Přijela jsem z cest. Byly to cesty relativně obsáhlé a já cítím nutkání něco napsat a zároveň naprostou vnitřní neschopnost něco vymyslet. Čím to je, že po některém návratu mám chuť vystavit všechny suvenýry, smést ze stolu starý prach, napsat tisíc článků, dva romány a tři sbírky poezie, nacvičit znovu Ďáblův trylek (blahé paměti) a jindy se vzpamatovávám dlouho a bolestně, blábolím blbosti ještě týden, malovaný kalendář ani nevyndám z hnědého papíru a prach má stále pré?
Doléhá na mě únava. Únava ze stereotypu a zároveň z nejistoty – a taky ze všech těch Jobových zvěstí, které se na mě v posledních měsících valí. Jsem bytost křehká a k rozbití mi stačí málo (pro mé věrné čtenáře to jistě není žádné překvapení). Ano, vím, že každá mince má dvě strany a že i tahle křehkost může znamenat nepřehlédnutelné klady. Jenomže nevýhodnost mého duševního a konec konců i tělesného ustrojení do současné doby (jakož i do jakékoli jiné doby) je natolik zjevná, až to bije do očí.
V superhrdinských filmech vídáme hrdiny, kteří přijímají své schopnosti a dávají je do služeb veřejnosti, která po nich prahne. V reálném životě vídám ovšem spíš talenty, o které nikdo nestojí, a schopnosti, které se nikomu nehodí, poněvadž se nedají zpeněžit. Ani Spidermanovi by se ten svět nezachraňoval tak snadno, kdyby o to nikdo nestál a nikomu by se to nevyplatilo. Nikdo nestojí o křehkost, jakož ani o dary, kterých mám plnou náruč. Když už, tak projeví zájem o zlámané měďáky kdesi po kapsách. Pravda, ty mi zpravidla rychle vynesou jistou prestiž, jenomže ta se rychle omrzí, protože to skutečně podstatné spí hluboko pod povrchem.
Vrátila jsem se z cest, ale nebyl to doopravdický návrat někam, kde to znám. Stojím na nové křižovatce. Já nevím, nešlo by to třeba… vrátit?
Já když jsem někde mimo, v práci, nebo jen s přítelem na výletě, hromadí se mi spousta textu v hlavě, a já si říkám "to si snadno zapamatuješ, tohle by nikoho nenapadlo" Jenže opak je pravdou, přijdu domů a hlava prázdná… A co se týká talentů, mě připadá že svět často vidí talent v nějaké úplné hovadině a ještě si to zvládnou zpeněžit… Když má někdo opravdový talent, musí se o své místo na světe bojovat. Žalostné.
Jobových zvěstí je v éteru moderní doby nepočítaných, tak na nás semtam nějaká vyjde, to je zákon statistiky, věřím, že ne schválnost. Ale nevěřím ani trochu, že nikdo nestojí o dary, které člověk nabízí. Že je mnozí neumějí ohodnotit, protože jsou tak pestré, že na ně neexistují úřední šablonovité tabulky, to je jiná věc. Ale vždycky se najdou tací, pro které se něco takového ukáže být – někdy napohled ze zcela nepochopitelných příčin – podstatné a nenahraditelné. Ach jo, ten můj zpropadený optimismus! 🙂
Ne vsechno se da "úředně" ocenit a "nevdek svetem vládne". Tak nezbývá než vlastní pocit, že děláme dobře a má to smysl…
[1]: Mně čím dál víc připadá, že to hlavní nespočívá v tom nějaký talent skutečně mít, ale umět se prodat. A zdá se mi to takové… prodejné.
[2]: Taky bych trochu toho zpropadeného optimismu potřebovala 🙂 Ačkoli je pravda, že v osobní rovině si na nedostatek těch, kdo ocení mé dary, nemůžu stěžovat. Tam mě provází už pár let opravdu velké štěstí.
[3]: To ovšem vyžaduje skutečně značnou vnitřní sílu! 🙂
[4]: Osobní rovina je primární. Ta pracovní se časem přizpůsobí; ona je poněkud nesmělá a déle jí to trvá :-).
Ach, jak já ti rozumím! Tenhle text se mě vyloženě dotkl a tak trochu mi přijde, jak kdybych ho psala já sama. Těší mě, že ty pocity, které si člověk myslím, že má jen on sám, nejsou jen jeho. Tohle je důležitý.
[5]: Doufejme, doufejme 🙂 Bylo by fajn přidat ke šťastným vztahům i ostatní šťastné životní oblasti 🙂
[6]: Moc mě těší, že ses v mém článku našla a že ti snad trošku pomohl (minimálně ve vědomí, že v tom nejsi sama)! Tak snad se nám časem oběma zadaří 🙂
Páne jo, tak bych si přála stát znova na křižovatce, tak bych si přála vše udělat jinak a dát se jinou cestou… Držím palce, ať to vyjde.:-)
[8]: Děkuji 🙂 A držím ti palce ve vyrovnávání vybraného směru 🙂
Kdybychom se vrátili, byli bychom stejně tupí jako tehdy a těžko bychom si vybrali jinou cestu. Kdybychom věděli co víme a přesto se vrátili, pořád bychom nevěděli, co nám dá ta druhá cesta. Co když by byla ještě horší?
A myšlenky na to 'co když ne', bývají dost (hlavně sebe-)destruktivní.
Tož naučme se mít rádi křižovatky, hledejme vzrůšo ve všednostech, jinak si za chvíli hodíme mašli.
Mnoho sil přeji. 🙂
[10]: Což o to, mně by nešlo ani tak o vracení již učiněných rozhodnutí, ta bych neměnila – ale některé věci, co se dějí kolem mě, by se tedy dít skutečně nemusely! Každopádně souhlasím, že takové to nostalgické ohlížení je ve výsledku k ničemu a člověka to akorát ničí. Ale stejně to vždycky chvíli trvá, než to člověk přestane dělat 🙂 Děkuji 🙂
Snívame o princoch (a princeznách), ale keď sa konečne v našom živote niekto presne taký objaví, ženieme ho (ju) svinským krokom. Asi to tak má byť. My môžme dávať ľuďom pravdivú spätnú väzbu, ale rozhodnutie, ako s ňou naložia, je len a nich. A tak je to správne.
[12]: Pravda, pravda 🙂 I když tenhle článek vlastně vůbec o princích ani princeznách není. To, že to z něj není patrné, je ovšem jiná kapitola 🙂 (A taky trochu záměr.)