Rozvíjela jsem onehdy v kavárně myšlenku, jaký blog je zajímavý. Svěřila jsem se, že některé blogy, které jsem kdysi začala nadšeně číst, upadly ve snaze o co nejvyšší návštěvnost do jakéhosi sebemarketingu a staly se pro mě prázdnými. Jiné zabředly do stále týchž depresivních výlevů, jejichž četba ubíjí. Další se postupně staly sbírkami recenzí – a upřímně řečeno, recenze mě opravdu nezajímají. Některé zemřely docela.
O pár týdnů později přišla při jiné příležitosti řeč na sledování nebo čtení rozhovorů. „Většina za moc nestojí. Lidi nechají mluvit svoji masku, nevidíš za ní člověka. Je to nuda.“ Přikývla jsem, vzpomněla si na horkou čokoládu a pomyslela si, že na blozích je to zrovna tak. Bloger si nasadí masku a nechá ji mluvit za sebe. V ten moment odcházím, i když mluví dobře. Nuda a šeď.
Mám za to, že s blogy i rozhovory se to má jako s lidmi: musí chytit za srdce. Blog mě přiková tehdy, když se mi při četbě tají dech nad myšlenkovými dobrodružstvími, opravdovostí emocí, humorným nadhledem nebo netradičním pohledem na svět. Žádám, stejně jako v realitě, autentického, celého člověka, zápal v jeho očích. Nemusí to nutně znamenat kdovíjaké detaily z osobního života. Stačí upřímnost a hloubka.
Masky mě zkrátka nezajímají. Mohou být krásné, ale jsou příliš sterilní, profesionální, nalajnované. Vidím za nimi čísla. Vím, že často vedou k vytouženému cíli, zvyšují návštěvnost a jánevímco ještě. Jenže proč něco takového číst? Já chci lidi. Slyšet jejich dech, cítit tep jejich slov. To mě zajímá. Skuteční, složití, inspirující lidé. Takoví, kteří si na nic nehrají a jejichž slova i myšlenky bublají bohatstvím jejich života.
Co se blogů týče, mám to stejně. Co se týče skutečných lidí … raz za čas se sblížím s někým, kdo má masku. Často složitou a vyšperkovanou. Pro mě tohle bývá časté lákadlo a výzva dostat se za masku.
Přijde ti, že dnes je zde méně aktivních blogů než třeba před třemi lety?
Já jsem měl dříve jeden o dinosaurech a teď mám blog, kde usiluji o zvýšení trestů za vraždu.
S tím se nedá nesouhlasit. To, co vypisuješ, mě taky nebaví. Zajímavé ovšem je, že se často chytím, jak píšu a zveřejňuju přesně to, co bych jinde prakticky ani nečetla – třeba recenze. Nebo básničky. Pravda, napíšu jednu za půl roku, ale přitom čtení poezie se vyhýbám velkým obloukem. Ani nevím, proč to tak je, a upřímně, ani nad tím nepřemýšlím, protože vím, že pak bych psaní vzdala úplně s tím, že to nemá smysl. Ale vím, že je to tak.
Souhlasím, když člověk v blogovém světě potká bublající osobnost, je to dar a já si ho hýčkám.
Taky nemám ráda blogy, které jsou z velké části hlavně o recenzích nebo celkově takové strojené. Na druhou stranu ani nemám ráda, když na sebe člověk vykváká fakt už moc. Já prostě dost věcí na blog psát nechci a ani mě to nějak nebaví číst u druhých. Působí to na mě, jak kdyby si sebe možná až trochu znevažovali, když vytroubí první poslední. Ale to je třeba jenom můj názor, jiní to můžou vidět jinak.
A pak věčně negativní plky nebo naopak takové ty až přehnaně pozitivní, ze kterých je stejně vidět, že to tak pisatel úplně nemyslí, jen se za každou cenu drží pozitivního myšlení…tím se to tu jenom hemží a úplně mi to není sympatické, přivádí mě to do takové divné nálady.
Já mám v podstatě ráda blogy, kde je toho víc a když mě nezaujme jeden článek, tak ten další třeba jo a nemusí to být žádný veledílo, prostě hledám nějakou jiskru, kterou neumím vždycky úplně popsat.
Co si tak pamatuji na Fantomase, opravdu dobrá maska je k nerozeznání od skutečné, složité inspirující tváře :-).
Mám rád blogy, z nichž čiší, že bloger dělá svými články radost sám sobě a s chutí si je po sobě čte. No a když se mu to daří, myslím, že se k němu někdo přidá, aby rozdrnčel své podobné strunky. To občasné "společné drnčení" (fyzikové tomu, tuším, říkají odborně rezonance, ale mně se "společné drnčení" líbí víc :-)) má pro mě o moc větší cenu než když drnčí jen číselník s počty návštěv.
[1]: Je pravda, že výzva dostat se za masku je pro mě taky lákavá. Ale někdy mě to, co pod ní je (respektive není), vyloženě zklame.
[2]: To netuším, z kvantitativního hlediska vlastně nemám vůbec přehled.
[3]: Však si nalijme čistého vína – i já tu mám filmovou rubriku s recenzemi, protože mám za to, že občas vidím něco tak skvělého a tak neznámého, že to prostě musím předat dál 🙂
[4]: Přesně! Taky se o to snažím 🙂
[5]: Jo, takově ty drbací (až příliš a kontraproduktivně otevřené blogy) se mi taky nelíbí. Jejich osud je navíc víc než zřejmý – až se autor zamyslí, nutně blog smaže. Navíc vykvákat vše ani trochu nemusí znamenat přesně tu těžko pojmenovatelnou jiskru, o které píšeš 🙂
[6]: V tom případě by se řada blogerů měla Fantomasem inspirovat! 😀 Společné drnčení, to je moc hezky řečeno! Když k němu dojde, je to skutečně velká radost pro obě strany. A když ho zvládneš udržet třeba i v miniglosách, když se do tebe lidé obouvají, tak to už je skutečně obdivuhodné.
Taky nemám rád masky a souhlasím s tvým názorem, nicméně v některých případech je dobré mít masku, neboť skutečná tvář může být občas až děsivá.
Zaujmout může ledaccos a každý to má jinak nastavené,..a potom…co povazuji za vyumelkovanou blbost, může za nejaky čas pro mne clanek non plus ultra a naopak..
Myslím že co dělá blogy zajímavé je právě příběh a upřímnost autorů. Proto si myslím že recenze a podobné věci nejsou tak oblíbené (pokud se člověk o danou věc až tak moc nezajímá nebo zrovna nehledá informace), protože jsou neosobní.
[8]: Ono do určité míry máme nějakou masku všichni a patrně nikdo se nerozhodne sdělit svému publiku opravdu vše (to by byla jednak docela tragédie, jednak to ani není možné). Ale co je moc, je moc 🙂
[9]: To se samozřejmě stát může – ale přijde mi, že je to vlastně spíš vzácné 🙂
[10]: Ano, recenze mohou být zajímavé, pokud je autor skutečně odborník v oboru, ale takové ty "normální" recenze prostě od fanoušků, ty mě skutečně za srdce nechytnou. To by mě ta kniha nebo ten film musel už sám o sobě velmi zajímat.
Je pravda, že recenze jsou i na mém blogu nejméně čteným druhem článku… což je zvláštní, já osobně je mám ráda, pokud je to teda např. žánr knihy, který mně zajímá.
Na blozích mně nezajímá perfektní design z Photoshopu a fotky jako od profesionálního fotografa. Je to sice pěkné a oceňuju tu snahu, ale je to moc vykalkulované. Jistou upravenost nebo styl (třeba vkládání obrázků určitým způsobem) mám ráda, proto to sama dělám, ale na některých (hlavně módních a dívčích) blozích je vidět, že tlačí moc na pilu. Takové blogy mně většinou nezaujmou a nevracím se tam. Taky mně nezaujmou blogy, na kterých není jediný negativní názor a vše je sluncem zalité, hlavně "aby to někdo nepochopil špatně" – zkrátka touha zalíbit se bez špetky upřímnosti.
[12]: Je pravda, že takové ty moc dokonalé blogy s příliš reklamními fotkami jsou doslova zosobněním té neosobnosti a masky. A ty přespříliš pozitivní rovněž, jen v jiném médiu…
Já mám nejradši takové blogy (blogery), u kterých si po přečtení řeknu: S ní(m) bych se chtěla kamarádit, tu (toho) bych nejradši objala, s touhle(tímhle) musí být sranda, prostě se na první přečtení skoro zamiluju 🙂
[14]: Jo, to je moc krásný pocit! Taky ho znám, ale bohužel je o dost vzácnější než “pouhé” zaujetí 🙂
Myslím, že je veľmi cítiť, keď človek píše blog pre seba a keď ho píše pre to, aby zaujal druhých. Veľmi to vnímam pri súčasnom trende beauty blogov, ktoré nemajú ani hlavu ani pätu, ale hromadu návštevníkov áno.
Na druhú stranu sa ale vždy zamýšľam nad tým paradoxom môjho vlastného premýšľania – prečo si nevystačím s papierovým denníkom, keď píšem aj tak hlavne pre seba?
Neviem.
[16]: Kdybych měla být úplně upřímná, tak bych určitě musela říct, že blog píšu primárně proto, aby byl veřejný, dostupný a čtený. Papírový deník by mi na tyhle věci určitě nesračil – píšu pro čtenáře a s publikem zkrátka počítám. Nicméně právě tenhle pocit zadostiučinění je ten moment, kdy to vlastně celé dělám pro sebe. Nevím, jak moc srozumitelně jsem se vyjádřila ani jestli je to i tvůj případ, ale myslím, že by to do onoho blogerského paradoxu mohlo vnést trochu světla 🙂
Ou, velmi trapný překlep 😀 Nestačil, samozřejmě… musím si po sobě začít ty komentáře víc číst 😀
Osobně si myslím, že by člověk měl najít rovnováhu mezi svou přirozeností a čtivostí. Protože když jen naplácám, co mi zrovna halabala přijde na mysl, a nijak to nezedituju, může to být sebeupřímnější a nikdo to nebude chtít číst.
Na druhou stranu, já píšu prostě proto, že mě to baví (a navrch je fajn psát tak, jak se mi chce, když přes týden píšu pro klienty). Proto se nijak zvlášť netrápím se čteností, prostě píšu tak, jak by to mě bavilo číst.
Krásně napsané. A to z prvního odstavce se tak obecně projevuje všude. I u seriálů bývá první série nejlepší.
[19]: Já jsem vždycky hrozně opatrná, když přijde na úpravy kvůli čtenářům. Respektive takhle: opravit chyby, zformátovat to tak, aby se v tom dalo vyznat a tak, to se musí, o tom žádná. Ale hranice k tomu "tohle teď letí, a tak budu psát o tom" je hrozně tenká. Co se mi osvědčilo, je naučit se rozlišovat radost ze čtenářů a komentářů a samotnou radost z psaní, které se u blogování hrozně míchají. Musí mě to bavit psát a přemýšlet o tom – a když mě to pak zpětně baví i číst a baví to třeba i někoho dalšího, je to výhra 🙂
[20]: Díky! Ještěže se aspoň z těch seriálů nemůžou stát sbírky recenzí 😀
Very good content. A real serious website
Opäť súhlasím tak moc že až ma z toho krk rozbolel, lebo ja nikdy neviem tak dobre vyjadriť svoje pocity a myšlienky ako to ty robíš za mňa 😀 Aspoň ja mám zo seba taký pocit, že jediný žáner, ktorý viem podať naozaj slušne, je sarkazmus x.x
Ešte by som doplnil, že ma inštinktívne odpudzujú aj autori, ktorí zásadne neodpovedajú na komentáre (aj keď za tým môžu byť aj seriózne dôvody), a naopak mám rád autorov, ktorí sa "hrajú", prekvapujú, testujú hranice, pokúšajú, skúšajú, experimentujú. S formou, s myšlienkami, či dokonca so svojimi čitateľmi. Väčšinou sú toho schopní iba muži (sorry, no), ale tých je na blog.cz zatratene málo.
Masky môžu byť prepracované, zaujímavé a rafinované. Môžu byť určitým spôsobom hrou. Tie, ktoré si spomenula, ale obvykle nezaujímajú ani mňa. Zvlášť recenzie, fanarty a anime-nerd blogy. Ale zas tí obvykle o moju pozornosť ani nestoja.
Takže… co by tam vlastně mělo být, aby to nebylo maskované?
Gratuluju k přední straně!
Tak samozřejmě píšu kvůli slávě a tak, co si budu nalhávat 🙂 (teda kromě toho, že to je taková trochu terapie a úleva duši)
Svoje výlevy o hudbě za recenze úplně nepovažuji, ani recenze asi psát neumím, jsou to spíš takové fanouškovské jásoty, ale prostě jako fanoušek mám potřebu své oblíbence propagovat, protože jsou prostě nejlepší, že? Zrovna zbrojím na další výlev a naposlouchávám nové album Haken! 🙂
[22]: Co dodat, inu spam je spam.
[23]: Teďupřímně nevím, jestli mám být spíš uražená nebo polichocená 😀 Každopádně i blog, který je tematicky zaměřený může být autentický a zajímavý. Byť tedy zase jiným způsobema pro jiné publikum.
[24]: Skvělá otázka! I když přesnější by mi přišlo ptát se, jaké by mělo být to, co tam je. Může tam být leccos – od úvah, přes fejetony, básničky, reportáže až po deníček, vlastně cokoli. Ale potřebuju z toho cítit autenticitu toho konkrétního člověka. Úvaha může být totálně nudná a generická, ale taky nemusí. A právě tehdy, když z ní člověk cítí tu upřímnost, vnitřní angažovanost a zápal, tehdy je to “to ono”. A pak už je téměř jedno, o jaký žánr se jedná.
[25]: Děkuji 🙂
[26]: Tak jistě, kdo ne, že 😀 S těmi recenzemi je to přeci jen takové složité, však tadyna blogu taky něco jako recenze mám. Vnímám je tak, že prostě doporučuju to, co mě nějakým způsobem uchvátilo a zároveň je to málo známé a to je škoda. Takže… ano, fanouškovský výlev 🙂
Já jsem máma na mateřské, takže momentálně vyhledávám blogery kteří mají taky děti – vím o čem mluví, mají podobné zkušenosti, historky, apod….občas zabrousím i jinam a v tom případě upřednostňuji kratší články – málo kdy dočtu dlouhy až do konce – v půlce už mě většinou nebaví – ale najde se pár výjimek….v poslední době hodně sleduji i styly psaní a redakce čtenářů, abych se naučila taky psát zajímavé články
Já mám tvůj blog moc ráda kvůli tomu, že má přesně to, o čem píšeš.
Můj blog je hodně zaměřený na knihy a recenze, proto mě tak trochu mrzí, že to lidi nebaví číst, protože vím, kolik za tím stojí práce a naplňuje mě to. Stojím si za názorem, že i v těch recenzích může být odraz autora a jeho osobitý styl psaní. Na druhou stranu si od toho taky někdy musím oddechnout a napsat nějaký článek ze života.
PS: gratuluji k titulní straně! 🙂
[28]: Vidíš, to je další věc – že se osobní blogové preference s postupujícím časem dost mění. Já sice maminkovské blogy nevyhledávám, ale pár opravdu pěkných jich znám a tam se moc ráda vracím 🙂
[29]: Ani nevíš, jakou radost mi tvůj komentář udělal! Moc mě těší, že máš můj blog ráda přesně z těchto důvodů, protože přesně o to se snažím 🙂 A k těm recenzím: určitě v nich může být osobitost autora a spousta zajímavého. Spíš jde o to, že mám svých vlastních tipů na čtení tolik, že v dalších už bych se utopila. Navíc mám tendenci věřit v doporučeních spíš svým známým než recenzentům – protože můj vkus je zkrátka dost specifický. To nicméně nic nemění na tom, že napsat dobrou recenzi není žádná legrace a vyžaduje to spoustu času i energie. Já každopádně přeci jen raději ty články ze života 🙂
[30]: Děkuji 🙂
Já mám ráda milé blogy milých lidí. A pak je mi jedno, o čem píší. Jestli píší o svém životě, ukazují své výtvory, vypráví o cestování nebo lákají recenzemi, předkládají fotografie… A mám ráda, když je tam to souznění a navštíví i můj blog a přidají komentář.
Máš zajímavý a inspirativní článek. Každý blog je originální. Dalo by se říct, že jsou dva typy. Jeden zajímavý jen pro určitý okruh lidí (tématické blogy) a obecné pro všechny. Ty máš ten druhý typ. Takové blogy jsou mnohem úspěšnější.
to je moje řeč, jen nechápu proč mezi nejčtenější blogy patří většinou pěkné hlouposti a ty zajímavé většinou zapadnou…škoda. vtipné se mi taky líbí, ale těch mnoho není…
Ale ano pár takových tu je, ke kterým se ráda vracím a čtu je jedním dechem, přesně jak píšeš. Dala bych blogerum šanci a ještě je nezavrhovala.
[32]: Milé blogy milých lidí, to je moc hezky řečeno 🙂 je to vlastně docela podobné kritérium jako to moje – a když se povede to souznění, je to patrně ten nejkrásnější výsledek 🙂
[33]: Přijde ti, že obecné blogy jsou úspěšnější? Tím bych si nebyla tak jistá. Možná na zdejší doméně, ale v obecnosti bývají ty nejúspěšnější blogy spíš ty tematické.
[34]: Abych pravdu řekla, tak to mi tak není moc jasné. Respektive je na tom zjevné, že obecný vkus je přeci jen patrně někde jinde.
[35]: Však já určitě blogery zavrhovat nechci! Také mám své oblíbné blogy, které mi berou dech, a s oblibou vyhledávám další 🙂
[36]: Souhlasím
Ahoj, Marie Veronika.
Líbí se mi, že tvůj článek podporuje upřímnost. Zdá se mi, že ale tak ani nepíšeš o blocích jako tématu předtvářky lidi a internet. Trochu tím pádem nadpis článku není moc doslovný. Čekal jsem spíše tipy na zajímavé věci a návody než jednu jedinou věc, která je obklopena tvým názorem. Spíše mi článek příjde jako komentář.
Miluji masopustní masky.
Jsou hravé a dýchá z nich tradice.
Skvělý článek! Já mám taky ráda blogy, které vyzařují osobností. Musí mě zaujmout. Chytnout za srdce přesně jak píšeš…
Docela by mě zajímalo, jak autorka hodnotí svůj blog.
Několikrát jsem články otevřel, protože vyskakují na titulní stránce a nikdy mě nic nezaujalo. Žádný vtip, nic informačně zajímavého, jen úvahy vycucané z prstu, zvlášť "zajímavá" byla o tom, jak někdy mě článek napadne hned a jindy to nejde.
Zkrátka nuda a šeď.
[41]: Doplnění čárky.
Několikrát jsem články otevřel, protože vyskakují na titulní stránce, a nikdy mě nic nezaujalo.
Dojemný článek. Jako vždy. 🙂
Kdysi jsem sledovala mnoho blogů a drtivá většina z nich už nefunguje. Samozřejmě že se snažím najít nějaké další, které bych mohla pravidelně číst a komentovat, ale nejde mi to. Buď je to tím, že jsem opravdu deprivovaná a otrávená pětadvacetiletá stařena, a nebo jsou jejich obsahy prázdné. Zkrátka mě to nebaví číst. Málo co mě zaujme tak, že bych to chtěla číst až do konce. Jako by člověk četl padesát verzí toho samého. Prostě nuda.
Z hore prečítaného som došiel k nesmrtelnému názoru, presvedčeniu, že môj blog musí byť zákonite ten jedno-jediný, bez konkurencie, najlepčí!
Slovko opozície a rečník bude o hlavu kratší!!!
[38]: Obávám se, že v tomhle bude na vině nejspíš dosti matoucí uvedení mého článku na titulce. Tam je totiž prezentován jako něco ve stylu "5 tipů na neodolatelný blog", což je sice chytrý marketingový tah, ale taky je to v zásadě lež – takže tvé pocity plně chápu.
[39]: Ano, masopust dokáže být hotovým festivalem hravosti a barevnosti 🙂 U těch internetových masek tomu tak ovšem příliš často nebývá.
[40]: Děkuji, jsem ráda, že tě článek oslovil 🙂
[41]: Docela by mě zajímalo, jestli jsi takhle agresivně naladěný všeobecně, nebo jsem si to něčím významným vysloužila. Ačkoli, vlastně by mě to asi ani nezajímalo… Pro mě je tvůj blog rovněž nuda a šeď, takže jsme si naprosto kvit a netřeba se kvůli tomu urážet. Děkuji za pochopení.
[43]: Děkuji 🙂
[44]: Chápu – najít blogy, které by stály za pozornost je někdy těžké. Ale jsou, byť je někdy k jejich objevení potřeba pořádná dávka štěstí 🙂
[45]: Samozřejmě, veličenstvo, to by si nikdo nedovolil zpochybnit 😉
[46]:/41 Asi můj komentář moc nezapadl do vlny souhlasných a pochvalných, omlouvám se tedy za "disharmonii".
Ale zcela upřímně, jak se v článku zdůrazňuje, co tento text?
"bloger si nasazuje masku", "já chci upřímnost", "opravdovost emocí", "hloubku", "slyšet dech", "cítit tep", …
Podle mě je to jedna fráze vedle druhé, tam už snad chybí jen "pravda a láska".
Kritika mého blogu mně vůbec nevadí, protože si zaznamenávám, co baví mě. Ale i tak si myslím, že už jen ve srovnání skladby rubrik tam a tady, na tom tak zoufale nebude :).
[46]: Ještě k tomu "agresivnímu založení": nenapsalas náhodou kdysi u Weilera na mou adresu, aniž bychom spolu vedli nějakou řeč, že jsem "úplně stejný jako Halík" :).
Tento komentář prosím zrušit, je mimo téma.
[47]: Mně by nevadilo, že ten komentář není souhlasný nebo pochvalný, spíš se mě dotkl jeho tón a despekt v něm zřetelný. To, že si každý píšeme blog pro radost a to, že od něj máme každý úplně jiná očekávání, je, myslím, docela očividné. Zkrátka si navzájem svými preferencemi a stylem nesedneme a to je normální a v pořádku. I když se ti tak jeví moje formulace jako fráze, jako fráze nejsou zamýšleny a snažím se jimi právě o tu opravdovost, o které píšu. Přestože bych samozřejmě mohla psát články na téma "5 tipů jak na skvělý blog" nebo něco podobného, což by mi jistě přineslo daleko víc čtenářů na všech frontách. To by ovšem v mých očích byla právě ta maska – a to je taky způsob, jakým je tenhle článek k mé značné nelibosti prezentován na titulce.
A k tomu halíkovskému komentáři: tam mě tehdy velmi vytočilo, že jsi setřel Halíka velice podobným způsobem, jaký jsi právě na něm kritizoval. To se mi zdálo jako opravdu nefér.
Na nic si nehraji a svůj blog mám již deset roků.Dokonce se ani neskrývám za anonymní přezdívkou.Prostě jsem a kdo chce , může mě navštívit , já mu to oplatím.Ale s někým se na blogu zbytečně dohadovat ,kritizovat nebo vnucovat jak by měl psát.Proč? Každý blog je unikát stejně jako jsme my. A možnost odpovídajícího výběru je tady nekonečná 🙂
Já už blogy skoro vůbec nečtu, spadla jsem do pasti Instagramové, ale vesměs platí podobná pravidla. Abych někoho sledovala, musí mi něco dávat a musím mu to věřit. Ráda se koukám na pěkné věci a dostávám konkrétní rady, jak něco zlepšit. Někdy mě baví si přečíst kratší výlet, kde jde autor do hloubky a odhalí svou duši, ale takových je už málo. Takové ty příspěvky ze školních lavic nebo o vyrábění něčeho, co mě nezajímá, mě prostě nechytnou, ale jsem cestovatel, tak mě zajímají blogy cestovatelské, kde mě většinou nejvíc chytne příležitostný článek o těžkostech života. Nějak potřebuju vědět, že i ostatním se sypou věci na hlavu, že i ostatní se potýkají s blbci. Když má někdo nádhernej blog nebo instáč plnej pozitivity a úžasnosti, tak já jdu prostě pryč, protože to neni reálný.
Já teď píšu mnohem míň, ale snažím se pořád psát to, co mi přijde, že by se to někomu mohlo hodit. Někdy chci předat útulno, co kolem sebe cítím, nebo zkušenosti s něčím, co jsem vyzkoušela, nebo to jsou cestovní články z míst, kde jsem byla. Je toho míň, než dřív, protože se nechci opakovat. Davy možná nepřitáhnu, ale zrovna dneska mi psala slečna, co čte už dlouho ty moje au-paiří slátaniny a taky se teď chystá jet, a to pak vím, že jsem splnila úkol a předala jsem, co jsem mohla 🙂
[51]: eh, výlev, ne výlet 😀
[49]: Titulka je vtipná záležitost. Kdysi jsem se tam ocitla s článkem, už nevím, co to přesně bylo, ale vtip byl v tom, že jsem si několik dní nevšimla, že to je můj článek, protože tam byla nějaká fotobanková fotka a dost upravený titulek, který to stáhl někam trochu jinam, než jak jsem to zamýšlela. A vím, že takových lidí bylo víc. Bohužel, to je pořád ten novácký filtr, že lidi napíšou zajímavý článek, ale pro "vedení" to není dost velká bomba, tak to přejmenujou, a je jim jedno, že se ten nový titulek občas úplně míjí s obsahem toho článku.
[49]:Mně na tvém článku nejvíc vadila jeho černobílost, co "mě nechytá za srdce", je jaksi automaticky "nuda a šeď". Tato slova jsem si pak záměrně vypůjčil na tebe a pochopitelně se tě to dotklo, i když výstižnější je tvá poznámka z komentáře [49]:, že "si navzájem svými preferencemi a stylem nesedneme".
Pro mě je kritériem spíš to, zda mě blog (zaměřením) zajímá a/nebo baví. Když ne, nic jiného z toho neplyne, než že se míjíme, máme "jiné preference". Já se např. dost zajímám o umění, ale kdyby zde někdo psal o folklóru domorodých národů na Nové Guinei-Papui, asi by mě to moc neslovovalo, ale rozhodně bych hned netvrdil, že blog je nudný.
Jinak z tvého seznamu oblíbených blogů se mně líbí Čerf a U blondýny, takže v něčem se i shodneme :).
[50]: Dohadovat se s někým, jak by měl psát, je samozřejmě směšné 🙂 Pokud tedy nejde o gramatickou stránku věci, tam by se snad klidně i zadohadovala… blogy (jakož i jakákoli další forma lidské činnosti) zkrátka a jednoduše odrážejí svoje autory a jako s lidmi někomu sedne něco a někomu něco jiného.
[51]: Já se Instagramu vyhýbám dosti důsledně, takže do téhle "pasti" jsem nespadla 🙂 Naprosto ale souhlasím s tím, že nejkrásnější je ten pocit, když se povede to předání. To pak má člověk napsat deset článků denně 😀
[54]: Účelem článku nebylo určitě rozčlenit blogy na černé a bílé. Chtěla jsem jen vyjádřit, co mě osobně baví a naopak nebaví. A to, že mně osobně něco přijde nudné, ještě vůbec neznamená, že to tak musí přijít i ostatním nebo je blog objektivně vzato nějaký špatný. Každého zkrátka baví a zajímá něco trochu jiného. Dovedu si například představit i takové smělce, kteří by pohrdli třeba právě blogy, jako jsou U blondýny nebo u Čerfa 🙂
[32]: Presne! 🙂
Ja som blog začala písať pre našu rodinu a známych, ale mám pocit, že to už aj tak nikto nečíta… tak si sem len ukladám spomienky. Snáď o to neprídem pri tých pravidelných poruchách blogu.cz