženými cíli.
Lepší být milenkou než mileniálkou!
V pětadvaceti to na ni můžeš pořád dotáhnout. 🙂
Já vyhořela ve 40 letech a můj život právě díky tomuto stavu dostal úplně jiný rozměr. Takže z tohoto hlediska, čím dřív, tím líp, protože šance, že se najdete, vybřednete, nasměrujete a prožijete kus kvalitního života, tak ta je tu obrovská.
Jít před bolest, přes slzy a najít se, výhra, která má netušené rozuzlení, pak tam stojíš sama za sebe a víš, co chceš.
Třeba právě to vyhoření je důležité a směroplatné, v mém životě mi prokázalo neuvěřitelnou službu.
[1]: Díky za krásný a upřímný komentář 🙂 Taky bych nějakým matným sklem nepohrdla. Nicméně mi byl zrak dán ostříží a nic s tím neudělám. Snad bohužel, snad bohudík – to je otázka.
[2]: Inspirativní obraz 🙂 Kéž by tomu tak bylo.
[3]: Díky 🙂
[5]: Není mi pětadvacet a díky, ale nemám zájem.
[6]: V to taky nepřestávám doufat. U mě je to bohužel tak, že docela přesně vím, co chci, ale dosáhnout toho je… no, nechci říkat úplně nemožné, ale minimálně vysoce nepravděpodobné. A to mě tedy úplně nepovzbuzuje 😀 Díky za inspirativní komentář 🙂
[4]: Jsi mladý duchem, to se počítá 🙂
Měřítka úspěchu se dědí (nebo zkrátka nějakým mechanismem přenášejí) zcela nepochybně. A nejen měřítka, ale i reálná situace lidí. Vzdělání sociální rozdíly spíš utvrzuje než smazává a děti nevzdělaných rodičů tak taky zůstávají nevzdělané a špatně placené – a do toho ještě s myšlenkou, že si za to můžou vlastně samy. Pořád ale mentálně zůstáváme u amerického snu 50. let, který nicméně nikdy nefungoval a nefunguje ani v Americe, ani tady. A každá nová generace se tomu musí přizpůsobit nebo z toho systému jednoduše vypadne. A když už si zvykne, je pozdě na změny. Dokonalý začarovaný kruh, dokonalé sebenaplňující se proroctví.
No ono je to individuální… Na spí i je tlačenice a kazdy se tam nevmestna.. Je mnoho povolán Ch ale málo vyvolených.. Ostatní ht musí přehodnotit ptlriority. Jde i o to. Jestli je na té špici o co stát.
Vystihuješ to přesně.
[9]: Ono nejde o špici jako spíš o celé to pojetí výstupu. Kdyby šlo jenom o špici, bylo by to mnohem jednodušší 🙂
[10]: Díky 🙂 Na jednu stranu mě to těší, na druhou… vlastně vůbec ne.
[8]: Americký sen podle mě funguje pořád docela slušně, rozhodně líp než sen evropský. 🙂 Ale asi bychom se měli dohodnout na nějaké rámcové definici, abychom mohli polemizovat na nějaké odborné úrovni. 🙂
Tak mi to přišo dřív a velmi intenzivně, poslední roky už ani ťuk a přemítám proč. Jestli za to můžu vděčit sokolům a hlavně turistům, kde něco organizuji a společným výsledkem je spousta hezkých zážitků.. těžko říct.
[12]: Vidíš, evropský sen, to je zajímavé, jak to naprosto nic neznamená 😀 A na odbornou debatu by to jistě chtělo pojmy řádně definovat 🙂
[13]: Je otázka proč, ale každopádně je to dobře! 🙂
Vyjádřila jsi to moc pěkně a docela se v tom vidím. Byla jsem stará už ve chvíli, kdy jsem nabyla plnoletosti a jakoby všechno bylo ztraceno.
Taky jsem hodně dlouho neměla Instagram (teď jen kvůli školnímu projektu), jsem ráda, že nejsem sama.
S tím individualismem máš pravdu, teď se naopak už od školek snaží dětem tloukat do hlavy, že tým je důležitý (asi si všimli katastrofy milénia), jenže toho si nevšimli rodiny těch malých dětí a pojedou v té individuální a jedinečné výchově dál. A vychovají další bandu psychicky přestárlých dětí. Uhm, bude to ještě zajímavé.
[15]: * "nevšimly rodiny"
Moje chyba, pardon.
Pěkné
Perfektní.
Všeříkající. Vystihla jsi všechno to, o čem my. Mileniálové jsme. Nebo takhle to aspoň vidím já, že jsi to všechno vystihla tak, jak to je.
Díky!
Ano, má milá, lhali nám! Krmili nás sladkou pohádkou o tom, jak se budeme mít skvěle, jen když se budeme trochu snažit. Jen o trochu víc. O trošičku! A už to přijde. Jen ještě o malou trošičku… ještě, ještě…
A tak se snažíme, seč můžem a ta sladká mrkvička blahobytu a spokojenosti se nám pořád houpe před nosem a my už nemůžeme a přes to dál jdeme, jak ti oslíci a nikdy nám nedojde, že je to jen vějička.
A co by sis vlastně přála? Jakou máš představu o budoucnosti? Co by se mělo změnit?
Podle mě se vše změnilo s těmi (a)sociálními sítěmi, kdy většina lidí má nejvíc zájmu o svůj smartfounek a kdo není zapojený do některé z těch sítí jako kdyby neexistoval. Za mlada jsem si hodně sliboval od těch internetů, že se konečně dostanu mezi lidi, najdu si partnerku – neomezené možnosti komunikace… Ale efekt byl zcela opačný.
On je právě problém v tom, že lidé hledají štěstí někde tam venku, v lidech, věcech, práci.. Jenže to je ta největší iluze, jaká vůbec existuje, a proto se děje přesně to, o čem píšeš. Zrovna před týdnem jsem psala na toto téma článek, třeba alespoň trošku pomůže se posunout, nebo začít hledat trochu něco jiného: http://doteky-moudrosti.blog.cz/1906/na-kazdem-z-vas-zalezi
Ať už je v článku sebevíc smutku, jedním si buď jistá. Umíš krásně psát 🙂
Krásně a výstižně napsané. Jsem sice 91. ročník, ale naprosto se s tvým textem dokáži ztotožnit… Teď ještě přijít na to, jak z toho ven :/
[15]: Ono se to nesmí přehnat ani s jedním – v momentě, kdy se jednotlivec ztrácí v davu, je to špatně, a obráceně rovněž tak. Zkrátka jako velice často to chce i tady nějaký rozumný kompromis, který se ale velice těžko hledá… každopádně díky 🙂
[17]: Díky 🙂
[18]: Děkuji, velmi mě těší, že ti článek připadá výstižný 🙂
[19]: Přesně. Americký sen je vějička, která může být opravdu nebezpečná. Zrovna nedávno jsem četla článek o workoholismu. Opravdu nepěkná věc…
[20]: Představu o svojí budoucnosti mám, je ovšem otázka, jestli se ji podaří naplnit. A co bych si přála pro budoucnost všeobecně? Inu, zatím je ta myšlenka teprve v počátcích, ale myslím, že nepodmíněný základní příjem představuje krásnou cestu ven 🙂
[21]: Obávám se, že to je přeci jenom dost odlišné téma než to, které je v mém článku.
[22]: Díky za krásný komentář! Udělal mi velkou radost 🙂
[23]: 91. ročník? Tak to technicky vzato jsi taky mileniálka – a ne příliš daleko ode mě 🙂 A jak z toho ven… to je skutečně strašně těžká otázka. Osobně bych začala šestihodinovou pracovní dobou… no a pak fakt nevím 😀
Veľmi pekný článok. Presne tak nejak to vnímam aj ja.
[25]: Díky, to mě velmi těší 🙂
Dokonale výstižné a smutně pravdivé.
S tím pozlátkem je to přesná pravda 🙁
[27]: Díky 🙂 Aspoň ta výstižnost mi dělá radost.
[28]: Bohužel. Ale díky za komentář 🙂
Bože, dievča cítim sa presne som o rok staršia a vidím to tak. Je to strašné.
Přesně tahle to cítím. Jsem ztracená.
Krásně napsané, bohužel velmi výstižně a to je děsivé.. a jak koukám na předchozí komentáře.. je nás víc, kdo to takhle vidí.. cítí.
Krásně napsaný článek a komentáře! Taky jsem dítě počátku devadesátek a momentálně stojím na životní křižovatce s nefungující světelnou signalizací – kam dál? Who knows. Já teda ne.
Znám ten stav vyhoření… Chybí síla a nevíme, co chceme a vlastně nechceme nic. Jediné, co nám brání v tom nic setrvat, je náš strach. Jen s tím nic buď a pozoruj ho. Je živé, hýbe se. Je to opona a za ní… Uvidíš sama… 😀
"Vzdělávali nás ve svobodě a mnohosti volby. Říkali nám, že čím víc se budeme snažit, tím lepší náš život bude a že můžeme dokázat cokoli." Přesně! A učili nás, že nemáme mezi lidma dělat rozdíly, nemáme se posmívat těm, co jsou trochu jiní, že peníze neznamenají všechno, ale je dobré mít, že svoboda se penězma nedá vyčíslit. Važme si toho, sakra.
[30]: Viď? Není to vůbec snadné být dnes mladý.
[31]: Tak snad se nám povede se brzy najít 🙂
[32]: Ten ohlas mě až překvapil. Na jednu stranu mě to samozřejmě těší, že se v mém článku tolik lidí našlo, na stranu druhou… by bylo asi o něco lepší, kdyby to byl naprosto nepochopitelný článek, se kterým by se rozhodně nikdo nedokázal ztotožnit 😀
[33]: Někdy ani ta světelná signalizace nepomůže, protože vede do míst, kde je opravdu dost neprostupno.
[34]: Což o to, já bych toho chtěla dost a i je to docela přesné – ale tam přesně to naráží na realitu. Setrvat s tím nic je každopádně něco, co za to stojí. Za oponou se dají najít velké poklady 🙂
[35]: Což o to, já si toho vážím, jen bych byla o něco raději, kdyby se to odráželo v realitě trochu víc než jen jako obsah našich hlav… Je to smutné, ale mám pocit, že většina společnosti pořád žije úplně někde jinde.
Žila jsem v domnění, že mileniál je ten, co se narodil na přelomu tisíciletí, tudíž někdo mladší než já, a koukala jsem, že se vlastně taky cítím jako jeden, i když nejsem… jestli je ale mileniál dítětem devadesátek, tak se tam taky počítám a tudíž jedno velké pozitivum – nemusím se se svými pocity cítit přestárlá!!! 😀 Jinak je to smutné.
To je vážně skvěle napsané. Myslím, že jsme se v tom všichni mileniálové našli. Cítím to taky, to všechno, o čem píšeš. Je to dost těžké tím vším procházet.
[37]: Za mileniály se právě považují v zásadě všichni dostatečně blízko přelomu, tedy i devadesátkové děti. Takže: přestárle se určite necítíš a vítej v klubu 😀
[38]: Děkuji 🙂 Na jednu stranu jsem ráda, že se ki to povedlo vystihnout, na stranu druhou mě to vůbec netěší…
Tuto generaci není radno podceňovat 🙂 Ale skvěle napsané