Někdy má nejeden člověk opravdu velké štěstí, že nejsem velký a nařachaný chlap s impulzivnější povahou. Kdyby mě totiž osud navzdory všem genetickým nepravděpodobnostem takovou výbavou obdařil, celá řada mých spolucestujících v městské hromadné dopravě by patrně utrpěla jisté škody. Obzvlášť velkým rizikům by byli vystaveni v době velkých teplotních změn a chřipkových epidemií. Odpovědí na palčivou otázku, kde se ve mně takové sklony berou, je jediné slovo.
Misofonie je, odborně řečeno, snížená zvuková tolerance. Tahle poučka v praxi znamená velmi jednoduchou věc: prostě nenávidíte některé zvuky. Hnusí se vám tak moc, že na ně váš mozek reaguje úplně jinak než mozek normální, a začne spouštět stresové a agresivní reakce, které vůbec nejsou na místě, vy si ovšem nemůžete pomoct. Je to vlastně jakási mentální alergie na určité druhy zvuku.
Já například z hloubi duše nenávidím popotahování. Když někdo vedle mě popotáhne, nedokážu to ignorovat a všechno ve mně začne bouchat. Pohoršeně se otáčím, protáčím oči v sloup, zatínám pěsti. Zcela upřímně bych v takovou chvíli nejraději popotahovače popadla za flígr a vyhodila ho z místa, kde se spolu právě nacházíme, někam hodně daleko, kde se bude nacházet beze mě. Ve škole jsem ovšem měla značné potíže už s vrhem koulí, nevím tedy, jak bych si poradila s daleko méně kompaktním a těžším spolucestujícím. Musím proto zůstat bezmocně sedět a leda tak zhluboka dýchat.
Když jsem se o misofonii dočetla, docela se mi ulevilo. Tak ono už se to i nějak jmenuje! Vidíš, táto? Říkám ti už aspoň deset let, že nemáš srkat. Pravda, vědomí, že se o tom ví, je poněkud chabá satisfakce, ale lepší než nic. Minimálně mi to dává do ruky pár trumfů. Internet totiž například píše, že „…v závažných případech může dotyčný slovně či fyzicky napadnout osobu, která zvuk vytváří.“ Takže na to pamatuje, až budete příště popotahovat v autobuse. A dejte si bacha.
Se svojí milovanou alergií bych byla ve stejné situaci už hezkých pár let zralá na sebevraždu. Což mě přivádí na myšlenku, jak ti asi musím hrát na nervy a ani o tom nevím.
Je krásné mít svoje chybky pojmenované odborně, viď? 😀 Já o sobě třeba tuze ráda říkám, že mám rotacismus bohemicus. A přitom úplně obyčejně neumím říct ř.
Co se zvuků týče, mám velký problém s ostrými zvuky. Když se v divadle objeví na jevišti zbraň, proklínám Čechova, protože pak už celou dobu sedím v křeči připravená si při výstřelu zacpat uši. Ohňostroje jsou peklo a jako malá jsem se dokonce bála žehličky s napařovačkou. Teď už je to ale podstatně lepší. 🙂
A já proč mě klienti v práci tak vytáčejí, když popotahují. Mám sto chutí je zmlátit do bezvědomí a vyhodit z místnosti. Teď už vím, že je to normální. 🙂
Uplatni konkrétní dýchací metodu – vynalezl ji snad nejmenovaný autor fikce. Spočívá v tom, že když ztrácíš nervy, začneš dělat "lokomotivu", prostě zhluboka, funivě dýcháš. 😀
Popotahovači musí doufat, že se nedostaneš do zákonodárné pozice, jinak jim bude hrozit i úřední popotahování :-).
[1]: Ba ne, hele, ty nepopotahuješ, ale smrkáš, což je varianta, která mi v podstatě vůbec nevadí 🙂
[2]: Je to tak! Jakmile má člověk odborný termín, kterým se může ohánět, hned se cítí líp 😀
Ostré zvuky jsou skutečně hrozné. Jsem hrozný lekavec, takže výstřely na jevišti a podobné zvuky (zvlášť když není možné je předvídat) jsou vážně peklo. A lekačky ve filmech? Škoda slov. Napařovací žehlička, to už je ale hodně vysoký level 🙂
[3]: Ha, kolega! 🙂 Ano, to je přesně ono. A i když je to svým způsobem normální, pořád je nás jen pár procent v populaci. Mohl by to ale řešit třeba velký plakát ve stylu "Co je misofonie anebo když popotahování zabíjí" 😀
[4]: Bezva nápad! A kdyby to náhodou nefungovalo na uklidnění, může to aspoň pořádně rozčílit někoho dalšího 😀
[5]: Tak to rozhodně! 😀 A kdyby to byla nešťastnou shodou náhod nějaká neškodná pozice třeba v oblasti kultury, tak bych aspoň vyhlásila popotahování za věc naprosto nekulturní 😀
Zní to zajímavě. Co všechno nemá jméno 😀 Ale je to dobře. Aspoň víme na čem jsme 🙂
[7]: Heleď, dneska už má jméno fakticky všechno 😀 Jen je škoda, že to nevědí ti moji spolucestující 😀
To si ale teraz na seba prezradila veľkú slabinu!!! Kdeže mučiť, podplácať alebo vyhrážať sa rodine. Keď mi nepovieš, kde si zakopala poklad, priviažem ťa o strom a budem smrkať!
[9]: No, tak to je vskutku děsivá představa 😀
Moje generálka byla z gruntu akurátní žena, takže co potážení, to facka.
Nepotahuji v rámci posttraumatu, nikdy, ani v soukromí. Bojím se, aby má panovnice na mne neposlala ze záhrobí sprchu žab, hadů či jiného.
Já jsem se stala autistou, jezdím pouze vozem, dopravou výjimečně, okamžitě bych se rvala.
I kdybych potkala dokonalce dokonalého, pokud potáhne, vytáhne exkrement od paty a pak ho vyflusne, je to pro mne mrtvý muž.
Mně v dětství vadil skripot některých prášku třeba pudingu nebo mlaskani a srkani, ale u druhých ne u sebe… Popotahoval jsem jen což dělej. Jedtlita misofonie ale není něco jako dtspetomanie, chorobna utekovost Ktera před občanskou válkou lze řádila mezi otroky na jihu USA….
Drapetomanie
[10]: Neboj ja som to potom modifikoval. Postavíme sa šiesti okolo teba a vytvoríme polkruh. A potom postupne jeden po druhom vytiahneme svoje nástroje… teda nosy a poposmrkujeme. Ach, už teraz mám v hlave celú nádhernú symfóniu! Bude to Requiem v D mol ^^
[11]: I když jsem takovou výchovou neprošla, tak naprosto chápu. I pro mě by popotahující pan dokonalý byl v tu ránu pan daleko-ode-mě!
[12]: Jo, je zajímavé, že zvuky, které člověk vytváří sám, ho vůbec tolik nepopuzují 😀
[14]: Jo, Requiem v d moll zní podstatně líp 😉
Ahoj, taky se mi docela ulevilo, když jsem zjistila, že je to diagnoza 😉
[16]: Viď? Člověk si pak připadá o trochu míň jako blázen 🙂
[17]: přesně 😉 Nikdy mi taky nešlo do hlavy, jak ostatní dokážou ty nepříjemné zvuky v pohodě zvládat a já ne.