Jsou věci, které se do člověka otisknou tak hluboce, že se jich už nikdy nezbaví. Těžká nemoc, drsný rozchod nebo úmrtí blízkého člověka představují v tomto oboru jakousi depresivní hitparádu. Změní prožívání, vnímání, hodnoty – změní celý svět. Stejně tak může člověka zasáhnout i pozitivní proud událostí; jen kvůli nim zpravidla nezestárne během krátké doby o několik desetiletí. S jednou výjimkou. A tou je studium.
To, jak moc hluboce se do mě studium otisklo, mi dochází čas od času, zpravidla když se setkám s někým z fakulty. Občas náhodně potkávám bývalé spolužáky a pak se bavíme třeba o fonetických specifikách jejich kolegů („On neříká pííívo, to je mnohem tvrdší, jako kdyby se to psalo pýýýývo!“) a smějeme se na plné pecky. Provedeme krátkou meditaci na téma smysl v práci, bystrou úvahu o tom, který filosof vystihl tu kterou pracovní situaci nejlépe, a zakončíme rozborem některého obzvlášť vyprázdněného obchodního pojmu.
V našich očích se zračí radost ze vzpomínání a lehký pel lítosti, protože ducha, kterého jsme prožili na fakultě, nám už nic nevrátí. Rozcházíme se rozradostnění a zároveň sentimentální, protože na fakultě by nikomu nepřišlo zvláštní střílet si z toho, že ztracený Platónův dialog je o palačinkách, nebo z toho, že existují Mucha medailonky. V tom, jakým stylem vyslovujeme markeťácké anglicismy a jiná módní slova z oboru, je slyšet lehce ironický nádech. Vzpomeneme si na Goffmannovu knihu Všichni hrajeme divadlo a pousmějeme se. Bývali jsme zažraní do knih, do překládání, do psaní, do antického Řecka, Nietzscheho i sociologie a navždycky nám to změnilo pohled na lidi, svět, minulost, současnost. Leccos, co se zdálo jednoduché, se strašlivě zkomplikovalo, a naopak mnohé těžké věci se najednou staly jasnými. Kdeco chytrého začalo vypadat velmi hloupě a my teď vyprávíme o svých pracích s náznakem smutku v hlase. Chybí nám Platón, chybí nám Sókratés.
Mnohé jsem zapomněla a Sören Kierkegaard, střed mé bakalářské práce, už v mém životě není postava číslo jedna (byť na náušnicích ho mám pořád!). Změněný pohled na svět ale zůstává. Hodnoty, které mi fakulta vybrousila a poskládala trochu jinak, zůstávají a otázky typu „Cože, tebe vejška rozvíjela?“ mi vhánějí slzy do očí. Ano, rozvíjela. Tolik, že moje vděčnost za to nastartovala celý další sled událostí. Ale všechno jednou končí – pro nás i naše spolužáky nadešel kairos jít měnit svět. S trochou smutku a cynismu v hlase, ale přece. Sókratovi to dlužíme.
Páni, to je celkem síla. 🙂 V mých studijních letech mi vždycky scházela banda se zápalem pro studium. I když jsem u svého oboru nezůstal (a de facto jsem ani nestudoval obor, který jsem tehdy chtěl, pouze příbuzný). Přesto mě ta doba taky těžce ovlivnila. 🙂
To pýýýývo mě pobavilo 😀
Tak by to mělo být a jsem moc rád, když je. Vždycky mi bylo smutno, když jsem u studentů podobnou sounáležitost se školou i se sebou navzájem neviděl a hlavně když jsem u nich neviděl zápal. Kdo už by měl planout, když ne studenti?
Pokud jde o Kierkegaarda, jsem velmi pozadu, vlastně jsem se o něm nejvíc dozvídal z krátkých ironických povídek Woodyho Allena. Ale ve společnosti budu svou ostudnou neznalost samozřejmě svádět na to, že bohužel nenosím náušnice :-).
[1]: Síla, až tak? 😀 V mém případě u oboru zůstat ani nejde, protože studium (minimálně to bakalářské, o kterém je řeč v článku) nebyla příprava na práci v nějakém konkrétním oboru, ale zkrátka vzdělání v tom původním smyslu slova. To ale na té hluboké stopě vůbec nic nemění, protože díky tomu můžu jeho plody sklízet skutečně každý den 🙂
[2]: To mě naživo taky, tak jsem ráda, že se to povedlo přenést 🙂
[3]: Ano, zápal je to hlavní a to, co odlišuje studenta skvělého a průměrného. Když se to povede, je to neuvěřitelná radost pro všechny strany. A Kierkegaarda moc doporučuju! Jeho Bázeň a chvěni se mi doslova vryla pod kůži; navíc je to opravdu vtipné a na filosofii až lehké čtení 🙂
Musím říct, že toto krátké a příjemné povídání s osobní zpovědí mi s tebou plně koresponduje, nedovedu si to představit jinak.
Je nesmírně osvěžující si toto od mladého člověka přečíst, skutečně.
[5]: To jsem moc ráda! Jak za to osvěžení, tak za to, že si to ani nedovedeš představit jinak 🙂
Studoval jsem chemii… Vzpomínky na to jak jsme se navzájem zkoušeli debatovat apod. zůstali i když z oboru si nepamatuji téměř nic…
[7]: Přesně – data a vzorečky člověk zapomene. Ale hlubší stopy zůstanou 🙂
… stala se mi teď taková podivuhodná věc. Byla jsem přesvědčená, že tenhle článek a článek O šťastných setkáních jsou jeden… takže se velmi omlouvám za dost nepadnoucí dodatek o studiu 😀 to mám za to, že hltám tvoje články ve vlaku a komentuju je o měsíc později…
Takže k tomu studiu! Tenhle článek vysvětluje to, co na tobě nesmírně obdivuji – tvoji vzdělanost, laskavost a pochopení. Schopnost tvořit tak, že chytíš za srdce. Vím, že to píšu často, ale je to prostě tak.
[9]: Nojo, to je tak, když jsou v jednom článku učitelé a v druhém studium 😀 Asi bych to měla víc ředit jinými tématy 😀 A moc děkuji 🙂 Sice si nejsem jistá, jestli si všechna ta krásná slova docela zasloužím, ale hřejí u srdce náramně 🙂
I mě studium velmi poznamenalo, ale dalo by se říct praktičtěji. Když jdu kolem lidí, tipuji si, kdo jakou nemocí trpí a zda nemá psychickou deformaci 😀 někdy je velmi těžké sledovat své přátele a nesnažit se je diagnostikovat nebo dělat terapii, jen tak, mimochodem, oni by si ani nevšimli!
[11]: Jo, dovedu si představit, že takové studium člověka poznamená opravdu vydatně! 😀 Raději se ani nebudu ptát, jaká psychická deformace mluví ze mě 😀