Nevím, jestli jste si toho někdy všimli, ale je to pozoruhodný paradox. Naše společnost je na jednu stranu téměř posedlá romantickou láskou, ale když s lidmi o jejich dlouhodobých vztazích mluvíte, najdete úplně jiný příběh. Dočkáte se s vysokou mírou pravděpodobnosti nějakého toho rozpačitého pokrčení ramen, vlažného „ale jo, dobrý“ či „jde to“, pragmaticky cynického „s jiným/jinou by to nebylo lepší“ nebo „člověk nikdy nemůže mít všechno“. Nějak se nám ta romantická láska ve stylu „a pokud neumřeli, tak tam žijí dodnes“ nedaří.
V jistém věku mi připadalo, že v manželství jsou všichni nešťastní – stačilo jen poslouchat, co kdo říká. Nechápala jsem, proč se lidé berou. Nikdy to přece nekončí dobře, všichni to říkají a je to v každém druhém vtipu. Ti, co nejsou přímo rozvedení nebo plní zášti, mluví o svém protějšku alespoň se špatně skrývaným despektem a neustále si stěžují. Na dlouhá léta jsem znala jediného člověka, který spokojeně říkal, že je v dlouholetém manželství šťastný.
Dnes to vidím jinak. Všichni v manželství rozhodně nešťastní nejsou, ale máme jakýsi podivný společenský úzus, že se to neříká. Je v pořádku si stěžovat, nadávat na ponožky na podlaze a peskování od rána do večera, ale člověk, který se při zmínce o partnerovi rozzáří, jako by byl divný nebo alespoň naivka. Pravda, pokud vám konverzační protějšek zrovna dovykládal o svých děsivých manželských trablích, pak je to logické; v takové chvíli by byl příval vlastních pozitivních emocí nepatřičný. Ale tlak na tuhle nepochopitelnou drsňáckou pózu funguje i mimo takové situace. Je zkrátka trapné předpokládat, že láska může vydržet po celý život a zůstat šťastnou. A je nesmírně divné to říkat, přestože toho máme plné knihy, filmy i reklamy.
Řeklo by se, ať si každý povídá, co chce, že to může být všem ukradené. Inu, nemůže. Ještě si moc dobře pamatuji, jak moc mě v jistém věku všechny tyhle řeči poznamenávaly a kolem sebe znovu vidím lidi, kteří na vztahy zanevřeli, a jejich okolí jim to neustále nevědomky stvrzuje. Pokud už se v lidech nenajde dost úcty k vlastním partnerům, měli by myslet alespoň na ně. Jestli chceme, aby přišla na svět nějaká další generace, bude nějakých vztahů navzdory všem vtipům třeba. A po dlouholeté negativní nalejvárně působí nějaké to účelové „proč chceš zůstat single, vztahy jsou přece krásné“ opravdu velmi trapně.
Bude to možná vypadat paradoxně, ale přestože jsem rozvedený, jsem jednoznačně přesvědčený, že láska může vydržet celý život (pokud je doplněna i vzájemnou úctou a přátelstvím) a je to cit hodný velké úcty a obdivu a nikoli úsměšků a shazování od těch hloupějších, "drsnějších" či jen méně úspěšných.
nikdy nevíš co se stane, tak dopředu říkáš že se to dá
Pohybuji se v hodně zralé společnosti.
Mé dvě kamarádky mají tak nádherná manželství, trvající 35 a 38 let.
Funguje zde skutečně zamilovanost, respekt, skutečný vztah a kompromis na pravém místě.
Jsou to tak kouzelné vztahy, s oběma páry se znám celá jejich manželství a mohu říct, ano, láska může být krásná a může být po celý život plnohodnotná.
Jsem rozvedená, ale nikoliv zahořklá a na lásku věřím a hlavně věřím na instituci manželství !
Ono je to v delším vztahu, i dobrém o něčem jiném než o zamilovanost… A pak, pro spoustu lidí plati : Před vraty si stejská, za vraty si vejská. '
Já tenhle fenomén dost připisuji naší skvělé moderní době. Porno k dispozici, práce sedavá, čokoládky za pár kaček, sociální interakce pár pohyby palcem na mobilu. Všechno okamžitý dopamin. Oproti dřívějším dobám se už nemusíme tak namáhat. Odměna není za práci, ale instantně.
Jak moc tedy musí stoupnout i naše očekávání odměny za trpělivost ve vztahu? Jak hezky píšeš, kazí to i příběhy a filmy – lidi si pak staví vzdušné zámky. A v kombinaci s tím, že nejsou schopni nic obětovat, chybí vůle a trpělivost, – odměna láskyplného pohledu už je pro naše mozky strašně málo … Tenhle úkaz dává smysl. A je to smutné.
[1]: Díky za krásný komentář 🙂 Také mám takové přesvědčení – a o to víc cítím, že při běžné konverzaci se velmi často nehodí.
[2]: No každopádně originální přezdívka 😉
[3]: Díky za ty dva kratičké příběhy, skutečně mě zahřály na duši. Něco takového člověk často neslyší, a tak mu zbývá jenom vlastní víra nebo příběh 🙂
[4]: Tohle úsloví neznám, a přitom tak dokonale vyjadřuje obsah mého článku! Díky za to, jsem ráda, že podobný jev zachytila dávno přede mnou lidová moudrost 🙂
[5]: Víš, já se vždycky hrozně zdráhám hodnotit vývoj vztahů v čase. Jednak jsem na to hrozně mladá, jednak se zkrátka mění úplně všechno. Každopádně všechny ty faktory, o nichž píšeš, jsou pravda, nicméně jestli to má dopad i na to, jak o vztazích mluvíme a jak je reprezentujeme – a jestli se právě to jejich vlivem mění k horšímu, bych si netroufla hodnotit. Konec konců třeba všechny ty vtipy o zlých manželkách a natvrdlých manželích jsou poněkud staršího data 🙂
Nejen ve vztazích, ve všem se tak nějak očekává, že se bude nadávat, nebo alespoň krčit rameny, že to ujde. Hrozně mi to připomnělo věčné dotazy pronajímatele, jestli jsem v bytě, kde teď bydlím půl roku, spokojená. Když mu vždycky nadšeně řeknu, že ano (mouchy to sice má, ale já opravdu jsem!), tak se nějak tváří jako že je to divný a příště se zeptá znova. Nebo když někomu řeknu, že se chci jednou zpátky odstěhovat do města, kde jsem nějakou dobu bydlela předtím, protože jsem si ho úplně zamilovala a hrozně se mi tam líbí (i přes mnoho much, o kterých taky vím), tak se taky hrozně diví, přece je normální říkat, že to ujde, ale že by člověk radši do lepšího (ideálně neznámého). Nebo vůbec nad čímkoli, když člověk projeví upřímné nadšení, že se mu to líbí, je to ňáký podezřelý, když správná reakce, kterou jsem kolem sebe odjakživa vídala, zejména u naprosto libovolných dárků, je "ale jó, dobrý" tónem "ujde to".
Ona ta láska má hodně podob. Nemusí to být vždycky jen ta velká romantická zamilovanost. Někdy i stačí, když přijdeš večer z práce domů unavená a hladová a na stole "čeká" řízek s bramborem a káva s dortíkem, který máš tak ráda, protože ten druhý tě zná a ví, co zrovna potřebuješ. Každý to nastavené jinak.
Moc pěkný článek. Základní omyl tkví v tom, že manželství tu není proto, abychom žili šťastně na věky, nýbrž proto, abychom se navzájem něco naučili. Proto také, když se rozvedeme a najdeme si nového partnera, zjistíme, že jsme se dostali z louže do bláta. Samozřejmě, že existují i harmonická manželství. Tam nás vychovává někdo jiný: rodiče, děti, šéf, kamarádka…… Výchově se zkrátka nevyhneme. Největší chybou je, když za své štěstí učiníme odpovědného někoho jiného, než jsme my sami, manžela, dítě, maminku, peníze, úspěch. …….. Jak se říká "štěstí je stav duše" a je fajn" cvičit se v umění být šťastný navzdory okolnostem.
[7]: Máš úplnou pravdu a taky si tohohle jevu všímám. Jako kdyby pořád fungovalo to normalizační "Když se máš dobře, tak musíš bejt veliká svině." Být nadšený a šťastný zkrátka někdy vyžaduje i jistou vnitřní sílu 🙂
[8]: Myslím, že romantická zamilovanost už v dlouholetém vztahu vůbec nehraje a ani nemůže hrát prim, proto to taky při konverzaci dopadá, jak to dopadá. Každý vztah se vyvíjí – a podstatné je, aby v něm oběma zúčastněným bylo stále dobře.
[9]: Děkuji 🙂 Ono manželství je v jistém smyslu taková dobrovolná forma askeze. Nebo přinejmenším v některých jeho fázích to tak je a není vždycky snadné to překousnout. Ale vztah tím může krásně vyrůst a pak třeba přijde o to větší vzestup 🙂
Není to jen o vztazích, je to skoro o všem, všimla sis? "Nenosí" se říct, že se máš dobře, žes měla fajn den, že se ti daří… kohokoliv potkám, tak si jen stěžuje, jak tohle a tamto. Neříkám, že jsem sama spokojená 24/7, ale někdy se až cítím špatně, když řeknu, že jsem měla skvělej den, že se mám vlastně dobře… je to škoda 🙁 měli bychom se nad sebou zamyslet…
A jako obvykle děkuju za článek, asi jsi mě popohnala k napsání vlastního 😀
[11]: Všimla. Je divné být spokojený, nebo dokonce nadšený. Ale u těch vztahů mi to přijde ještě o něco horší než ve všech ostatních oblastech. Každopádně se těším na tvůj článek! 🙂
Hezký článek. Naštěstí mám ve svém okolí takové páry, např. rodiče nebo prarodiče, co se respektují a nemluví o sobě se záští. Jedna věc je vtipkovat o tom druhém a narážet na něco, ale musím si uvědomit, jestli to můžu říct před daným člověkem, jinak je to špatný a dotyčný by se měl nad sebou zamyslet. Většina myšlenek typu "Oženil jsem se a pak skončil můj život" jsem slyšela akorát tak v seriálu Ženatý se závazky (hodně sexistický seriál, to mi dost vadí) nebo v knížce starých anekdot. Škoda, že na lidi, kteří se ke druhým chovají s respektem nebo dokonce mile, se pohlíží jako na slabochy.
[13]: Děkuji 🙂 Tak to máš velké štěstí! Já vídám lecjaké páry, ale ty harmonické spíš až v posledních letech a taky jich není úplně moc. Každopádně aspoň něco 🙂
Taky jsem si všimla té podivné módy "singles". Nemyslím si, že opravdu ti lidé chtějí zůstat sami. Možná je to jenom jejich póza, aby se jich svět neptal, proč nemají partnera. "Protože chci být single" je pro ně možná jednodušší odpověď než "Protože mi žádnej vztah nevyšel a bojím se vkročit do dalšího". 🙂
Nicméně i já znám spoustu lidí ve spokojeném manželství, a máš pravdu, že na odiv se většinou dává to negativní. Bohužel.
Mám pocit, že to není tak, že by se lidi styděli říct "jsem s manželkou šťastný", spíš si to neuvědomují. Člověk si snadno zvykne na to dobré a to špatné pak vyniká a bije do očí.
Zároveň nevidím nic špatného na rozvodu, pokud ti dva opravdu nejsou šťastní. Lidi se mění a může se stát, že se každý změní jiným směrem a už k sobě nedokážou najít cestu. Pak je možná lepší se rozvést a věřit, že ta pravá láska čeká jinde, než se vzájemně trápit.
[15]: S těmi singles bych to neviděla tak jednoduše. Bude mezi nimi mnoho pestrých důvodů, proč chtějí být sami – od těch sobeckých přes hluboce zraněné až po ty, kterým je samotným prostě dobře. Myslím, že je nejde strčit do jednoho pytle.
[16]: Je pravda, že pozitivní věci si snadno přestaneme uvědomovat. Smutné ovšem je, když je kvůli tomu začneme v zásadě vytlačovat z běžné komunikace – a hlavně se tím ten zvykací reflex tou zpětnou vazbou hrozně posiluje.
Také si myslím, že v určitých situacích je rozvod jediným řešením, ovšem považuji to ne za něco běžného, co je v pořádku, ale za krajní řešení, které je vždycky negativní a hluboce zraňující. Zkrátka něco, co by se určitě nemělo týkat poloviny všech manželství.
Myslím, že to řekli už ostatní v komentářích: prostě u nás v ČR dle mě není taková ta móda amerického úsměvu a "always happy", spíš máme asi v národní povaze remcat, asi aby druhý mezáviděl/nebylo mu líto, že se má jeden dobře 🙂
Podobně žerty o tchyních – taky přece nebudou 100% pravda a spousta lidí bude mít s tchyněmi fajn vztah 🙂
[18]: Ona ta móda věčných úsměvů, upřímně řečeno, také nic moc. To zas vede do jiných extrémů. Zkrátka co je moc, to je moc. Včetně tchýní 🙂
Mimochodem, zrovna o Vánocích jsem dostal "dobrou radu", že bych neměl při všech příležitostech vypadat tak spokojeně a nadšeně a měl bych si – aspoň naoko, když už to nejde od srdce – na něco podstatného stěžovat, protože takhle prostě budu vždycky podezřelý a lidi se mnou nebudou chtít kamarádit :-).
[20]: Jak o tom ostatně vypovídá například tvých rozeslaných 400 vánočních přání 😀 To je tedy opravdu rada nad zlato. Každý se chce přece kamarádit jedině s nějakým pořádným škarohlídem 😀