Poslední měsíce pro mě nebyly zrovna procházka růžovou zahradou. Přišly starosti, které jsem nečekala, v době, která se k tomu vůbec nehodila. Mělo to nicméně jeden klad: začala jsem se o to víc setkávat s druhými a hledat u nich útěchu. Přátelé, kamarádi, známí – lidé, kteří mě naplňovali nadějí a radostí, se kterými jsem mohla sdílet své trable a zasmát se s nimi. A ovšem jedno setkání, které mě naplnilo emocemi na celé týdny.
Moje drahá Lily, bývalá vyučující a diplomová vedoucí, mě totiž dokázala na společné večeři rozzářit tak, jako to nedokázal nikdo. Seděla jsem a okouzleně hltala každé slovo, vychutnávala každou vteřinu, každý záchvěv. Připadala jsem si zase jednou hrozně nedovzdělaná, mladince hloupoučká a směšně nezkušená. Tolik jsem toho neznala a bylo to tak osvěžující! Cítila jsem, že v tu chvíli jsem na tom nejsprávnějším místě na světě.
Přála jsem si, aby ten šťastný večer plný smíchu nikdy neskončil. A on skutečně pokračoval: když jsem o pár týdnů později po dlouhé době navštívila své bývalé gymnaziální pedagogy, viděla jejich rozzářené tváře a povídala si s nimi jako s kamarády, zažila jsem to znovu. Výtrysk šťastných emocí tak silný, že všechny starosti se najednou zdály neskutečně maličké. Odcházela jsem plná radosti, s vědomím, že tohle je to skutečně podstatné. Úsměvy, které rozžehnu, smích, který rozezním, vřelé podání ruky, vlídná slova, objetí. Člověk to tak nějak teoreticky ví, ale je zkrátka potřeba to čas od času znovu prožít. Na tomhle záleží. Všechno ostatní jsou jen kulisy.
Moc krásně napsáno, naprosto souhlasím. 🙂
Je skvělé, když jsou na světě lidé, kteří nám zpříjemní den a rozveselí nás. Tím jsi mi připomněla, že bych také mohla navštívit bývalé učitelé.
Moc pěkně se to četlo 🙂
Moc hezké. 🙂 Takové chvilky opravdovosti. 🙂
Tyhle šťastné okamžiky jsou jednak velkou radostí, jednak i zárodkem toho, jak poslat štafetu dál a udělat podobnou radost někomu dalšímu. Je fajn vidět, když se takové vlny šíří :-).
Musím se přiznat, že to co píšeš je neocenitelný dar, skutečně.
Rozsvítí to den, rozsvítí to duši.
Poslední týdny s příchodem podzimu cítím obrovskou negaci v lidech a mnohdy zbytečnou, dala jsem ve svém okolí stop stav, nechci, aby mou psychiku lidé zaplavovali zlým a špatným, protože já pak tohle jako jedinec neunesu.
A když se zadaří setkání s milým člověk, ach, to duši rozvlní, roztančí, hýčkej si ten pocit v sobě co nejdéle !
Jo popovídat si kamarádsky s někým, kdo byl vůči člověku neotresitdlnou autoritou…to potěši 😉
[1]: Moc děkuju! 🙂
[2]: Navštiv, rozhodně! Budou nadšení 🙂 Moc děkuju 🙂
[3]: Ano, přesně. Člověk si pak připadá tak nějak víc živý 🙂
[4]: To rozhodně! Hlavně tím člověk tak přetéká, že to ani nedokáže nešířit 🙂
[5]: Ano, rozsvítit je to pravé slovo. Všechno potom úplně září! Budu si ho hýčkat, co to půjde 🙂
[6]: Přesně 🙂 byť zrovna tihle učitelé pro mě vždycky byli i takoví trochu kamarádi, protože byli nesmírně hodní a laskaví, ale ta pozice teď je poněkud jiná 🙂
Úplný souhlas s článkem. Při mé introvertní povaze by mě ještě tak před jedním dvěma roky nenapadlo napsat, že dobrá společnost může přinést neskutečnou úlevu, ale po nedávných zkušenostech už vím, že mi setkání s fajn lidmi pomáhá.
Tak mi teď při poslechu skladby The Grid od BTBAM akorát zní slova "We are in this together" a docela to sedí k tématu.
[8]: Ano, setkání s fajn lidmi jsou úžasná! Jen těch lidí ani těch setkání nesmí být moc 🙂
Hezké vidět, že se to neděje jenom mně 🙂 onehdy jsem byla po osmi letech na základce a měla jsem hubu od ucha k uchu, protože si mě bývalý tělocvikář pamatoval.. oslovil mě zdrobněle a navíc se kvůli mě zdržel z hodiny 🙂 To bylo moc fajn, že těm lidem za ten čas stojíme! Určitě mají dobrý pocit z dobře odvedené práce, když se jim do školy vrací úspěšní lidé..
[10]: Tak úspěšní, to je trochu otázka, nevím, jestli bych se zrovna takhle označila, ale radost to pro ně určitě je. Vděčnost asi není jejich denní chléb, takže když jim trochu někdo přinese už zvenku, jsou nadšení 🙂
Je to tak, milé setkání dokáže prozářit den neuvěřitelným způsobem, někdy stačí jen úsměv. A to, co popišuješ, je dar největší 🙂
A líbily se mi části o studiu, je skvělé vidět, že někdo další takhle studium vnímá. Už se to moc nenosí…
[12]: Je to tak. Někdy si říkám, jak se všichni pořád ženeme za tím, abychom stále dělali něco, co nás baví, a zapomínáme na to, že skoro stejně podstatné je, s kým to děláme 🙂