Mám ve svém okolí poměrně hodně nesmírně autentických milovníků psů. Touží po pejskovi celým srdcem, a když nějakého vidí, hned se v prastarém rituálu uctívání vrhají na kolena a pátrají po kapsách, jestli tam nenaleznou obětní piškot. Řeknu to zcela upřímně: nechápu to. Ještě než mě odsoudíte k věčnému zatracení, ráda bych vám nastínila proč.
Čtyři roky. Maličká Marie Veronika jde na procházku se svým starším sourozencem. Směřují do lesa, kolem několika domů ve vsi. V momentě, kdy procházejí kolem plotu s pootevřenou brankou, čemuž nevěnuje ani jeden z nich žádnou pozornost, se vyřítí od domu velký pes, povalí ji a ošklivě pokouše.
Šestnáct let. Dospívající Marie Veronika už se po letech nebojí projít kolem psa a nepřechází, když pejskař kráčí po stejné straně chodníku jako ona. V místech, kde zeleň převažuje nad civilizací, jí ovšem mizí jediný pevný bod ochrany, totiž vodítko. Psi bez vodítka a mnohokrát i bez viditelného majitele lítají jako šílenci a vrhají se s krvežíznivým štěkotem ke každému kolemjdoucímu. Dvacet metrů za nimi zpravidla někdo vykluše ze zatáčky a útěšně volá „Nebojte se, on by neublížil ani mouše!“ Být to o padesát let dál, infarkt by byl na spadnutí.
Dvacet let. Dospělá Marie Veronika přesídlila do podstatně většího města, kam civilizovanost vodítek pronikla i do zelenějších oblastí. Občas ale jde kolem plotu, za který není vidět. V momentě, kdy jeho zákeřný obyvatel počká, až kousek ujde a přestane být obezřetná, začně vší silou zcela bezdůvodně štěkat tak, že snad každý kolemjdoucí musí leknutím vyletět do povětří.
Dvacet tři let. Zkušenosti přibývají ve zcela osobní rovině, neboť hlavní hrdinka našeho příběhu se dostává do blízkého kontaktu s vlastníky psa. Snaží se, pes si ji oblíbí a ona jeho v rámci možností taky. Neposlušné stvoření bez disciplíny má ovšem své lidské vlastníky zcela u paty. Dělá randál a binec tak dlouho, dokud nevydyndá kýženou dobrotu, několikrát sežere to, co sežrat nesmí, na místech, na která nemá mít vůbec přístup – a moc dobře to ví. Časem se přidá i druhý pes, obrovský, který skáče na potkání. Ničí oblečení, dělá modřiny. Jediné, co na to zabírá, je zavřít ho do pokoje nebo rvát vší silou za provaz uvázaný kolem krku.
Současnost. Prokletí jménem dog-friendly office a dva majitelé psů, kteří sedí vedle sebe. Jekot, rvačky (prý si jenom hrají!), štěkání, vytí na celé patro. Páníčci na to něco občas řeknou, sem tam nějaké to obligátní „nesmíš“ a „fuj je to“, ovšem jejich miláčci tomu věnují pramalou pozornost. Rvou se dál, hýkají, chrochtají, štěkají, honí se, bourají do lidí v pěkné rychlosti dělové koule. Když je majitel chce odněkud dostat, musí přijít a fyzicky je odtáhnout, nebo dokonce odnést. Tomu se pes ovšem brání, takže občas jsou z toho honičky po celém patře. A že máme pořádně rozlehlá patra!
Možná jsem kdysi dávno psy ráda mívala. Oni sami mi to ovšem stihli spolehlivě vyvrátit ještě ve věku, na který skoro ani nemám vzpomínky. Od té doby mě nikdo nepřesvědčil, že jsou to kamarádi; ani že třeba někdy poslechnou svého pána.
Ale kdo ví, třeba ještě otočím. Dneska jsem totiž v kanceláři sice také slyšela nějaké to vytí a jekot, „sednout“ a „ne“, ale se psy to nemá nic společného. Tentokrát si sem někdo vzal dvě děti.