Náhodný posluchač by, myslím, velice snadno nabyl dojmu, že na téhle planetě je každý člověk neobyčejně starý. Ať už je mu pět nebo deset a „už je velký kluk/velká holka“ nebo osmdesát a „vypadá pořád krásně“, je mu vždycky o něco víc, než by okolí čekalo nebo než by si on sám přál.
Jako bychom všichni žili v jakémsi podivném prokletí věčného stáří. Ať slavíme narozeniny devatenácté, pětatřicáté nebo šestašedesáté, vždycky máme pocit, že už jsme nějací staří, div ne nad hrobem. To se opravdu stihneme fixovat na minulá čísla tolik, že o pár víc znamená v zásadě krok do rakve? Marně nás okolí nazývá mladíčky a zelenáči (nutno ovšem podotknout, že pokud jsme pro okolí mladíčky ve dvaceti, v šedesáti to nebude jiné, protože poměr zůstává). Oproti dvaceti je jednadvacet prostě osudových; a čím dál, tím hůř. To, že jsme byli v jednadvaceti mladí, zjistíme vlastně až zpětně, to už ale bude pozdě. Protože teď jsme přece staří a všechno jde od desíti k pěti.
Mám v tomto ohledu velké štěstí, neboť mě osud obdařil výrazně staršími sourozenci, kteří mě z paradoxu věčného stáří účinně vytrhují. Ono je docela těžké zoufat si nad vlastním stářím, když je vedle vás někdo, komu rodný list vetkl víc než deset let navíc. A když náhodou sourozenci nestačí, je tu divoká karta jménem babička. Ta občas utrousí něco o sedmdesátiletých mladících – a to mi hned spraví náladu. Protože ať dělám, co dělám, z takového úhlu pohledu jsem prostě mladá. A to se mi přeci jen zdá jako lepší úhel pohledu než si každý rok nad přibývajícími čísly opět zoufat.
Tak to mám spíš opačně, pořád je mi dvacet a něco (už dlouho), všem chci vykat jako zkušenějším, i když jsou o deset let mladší. Dcerku nechávám, ať o sobě říká: "Já malinka!"
Asi to bude znít zvláštně, ale já se už od malička těším na stáří. Pocit stáří mě taky někdy nemine, ale to se stane vážně jen výjimečně. Dá se de-facto říci, že trpím věčným mládím. 😀
Taky se jednou za čas tak podobně zamyslím. Ale když se podívám na staříčky a srovnám si jejich věk s mým, říkám si – nějak rychle to utíká a stýská se mi po mých krásných dvacetinách, kde jsem si život docela užívala.
Pojem "stáří" je relativní.
Mojí mamince je 85 roků, kolik je mně lze lehce odhadnout, ale moje máma mě furt vidí jako mladou. :-)) Tuhle mi řekla: "počkej za 40let až budeš stará, to teprve uvidíš…". Hm, ve svém věku má už právo na to, že její starý mozek nedomyslí to, že už mi dávno, hodně dávno není 20, a že za 40 let, rozhodně nebudu stará.
U mňa tento koncept mladosti a staroby asi ovplyvňuje pocit, koľko vecí musím a koľko vecí chcem a môžem. Pred rokom ma chytali stavy, keď som si uvedomila svoj vek, pretože sa mi zdalo, že som uviazla v niečom, čo musím a nechcem. Teraz mi môj vek pripadá akurát, lebo si vravím, že môžem, čo len chcem.
Dáva to zmysel?
Tyjo, další věc, která nás takhle ovlivňuje, a ani o tom nevíme. Máš pravdu, že je to docela depresívní. Ale určitě se dá změnit pohled na věc… Nějak… To musím teď vymyslet.
Nekde jsem cetl, že v adrsati letech se člověk "v poměrně mladrm věku dožívá vysokeho stáří"..
[1]: Tak to máš tenhle problém krásně vyřešený 🙂 Byť i tenhle přístup bude určitě nějaké ty problémy obnášet (jako ostatně každý přístup), tak zase budou poněkud jiného rázu.
[2]: Těšit se na stáří, wow. To slyším asi prvně v životě. Tak ať se spokojeně dočkáš! 🙂
[3]: Já mám vždycky pocit, že tyhle pohledy zpět hrozně zkreslují. Říkám si třeba: jak já bych se vrátila zpátky na bakaláře! Jenomže pak se zamyslím, co se tehdy skutečně dělo, a seznám, že bych to znovu tedy rozhodně nechtěla. Ale nostalgii se to těžko vysvětluje 🙂
[4]: Jo, to jsou přesně ty poměry, které se nemění 🙂 Pro rodiče budeme zelenáči i v šedesáti, protože oni zkrátka vždycky budou o těch svých dvacet až třicet let starší 🙂
[5]: To je zajímavé a něco na tom určitě je. Mládí se obecně spojuje s tím, že člověk míň musí a víc může. Tak ti jen držím palce, aby ti dlouho vydrželo 🙂
[6]: Dá, jen to vyžaduje trochu mentálního úsilí a depresivní to vůbec být nemusí 🙂
[7]: To je ale moc pěkný citát, který přesně vystihuje moji myšlenku! Díky za něj 🙂
Já mám teda opačný problém – pořád si připadám hodně mladá (jsem) a nezkušená, jako bych nesplňovala nějaká nepsaná pravidla, jež se s mým věkem pojí. Studuju vysokou školu a přijde mi, že problémy a nové výzvy, které s každým věkem přicházejí, se mým vrstevníkům daří zvládat nějak líp. 😀
[9]: Ty jo, připadám si podobně – jako že mám nějaký deficit zkušeností na svůj papírový věk. Holt fyzické a duševní stáří jsou asi dvě ne zcela související věci.
Je to hrozné, jak se to číslo furt zvětšuje. V mládí už chce být člověk dospělý, aby nemusel bez keců poslouchat, ale pak už jen má větší a větší depku s každými dalšími narozeninami 🙂
Znám spoustu lidí, kteří jsou mladí v pokročilém věku a také znám lidi, kteří se jako staří už narodili a nic a nikdo to nezmění.
Navíc ty vypadáš výrazně mladě, takže máš bonus navíc.
[9]: Přijde mi, že to je dneska hrozně rozšířený pocit. Kolik je vtipů ve stylu "všichni se berou, mají děti, povyšují je v práci – a já jsem místo toho tak akorát v levelu sto v nějaké videohře"! Často to ale bývají velmi neopodstatněné pocity. Stejně jako to věčné stáří 🙂
[10]: Jo – a ještě k tomu musí bez keců poslouchat pořád, jen jiné lidi 😀
[11]: To je fakt. Ale obávám se, že obě tyhle věkové skupiny taky trpí oním syndomem věčného stáří – a to je velká škoda.
Já jsem na tenhle efekt vyzrál: Abych se netrápil tím, kolik mi je, představuju si, že je mi ve skutečnosti o dvacet let víc, jen se mi v tu chvíli splnilo moje velké přání, abych o dvacet let omládl. Takže jsem omládl, je mi zase dvaapadesát a nevýslovně si ten zázrak užívám :-).
[13]: Tomu říkám strategie! 🙂 Mohla bych ji ještě doplnit tím, že budu chodit kolem rybníčku, nad kterým bydlím, a něco tam ve vodě ostentativně hledat – a na případné dotazy odpovídat, že jen chci poděkovat té zlaté rybce, co mě právě o dvacet let omladila 🙂
Já na zoufání moc nemám čas a ani si neříkám, že jsem něco vyloženě promarnila.
Ale nemyslím si, že bych vedla ideální život, to ne.
[9]: Občas to mám jako ty. Když jsi vysokoškolačka a pořád ukazuješ někde občanku že jsi dospělá a vlastně pořádně nevíš co to je být dospělým
[15]: Ještě že na zoufání zpravidla není moc času – kdyby bylo, to by to asi vypadalo 😀
Taky to mám opačně, jak píší někteří nade mnou. Stále si připadám strašně mladá a nezkušená, neznalá světa a jeho zákonů, neznalá literárních tajů a tak vůbec. Proto mě pak hrozně překvapí, když slečna o pět let mladší má pocit, že jí ujíždí vlak a musí se honem vdát a do roka mít děti. Obecně mě tenhle pocit fascinuje, protože… já ti nevím, říkám si, že na všechno je času dost a celý život přede mnou 😀
[17]: Tak nezkušeně si připadám taky, to se nevylučuje 😀 Každopádně slečna, která měla pocit, že se musí honem vdát a mít děti, je skutečně fascinující. Je teda fakt, že zrovna na děti ten čas opravdu časem vyprší, ale vždyť jí je míň než mně! A to už je nějaké mládí 😀