Naše češtinářka musela být tehdy trochu v rozpacích. Probíráme celkem nudné české spisovatele konce 19. století, všichni si zapisují, nikdo nekecá a najednou jedna ze studentek (ano, ta, která si tak vzorně dělá poznámky) propukne v nezvladatelný smích. Co je na těch buditelích tak vtipného?
Kdyby znala kontext, pochopila by velice rychle. U nás doma totiž vždy panovalo jakési zvláštní nadšení do jazykových podivnůstek. Pitvorná jména, zvláštní slova i legrační zkomoleniny nezřídka udělaly vpravdě zářnou kariéru, vešly do rodinného jazyka – a způsobovaly nepřístojnosti na hodinách češtiny. Ono je těžké udržet vážnou tvář, když pro vás slovo znamená něco úplně jiného, než by mělo. V tomhle případě slovo, které rodiče používají, když zrovna ohrnují nos nad nějakým obzvlášť nelibým smradem a prohlašují při tom něco ve stylu „tady je ale děsnej puchmajer“. Ne, vážně jsem nevěděla, že je to spisovatel. Chudák Ladislav Antonín to zkrátka odnesl.
Stejným způsobem doplatil na své příjmení ekonom Fritz Machlup nebo italský filosof Giambattista Vico, kteří se rovněž docela často dostali na přetřes. Jindy letěly nejrůznější odborné pojmy: když měl kupříkladu někdo rozházené oblečení po pokoji, bylo mu řečeno, ať si ty hadrony kouká uklidit. V době, kdy se mí starší sourozenci učili německy, používaly se (nejčastěji u stolu) žádosti jako „Suň se za!“. Jelikož mluvili německy tak nějak všichni, zpravidla došlo k žádanému účinku. Meteorologicky ladění členové rodiny se dívali na počo, k večeři zakousli oblož chl a večer provedli pravidelnou kygicnu (aneb proč se vyplatí nechat děti číst naškrábané nápisy). Jazykové hrátky byly na denním pořádku.
Lingvistický potenciál se ale v plnosti rozvinul v jiné, velmi specifické oblasti: u přezdívek. U opravdu velkého množství přezdívek. Ségra jich kupříkladu měla víc než 30. Nejšťavnatější kusy zahrnovaly perly jako Mředle, Nípec nebo Péčisko; mně se zase říkalo třeba Lepoká. Dodnes netuším, co to mělo být, poselství o sourozenecké lásce je z toho ale zjevné. Stejně jako to o jazyce. Co je lepší důkaz toho, že je skutečně živý?
Puchmajer u nás doma stále letí, ostatně jakož i podstatně novější historka o mém výbuchu smíchu. U rodičů jsem s ní sklidila velký úspěch a ve škole se mi zase podařilo přebít ji mnoha malými plus při jiných příležitostech. Třeba když jsme brali Vrchlického, tehdy moje znalosti skutečně zazářily. Jistě si totiž dovedete živě představit, co se stane, když v takovéhle rodině někdo hledá v knihovně Jarní romanci a najde místo ní Baladu o hovně. Inu, víme o tom všichni. I o čtyřicet let později.