Představte si následující situaci: na zastávce hromadné dopravy stojí drobná dívka, vedle sebe postavený prazvláštní kufr. Velikostně tak akorát na samopal, tvarem zcela nespecifický, podlouhlý kvádr, bez jakéhokoli označení. Co uděláte? Vězte, že pokud se k dívce vydáte a zahájíte nezávaznou konverzaci, pak jste součástí sice menšinové, ale stále dosti početné části populace.
Na světě patrně neexistuje univerzálnější zahajovač konverzace, než je takový kufr (ještě tedy skvěle fungují náušnice vyrobené z halířů, ale ty nejsou pod vlasy někdy vidět, takže vítěz je jasný). Oslovují mě lidé na zastávkách, v hromadné dopravě, v obchodech nebo jen tak na náměstích – zkrátka kdekoli, kde se s ním zrovna zastavím. Pro věrné čtenáře nebude jeho obsah překvapením, ovšem družní kolemjdoucí bývají šokováni. Ne, není tam samopal ani mrtvý pes. Jsou to housle.
Kdybych počítala ty, kdo se se mnou na základě houslí dali do řeči, rozhodně by mi nestačily obě ruce. Když je nemám, jsem normální holka, co chodí po městě. Když jsou se mnou, stávám se univerzální vrbou na hudební témata. Dozvěděla jsem se už o kamarádech, co hrají ve filharmonii, o pražské cimbálovce, o tom, kdo hrál na klavír, kolik let chodil do hudebky a kdy ho to přestalo bavit. Někdy se mi podařilo uniknout až vystoupením z tramvaje, jindy se jednorázová konverzace převtělila v dlouhodobější známost – například pro pána ve fakultní šatně se časem otázka „Dneska nemáte housle?“ stala evergreenem.
Nejsem sice po většinu času žádný velký misantrop, nicméně povídat si s cizím člověkem v tramvaji je pro mě docela náročné. Zkrátka: raději knihu. Občas přemýšlím, jestli by nepomohlo začít tvrdit to o tom samopalu nebo mrtvém psu. Patrně však ne. Hudba zkrátka sbližuje, a to i nevědomky a příliš. Pokud vám to tak ale vyhovuje, zakupte nějaké to pouzdro a projeďte se trochu třeba autobusem. Zrovna dneska si prohlížel můj futrál perspektivně vypadající mladík. S trochou snahy a zájmu by to jistě šlo zúročit.
Nic. Možná leda, že tam má asi hudební nástroj, upřímně, to mě napadlo první 😀 A leda bych si možná tak vzpomněla, jak strašně otrávená bych byla já, kdyby naopak někdo oslovil mě. Tyhle cizí vtěrky fakt nemam ráda, ještě když rozhovor rychle skončí po dvou větách, ale když do mě něco lejou hodinu (což už se nejednou stalo), tak mi to otráví celej den 😀
Dobře, dám na Tvou radu a svým dvěma nezadaným a hledajícím kamarádkám kufr doporučím. 🙂
Uznávám, že na perspektivní mladíky už jsou trošku staré, ale třeba se najde perspektivní nestařík. 🙂
Poptám se zdá podobné působí i saxofon a jakou konverzaci dotyční při tom slychavaji…
[1]: Většinu lidí to taky napadne jako první, ale nečekají housle. Onehdy mi nějaký pán říkal, že tam čekal něco jako akordeon 😀 No, nevím, jestli někdy viděl, jak vypadá futrál na akordeon 😀 A ti, co do tebe lejou svůj životní příběh hodiny, to už je teda hodně silný.
[2]: Tak to bude akorát: většinou mě oslovují spíš starší lidé, a to starší pánové. Občas tedy i staříci, ale nestaříci taky tvoří nezanedbatelnou skupinu 😀
[3]: Rozhodně! Futrál na saxofon je svými rozměry tomu houslovému nesmírně podobný (akorát je i s nástrojem opravdu významně těžší), takže ten bude fungovat perfektně 🙂
Také si s sebou nosím jeden nesmírně vděčný zahajovač konverzace. Jen občas mívám chuť si někam na tašku vylepit FAQ a přidat cedulku 'prosím nesahat'.
S houslemi to neznám. Já bych pravděpodobně zaregoval u drobné dívky až na kontrabas, a to v okamžiku, kdy by přijela tramvaj a já bych cítil jako slušnost nabídnout drobné dívce pomoc (i když chápu, že v čase akcí typu MeToo je to chování zcela zbavené základního pudu sebezáchovy).
U mě takto občas fungují desky na fotky. Jsou na formát A1 a když je v nich 30 velkoformátových fotek, jsou dost těžké a v ruchu velkoměsta i neforemné, takže jsem se takto pustil nuceně do řeči taky se spoustou lidí, zvlášť když fouká silnější vítr :-).
[5]: Vážně ti lidi sahají na vlasy? 😀 To je teda ujetý! Ale FAQ by občas neuškodily 😀
[6]: No kontrabas si snad ani nepředstavuju 😀 To by teprv byly debaty! Nehledě na to, že bych na něj potřebovala štafle… A velkoformátové desky ve větru skutečně musejí být docela výživné. Zas na druhou stranu, pokud fouká správným směrem, můžeš díky nim ušetřit energii 🙂
Moje kamarádky vždy někdo oslovuje na ulici, ale ke mě si to nikdo nedovolí. A někdy si říkám, co je na mě tak děsí..
Až prídem na to, ako oslovovať ľudí na ulici, tak si ma neprajte! Už mi neuniknete! 😀
Myslím, že to byl Wilde, co psal, že všechny ženy myslí jedině na lásku. Naivka. Všechny ženy myslí jedině na penisy.
Je úžasné, jak mi lidé jsme zvědaví.
Ale když místo čumění do mobilu začnou lidé příjemně konverzovat, třeba ve vlaku, autobusu, já to beru jako ohromnou devizu, že ještě dokážeme komunikovat, tak obyčejně, tak lidsky.
A když tomu pomůže mladá kočka s futrálem, proč né …
[11]: Opět hrubá chyba, soudružka učitelka českého jazyka se musí v hrobě obracet.
[7]: Jo jo, zejména starší paní nepovažují vizuální vjem za dostatečný. A samostatná kapitola je personál v nemocnicích, nicméně tady se sestřičky a doktorky aspoň zeptají, než začnou otlapkávat.
[10]: Ale kdeže 🙂
[8]: Možná je to jenom nedostatkem futrálů 😉 Mě na ulici taky normálně nikdo neoslovuje.
[9]: Tak každopádně v případě hudebních nástrojů už víš, jak na to 😉
[10]: Jak se to říká… podle sebe soudím tebe? 😀
[11]: Je pravda, že občas je to docela osvěžující. Rozhodně víc než řada lidí, z nichž všichni koukají do mobilu. Onehdy jich takhle v tramvaji sedělo za sebou asi šest a vypadalo to opravdu nesmírně vtipně. Reakce? Řada naproti začala fotit 😀
[13]: Tak to je docela hustý 😀 To by mě vážně nenapadlo, že se bude dít! Level Zelí 😀
[14]: Míň Zelí na tělák, víc zelí k obědu 😀