Když jsem si zakládala tenhle blog, věděla jsem přesně, jak nechci dopadnout: mazat ho po pár měsících, protože je moc otevřený a zároveň není anonymní a lze dohledat. Dávala jsem si proto opravdu velký pozor na to, co o sobě zveřejňuji; a moje vlastní podoba patří k tomu, co jsem se rozhodla nechat si pro sebe. Jak jsem se ale přesvědčila, do svých slov jsem se otiskla natolik, že mě vnímavější čtenáři poznají docela snadno.
Šlo o jednu zářijovou sobotu, kdy jsem se rozhodla, že navštívím Čerfovu výstavu v Dobřichovicích (a Čerf mě nijak nesponzoruje, aby bylo jasno! :-). Nikdy předtím jsem žádného místního blogera naživo nepotkala, tak jsem byla zvědavá, jak takové setkání proběhne. Nedokážu si totiž dost dobře představit, jaký dojem sebe sama psaním vytvářím, jestli mají moji čtenáři potřebu malovat si při čtení mou podobu – a jak je případně trefná. Teď už odpověď mám. S Čerfem jsme se poznali okamžitě a věta „přesně takhle jsem si tě představoval“ mě ujistila, že je trefná až až.
Neuplynulo ani pár týdnů a přišla zpětná vazba jiná, tentokrát primárně na poezii: „No, tohle když si někdo přečte, tak musí mít pocit, že stačí fouknout a ty odletíš.“ Pár dní předtím jiný člověk označil mé verše jako křehké. Co přijde příště? Přesná váha? Výška? Odstín vlasů?
Překvapilo mě to, hlavně všechno dohromady. Asi jsem podcenila výpovědní sílu slov a toho, jak do nich lze nevědomky vtěsnat i vlastní fyzickou podobu. Nebo že by se náš vzhled tak moc otiskoval do našeho vnitřního světa, že by ovlivňoval ve výsledku i psaní? Nevím, ale jistě to bude nějak vzájemně provázané, jak už to se složitými věcmi bývá. Vlastně mi to ale vůbec nevadí. Jenom mi, prosím vás, dejte vědět, až se rozhodnete malovat můj portrét. Přeci jen všechny ty citlivé informace, osobní údaje a teď ty nové předpisy… inu, nikdo nechceme žádné opletačky, ne?
Já jsem průhledná tak, že mne jedna bloggerka poznala během návštěvy Werichovi vily a přesně věděla, že jsem to já, protože já svůj ksicht prezentuji na svém blogu.
Do Dobřichovic jedu tuto sobotu, tak to bude mít Petr v mém případě hodně jednoduché, pokud se neztratím v mlze, budu psát pak blog od Berounky.
Já si tě vůbec nedovedu představit, ale pro mne jsi a zůstaneš Verunka.
[1]: Werichovy vily …no, ostuda.
Hihi, to je milý článek a ještě když jsem měla blog s názvem neviditelna-divka, tak mě vždycky zajímalo, jak si mě asi čtenáři představují…škoda, že mě nikdy nenapadlo napsat o tom článek, abych se to v komentářích dozvěděla. Je to opravdu zajímavé…
Velmi by mě zajímalo, jestli bych tě poznal ve fyzické osobě. 🙂 A abych ti, zkazil iluze – na internetu neexistuje anonymita 🙂
Možná to bude vypadat podivně, ale když říkám, že přesně takhle jsem si tě představoval, fyzická podoba v tom nehraje úplně hlavní roli, spíš jde o to, co z člověka vyzařuje, jak reaguje – a kdybych to řekl s určitou mírou nadsázky – na jaké frekvenci "vysílá", což s podobou nemusí mít moc společného. To já jsem nakonec – když je zájemce z nějakého neznámého důvodu vytrvalý – dohledatelný i se svou skutečnou čerfí tváří, to aby si o mně nikdo nemohl dělat velké iluze :-).
Možná, že je zs tím něco nevysvetlitelneho…každopádně, do počítače by to asi naprogramovat nešlo…zadam texty, vypadne podoba…
[1]: Ano, patříš k těm odvážlivcům, kteří šli s kůží na trh 🙂 Ale ten moment, kdy tě někdo osloví, jestli nejsi "ta blogerka", musí být skutečně k nezaplacení 🙂 A být pro někoho Verunka, to se mi zdá skutečně kouzelné 🙂 Tak ať se výstava líbí!
[3]: Však jsem se to taky nedozvěděla 😀 Ono se říká, že když čtenáři vědí, jak vypadáš, tak pak mají pocit, že tě lépe znají a snadněji si s tebou vytvoří vztah. Něco na tom je, ale zatím jsem do toho bodu tedy nedospěla – na rozdíl od tebe 🙂
[4]: Inu, anonymita skutečně neexistuje. Ale stejně si myslím, že by to úsilí na dohledání mé skutečné identity bylo příliš velké, než aby to za to stálo 😀
[5]: No vida, to do toho případu vnáší trochu světla! Díky za vyjasnění 🙂 A co se tvé čerfí podoby týče, tak vlastně stačí jedno šikovné kliknutí 😉
[6]: Tak to by tedy bylo hodně děsivé! Doufám, že do takovéhle fáze technického vývoje se jen tak ještě nedostaneme.
[7]: Mně se asi před dvěma lety stalo, že jsem se šel projít s jednou známou a její skoro novorozenou dcerkou po Praze. Když si maminka potřebovala odskočit, asi dvě minuty jsem hlídal a trochu i vozil kočárek a byl jsem při tom spatřen jednou z úplně mimopražských blogerek, navštěvujících občas můj blog. Nikdy jsme se osobně neviděli, přesto jsem byl přesně identifikován v okamžiku, kdy blogerka kolem naprostou náhodou jela autobusem na nějaké pražské divadelní představení. Hned večer jsem měl v mailu zprávu, že mi to s kočárkem moc sluší a jen jsem valil oči :-).
Jj, toto je tak zložitá problematika, že ani ja sa nejdem pokúšať to rozvádzať. Ale… ten pocit ako keď objavíš odpoveď na otázku života, vesmíru a vôbec, ale musíš si ju nechať pre seba xD
Ono keď už to raz človek vyfiguroutuje (kill me!), tak zrazu všetko krásne zapadne do seba asi ako Šiesty zmysel Brucovi Willisovi po poslednej scéne.
Kto vie, ten vie.
[8]: Wow! To už tedy je výkon! Blogerka vskutku projevila postřeh hodný Sherlocka Holmese 🙂 Ale zase to má výhodu v tom, že víš, jaký módní doplněk případně zvolit, když budeš chtít být obzvlášť atraktivní 😉
[9]: Nejsem si jistá, jestli zrovna tahle problematika je něco, co lze (řečeno skutečně příšerně 🙂 vyfiguroutovat. Ale v momentě, kdy se s někým vidíš a je ti jasné, že je to on, přestože jsi ho nikdy neviděl, k nějakému tomu zacvaknutí dojde, to zas jo 🙂
Doteraz som absolútne nepremýšľala nad tým, ako by si mohla vyzerať, ale keď už si ma k tomu takto naviedla…
Podľa mňa máš modré oči, dlhé rovné hnedé vlasy a meriaš asi tak 168 cm. A teraz by som hrozne rada vedela, ako veľmi som to trafila, aj keď, samozrejme, nemôžem očakávať, že sa o tie informácie podelíš 😀
Tak jelikož tenhle můj blog je taky no tajemný a nikdo neví mou skutečnou osobu 😀 Tak je to zajímavé, že někteří i tak vycítí, že Tě zná 🙂
[11]: No, základ jsi vlastně docela pěkně strefila, byť k několika jmenovaným charakteristikám bych měla nějaké drobné výhrady 🙂
[12]: Ono ze slov jde kolikrát poznat víc, než si člověk myslí. Ale stejně mě to poněkud překvapilo 🙂
Hru na schovávanou jsem dávno vzdala – svůj blog mám ráda a nepíšu tam nic, co bych neřekla naživo (možná i proto, že já běžně vykecám kdeco). Škoda, vlastně se nikdy nedozvím, jak by si mě čtenáři představovali, kdyby nevěděli, jak vypadám. 🙂
Všechno souvisí se vším. 🙂 A ač zcela podvědomě, tak to, jak se projevujeme, jak píšeme atd. atd. atd. skutečně odráží nás samotné a to, co jací jsme i po fyzické stránce.
Prošla jsem na střední škole kurzem, kdy jsme z hlíny vytvářely hlavu. A bylo úžasné pozorovat, jak se skutečně ty hlavy, ač nezáměrně, podobají každému z nás – rysy, výrazem, vším. 🙂 Takže vtisknutí do slov jistě probíhá nějakým podobným způsobem…
[14]: Vyřešila jsem to vlastně relativně podobně – jen jsem se víc věcí rozhodla nechat za oponou. Inu, podobně jako to dělávám i v reálu 🙂
[15]: S tou hlínou to musel být moc zajímavý experiment. Jen jsem si říkala, že u těch slov to zkrátka nemůže fungovat tak přímočaře, protože to je úplně jiné, nevizuální médium. A ono to asi tak bude – nefunguje to tak přímočaře, ale funguje to furt. Zkrátka, jak říkává jeden známý: "povídej mi, cokoli chceš, a vždycky budeš vyprávět o sobě" 🙂