Dětská traumata patří patrně k tomu nejhoršímu, co si člověk životem nese. Kolikrát si jich ani není vědom a jen bezmocně sleduje, jak se jeho život odehrává v dávno vyježděných a většinou nijak krásných kolejích. Pár takových železničních drah také mám a obzvlášť jedna mezi nimi vyniká. Při každé tematické příležitosti se vrací a nenechá mě zapomenout. Zodpovědní rodiče, tuhle chybu neopakujte.
Pocházím z poměrů nijak zvlášť blahobytných, proto jsem si jako malá náležitě vážila každé hračky a každé sladkosti. Pravda, hračky jsem slušnou měrou zdědila po sourozencích, o ty nouze nebyla. Z pochopitelných důvodů jsem však stejně při návštěvě obchodu toužebně koukávala po nových, mnohem krásnějších panenkách, které neměly dredaté vlasy a vyšisované končetiny. U sladkostí to tak snadné nebylo (a, upřímně řečeno, to by si snad ani nikdo nepřál), ty zůstaly na dlouhá léta svátkem. Občas se ovšem nějaká ta dobrota nebo novota přece objevila a zamířila šťastnou náhodou právě ke mně. Vpravdě požehnání! Právě tehdy ale přicházela nejděsivější postava mého dětství, fantóm, kterého jsem se brzy naučila ze srdce nesnášet a který mi z nepochopitelných příčin co chvíli mou nebeskou manu vyrval.
Bral mi hračky, bral mi dobroty. Věděla jsem přesně, kde bydlel, i když si doteď nedovedu vysvětlit, jak jsem na to přišla. Nikdy jsme tam s nikým nešli na návštěvu a mně vůbec nebylo divné, že jsem ho v životě neviděla. Konec konců příbuzní nemívají vždycky skvělé vztahy, takže s tímhle jsme se prostě nestýkali. Akorát jsme ho z nějakých nepochopitelných důvodů upláceli mými věcmi, které mizely nenávratně v jeho chřtánu. Že bychom mu byli něco dlužni? Provinili jsme se vůči němu? Každopádně to bylo nespravedlivé, byla to křivda. Vždyť jsem nezlobila! Proč mi tu sušenku zase bere? Ne, nech mi mou dřevěnou hračku! Jeho duch stále obcházel kolem. Nevítaný, nezvaný.
A do mé mysli se navždy vryla věta, ona věta: „A tohle necháme pro strejčka Příhodu.“
Myslím, že strýček Příhoda byl ve skutečnosti mafián a sušenky a hračky byly docela obyčejným výpalným. Zkus o něm napsat scénář thrilleru; až to koupí Hollywood, mohl by tajuplného strejčka Příhodu hrát třeba Karel Roden :-).
Souhlasím, že určitá nepěkná naložení si člověk nese životem a nesetřese je ani v důchodcovském věku, smutné, leč pravdivé. A když se k tomu přidá lakota, má omšelý strýček Příhoda nepříjemný rozměr.
[1]: To zní plauzibilně! 😀 Kdo ví, s kým vším se naše rodina stýkala 😀 ale hollywoodský trhák by z toho být mohl 😀
[2]: To jo – já ho kupříkladu kvůli tomu v řeči jako obrat zásadně nepoužívám 😀
Strýček Příhoda nás nenavstevolal, ale nechat něco na potom… nevěděl jsem kdy a kde je to potom, asi někde za horama.. Pamatuji se také že třeba černý trh jsem si představoval jako plácek podobný asi plzeňské tržnici ale na odlehlém místě oplocený s obrovským nápisem 'Černý trh'.
Ten pocit, keď vyčmucháš najtajnejšiu skrýšu so sladkosťami, ale vieš, že môžeš odjesť iba toľko, aby si to rodičia nevšimli.
Najviac mi takto chutila vodka, ktorú rodičia skrývali na poličke, kam by som ani dovidieť nemal.
[4]: Černý trh je kouzelný! Já se takhle jednou ptala, kde je to tuzemsko, kde se toho podle zpráv tolik děje. Z nepochopitelných důvodů všichni propukli v hurónský smích 😀
[5]: Jo, to je smutná situace. Ale s vodkou si ji teda nedovedu představit 😀
Můj strýček si do naděleného jídla vždycky hned plival, právě proto, aby se nemusel dělit se strýčkem příhodou a nebo dokonce se sestrama 🙂 Fungovalo mu to!
No páni, tomu tedy říkám účinná strategie! Škoda, že jsem na to taky nepřišla 😀
Moje sestra má podobnou příbuznou, v mládí ji hodně štvala, ale pak se s ní srovnala, asi dospělost.
Byla jsem to já. Žrala jsem svojí sestře bonbony a stydím se za to jenom trošku.
[9]: Existující sourozenci, kteří člověku skutečně berou věci, to je přeci jenom ještě úplně jiný level 😀 Brácha taky vždycky říkal, že jsem ten bonbón snědla, jenom jeho ústy 😀
Právě jsem zjistila, že jsme pravděpodobně sestřenice. Strýček Příhoda je totiž nejspíše můj táta.
Vždycky chodil ke mě do pokojíčku a vyhazoval mi věci a hračky, protože jich mám prý moc.
Nikdy jsem ale netušila, že chodil i k ostatním příbuzným a dělal tam to samé.
[11]: Chudinko! Tak upřímnou spolusoustrast do našeho dětského utrpení. Alespoň takhle dodatečně 😉