Nepochybuji o tom, že každý takovou máme. Otázku, kterou nám naše nicnetušící okolí občas položí, po deseti minutách začne litovat, po půl hodině nenápadně pokukovat po dveřích a vydávat nervózní zvuky a po dvou hodinkách si rvát vlasy a s pološíleným křikem vybíhat z místnosti. Dotaz, který jako by měl zvláštní tajemnou moc, dotaz prokletý.
V mém případě jde o otázku „jaké bys mi doporučila knihy?“. Tehdy se mi rozsvítí oči, následuje chvilka ticha před bouří (ó, vy šťastní, v tuhle chvíli ještě netušíte, do jaké šlamastyky jste se dostali) a potom – potom vybuchne sopka. Řinou se ze mě názvy, jména i čísla a v ten moment patrně představuji největší žijící sbírku superlativů na světě. Sunu se seznamem své oblíbené literatury s jistotou tanku, až se dostanu do nejnovějších dějin toho, „co teďka čtu“. Tam proud mírně zpomalí a zřídne, ale nezastaví se, kdepak. Po malém okamžiku, kdy se zdá, že už už vyváznete, vás totiž zasype všechno, co vyškrábnu ze svojí paměti. To, s čím jezdím v tramvaji do práce, to, co mi leží doma na skříňce, to, po čem sáhnu, když chci jenom něco krátkého, pár chronicky rozečtených básnických sbírek, dosud neotevřenou knihu na stole – a když budete mít štěstí, možná i nějaký ten blog a nejistý oblak toho, „co si plánuju přečíst“. V této fázi už se ale většinou všichni přítomní kácejí v mdlobách k zemi (alespoň mentálně), pakliže se ovšem už neskáceli dávno předtím.
Nevím, co je to za zvláštní kletbu, která způsobuje takové pomatení smyslů, ale je neobyčejně mocná. Zvládne během vteřiny zvrátit jakkoli silný záměr odejít – a můžete si být jistí, že když už takový záměr mám, bývá skutečně velmi silný. Položte mi ale takovouhle otázku a je to, jako byste mávli kouzelným proutkem a změnil se celý svět. No konečně, na takovou otázku jsem čekala celý večer! Jen pamatujte, že s velkou mocí přichází velká zodpovědnost.
Litovat svého prokletí totiž budu až později. Rozhodně tedy dlouho, dlouho po vás.
Ale já prostě takové lidi mám ráda a neomdlívám, fakt né.
Byla jsem na kurzu focení pro začátečníky a lektor to měl podobné, byl strašně roztomilý …
Tak knížkový otázky máme podobný.
A u nás navíc frčí: "tak jakou vůni mýdla chceš?" a nejblbší odpověď je: "jakou tam máš?"
Mám jich asi padesát a navíc je různě všechny kombinuju…
Fakt strašně moc variací. 🙂
Jóó, to znám! 😀 Mně se to stává, když začnu mluvit o starých a nových překladech letopisů Narnie. Na to se mě ale nikdo nikdy nezeptal, o tom vždycky začnu sama a i když to nikoho nezajímá, musím ze sebe dostat frustraci z toho, že staré překlady už nejsou k sehnání a ty nové jsou úplně odporná prasečina. Chudák ten, kdo mě v tu chvíli poslouchá! 😀
Taky mám jednu takovou citlivou otázku, které pak tazatel brzy lituje. Ta otázka zní: "A je vůbec v tom Japonsku něco zajímavého?" 🙂
[1]: Tak za to, že existují takoví věrní posluchači jsem opravdu vděčná 🙂 Co bychom si bez nich počali! Pana lektora úplně chápu 🙂
[2]: Upřímně řečeno mi taková odpověď vlastně přijde úplně logická – jen počítá se specifičností tvých zájmů 🙂 (Ono s těmi knihami je to vlastně podobné, ten člověk se taky ptá v dobré víře a zkrátka netuší, co na sebe přivolává…)
[3]: Ano! To je přesně ono. A musím říct, že překlady jsou taky jedno z mých ožehavých témat a taky si na ně ráda zanadávám, takže já bych se tě na to klidně zeptala 🙂
[4]: To už je ovšem skoro nešikovně položená otázka. Ta k nějaké té přednášce úplně vybízí! 🙂
U mě tohle často dělala otázka "jaký i/y se tam píše?" Ale teď mě prakticky jakákoli otázka akorát otravuje, takže pokud už vůbec odpovím, co nejkratší! 😀
[6]: Tak u takových otázek já se teda zmůžu jen na velmi suché odpovědi. A ty jsou v mnohém dobré – hlavně teda taky proto, že jsou opravdu hodně krátké 😀
Je to z "jineho soudku", ale xzpmnel jsem si jak mne na střední pri branne výchově zaskocil ucitel otazkou; Turon, mame v Cesoslovensku psy?" Viděl jsem v tom nějaký chytak…
[8]: 😀 Tak to by byl skutečně velmi fikaný chyták, jen co je pravda 😀
😀
… a vůbec, co by si mi doporučila za knížku?
*awaiting the storm*
[10]: Že tady čuju nějakou čertovinu? 😀
Pff, ale je ti jasný, že po přečtení tohohle článku se tě chci ukrutně zeptat, co bys mi doporučila? A myslím to smrtelně vážně, potřebuju kvalitní četbu. Takže honem, sem s tím!!!
[12]: Ha, konečně se někdo vážně zeptal! 😀 (Ne, kecám, nečekala jsem, až se někdo zeptá, ale je to vtipné 🙂
Nu, nevím přesně, co jsi četla, ale každopádně v poslední době doporučuju úplně každému knížky od Kazuo Ishigura. To je můj nový oblíbený autor, s takovým nádherně subtilním a bohatým stylem. Začít můžeš třeba s Neopouštěj mě, já začala se Soumrakem dne a vůbec největší lahůdka od něj je pro mě Pohřbený obr (tak geniální knížku jsem už opravdu dlouho nečetla).
Jestli chceš těžký kalibr, tak miluju Bratry Karamazovy. To je neskutečně hluboká knížka, u které jsem skoro brečela a která má nejsympatičtějšího hlavního hrdinu, jakého jsem kdy potkala.
Hodně se mi v poslední době líbil Mistr a Markétka (Bulgakov), ale je to dost ujeté. Úchvatný je Siddhártha od Hesseho – to je skutečně balzám na duši, který chytí a už nepustí. Jestli ti nevadí jistá míra nechutnosti, tak Plechový bubínek od Grasse, je to hrozně zajímavě odvyprávěné. Slabost mám taky pro Martina Edena od Londona, ale je to docela depka. No a pokud bys ráda něco z domácích vod, tak noetická trilogie od Čapka. Hlavně Obyčejný život je fascinující.
Ech, hm, no… já jsem tě varovala 😀