Radikální životní změna s sebou často nese mnoho nechtěných důsledků až šoků. Jak pravidelní čtenáři vědí, jednu takovou změnu jsem prodělala před nedávnem, když jsem opustila akademickou sféru ve prospěch takzvaného „skutečného života“ a jala se provádět řadu věcí, které akademici nedělají – například vydělávat nějaké peníze. A taky způsobovat svému okolí jeden šok za druhým.
Přestože se ve „skutečném světě“ pohybuji již téměř půl roku, pořád si ještě připadám spíš jako akademik na prázdninách. S šibalským úsměvem tak kolegyni sděluji, že bychom mohly jít na oběd a tamto si nechat na potom, protože až přijde postgastrální demence, bude to spíš odpovídat naší intelektuální úrovni. Kolegyně se na mě zvláštně podívá a jdeme na oběd, z druhé strany kanceláře slyším tlumený smích.
Při obědní debatě jsem šokována konstatováním, že „chlapi jsou míň vztahovačný a Slováci hysterický“, protože jestli v univerzitních sférách humanitního zaměření člověk něčemu odvykne, tak jsou to stereotypy podobného druhu. Rovněž výklad o tom, že lidé narození ve znamení raka mívají špatný žaludek, mě poněkud vyvede z míry, protože když strávíte šest let čtením a analýzou textů a způsobů, jak se konstruují a jak navozují dojem autenticity, tak se vám v hloubi duše prostě uhnízdí přesvědčení, že to přece nikdo nemůže brát vážně.
U rozprav o českých televizních seriálech jenom mlčím a tvářím se nenápadně; když v restauraci potkáme jednu herečku z takového seriálu, nemám o tom nejmenší tušení. Neumím podat daňové přiznání a nevyznám se v bonusech, které poskytuje moje zdravotní pojišťovna. Zato umím vyslovit slovo quinoa a vím, že zralé olivy jsou vždycky černé a papriky vždycky červené. To se v životě obzvlášť hodí.
Nedivila bych se, kdybych už měla nějakou pěknou a jadrnou přezdívku, třeba Mimozemšťan. Zatímco akademiky totiž nechávají slova jako syntaktický a sémantika zcela chladnými, „skutečný svět“ je místo veskrze prozaické a informace ze srovnávací gramatiky snáší jen těžko. Nevím, jestli si na to někdy zvyknu. A hlavně nevím, jestli si na to zvykat chci.
Telelím se vnitřním smíchem při představě, kterak znalecky pokyvuješ hlavou při polední disputaci o některém z obzvlášť nekonečných televizních seriálů :-). Pokud jde o vědy žaludeční, jsem sice pouhým laikem, ale i tak si troufnu soudit, že pokud by se člověk narozený ve znamení Raka zabýval "šest let čtením a analýzou textů a způsobů, jak se konstruují a jak navozují dojem autenticity", byl by to nejlepší důkaz, že jeho žaludek je v naprostém pořádku :-).
Holt i takový televizní seriál je pro řadu lidí součástí reality…i když s ni jinak nemá nic společného..
V klidu, daňové přiznání neumí vyplnit nikdo normální. Teda aspoň co jsem vypozorovala. A je úplně jedno, jestli za sebou jako já třeba má střední ekonomku, kde se to dokonce učil. Stejně už to neumim 😀
Jen počkej! Třeba mi teď právě čte žaludek přes rameno a co já pak s ním? Ten žádné velké vzdělání jistojistě nemá 😀
Bývala bych řekla, že Tě nechápu, protože moje vzdělání skončilo výučním listem.
Taky bych podotkla, že skoro dvacet let doma, s minimálním kontaktem s lidmi, mi vymylo mozek natolik, že už jen teplé lidské slovo (třeba hovno) mě musí zákonitě připadat jako hudba nebeská.
Není to tak.
Ještě pořád občas koukám na lidi a přemýšlím, odkud spadli.
Kruci, jak mi může někdo říct, že nemá dluhy, protože tu stotisícovou půjčku splácí?
A jak mi může mamina od dvou dospělých a jednoho dospívajícího dítka tvrdit, že vlk je kočkovitá šelma?
A jak mi může někdo s maturitou do smsky napsat, že si bere ty "býlí" šaty?
Jak si může inteligentní holka napsat na zeď v předsíni "Nikdy neodcházej z domu bez obětí a krásných slov" a nechápat, co myslím tím, že první oběť bude ona?
Tady u nás jsem já ta, co ví všechno.
Ta, co radí vyučeným kuchařkám, jak se vaří.
Ta, co vysvětluje kadeřnici, jak se to má stříhat.
Nedovedu si to vysvětlit jinak, než že jsem jednooký mezi slepými 🙂
Já, král 🙂
Vítej mezi lidmi. Nyní je to pro tebe složité, ale řekla bych, že je nejvyšší čas. Nejde o seriály, nejde o daně, to obyčejné lidství následně chybí a nenahradí ho skutečně nic.
[1]: Alespoň někomu to přijde vtipné 😉 A žaludek jsem si evidentně pojistila hlavně tím, že jsem se nenarodila ve znamení raka 😀
[2]: Já si někdy právě nejsem jistá, jestli ony ty seriály nemají s realitou společného víc, než se zdá. Jednou jsem četla nějaký text o tom, jak máme v životě tendenci napodobovat příběhy…
[3]: Tak dobrý, hned se mi ulevilo 😀
[4]: Nooo… posunout ty narozeniny ještě o pár dní jinam? 😀
[5]: Neodcházet z domu bez obětí, to je tedy pořádně masochistický slogan 😀 Ale teda musím říct, že ta pozice toho, co ví všechno, je fakt nepříjemná. Nevím, jestli pro obě strany, ale pro samu sebe rozhodně.
[6]: Víš, já nemám ráda takové to stereotypizování ve stylu, že akademici nejsou skuteční lidé. Jsou, a to se všemi chybami, které s jejich tituly nemizí, spíš se jen učešou do poněkud sofistikovanější podoby. Pod tím obyčejným lidstvím si těžko něco reálného představit – pochopení, empatii, soucit, touhu vyslechnout a pomoct? Pakliže je to ono, tak s nejvyšší mírou těchto kvalit jsem se setkala právě u některých akademiků.
[7]: Ano, to myslím.
Víš, já měla tátu, který měl v hlavě víc než mnozí z nás a s lidmi, s lidstvím to neuměl. Až ke stáru si to začal uvědomovat, ale nějak bylo pozdě.
Nepochybuji, že akademici mají chyby, jsou lidé jako já, ty, ale třeba můj otec nebyl se svojí hlavou schopen přijmout to konzumní, to čím se třeba baví obyčejní lidé. A věřím, že se musel občas cítit hodně sám.
[8]: Tak to mi moc líto! Taky znám lidi, kteří jako by byli jenom ztělesněný rozum a řeší hlavolamy jako na běžícím pásu, ale ani ti nepřinesou šálek čaje, když ti není dobře. To je moc smutné.
Co se toho konzumního týče, tak se přiznám, že s tím mám taky občas problémy. Nikomu to neberu, když ho to baví, konec konců sama se občas s gustem na nějaké ty X-meny nebo tak něco podívám. Ale většina se mi krutě nelíbí, nebaví mě, a tak se tomu prostě vyhýbám. Samotu to s sebou nese, to je fakt. Ale myslím, že je spousta jiných témat, která zůstávají 🙂
Jó, taky jsem v kolektivu byla ten exot, co je úplně mimo všechny samozřejmosti a jistoty, který pro všechny ostatní byly tak pevně daný.
Když padlo jméno nějaký český osobnosti, vůbec jsem nevěděla, kdo to je, při ezoterických rozborech mi padaly oči z důlků a nezřídka mi přišlo, že tam jsou všichni nějací roboti na klíček, co jim někdo naprogramoval životní priority, všechny tak stejné…absenci jakýchkoli koníčků, snahy seberealizace… Zkrátka něco mi tam hrozně nehrálo a s nikým tam jsem neměla nic společného.
Přesto jsme tam spolu nějak vyšli. Asi jsme se úplně nechápali, byli jsme jak z jiných planet. Přesto jsme se respektovali. Chce to upustit od předsudků. Jasně, taky jsem měla vytipovaný, kdo je úplně blbej, kdo nic neumí a samý takovýhle ošklivý věci. Jenže vedle toho všeho je i řada dalších vlastností, se kterými se dá vyjít. Blízcí přátelé z toho být nemusí. Já bych si je v tom pracovním kolektivu, co jsem měla, teda skutečně nenašla. Ale přesto jsem byla schopná tam nějak koexistovat a nezbláznit se, stejně jako oni mě, mimozemšťana, nějakým způsobem brali jako součást kolektivu. I na rozloučenou jsem dostala dárek tak akorát na míru, pro mě, ne jen tak random něco, aby se neřeklo.
[10]: Blízcí přátelé z kolegů určitě nebudou, ale vyjít se s nimi dá zase v pohodě – v tomhle to mám podobně jako ty 🙂 Jenom zřetelně cítím, jak je v některých oblastech velmi široká až nepřekročitelná bariéra, na kterou si všichni musíme dávat docela velký pozor. A to je v každém vztahu opravdu hodně nepříjemná věc. Ale třeba až budu odcházet, taky mi dají něco pěkného 😀
Proč jen nejsi praktická? Měla bys šťastnější život!
[12]: To si říkám velmi často! Ale po těch letech už jsem usoudila, že nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem, praktická nikdy nebudu a je třeba nakládat s tím, co je 🙂 Ale zcela upřímně: když vidím svoje vrcholně praktické kolegyně a mám možnost nahlédnout do světa, ve kterém žijí – nejsem si jistá, že praktičtí lidé opravdu jsou šťastnější. Jejich svět je vlastně dost pochmurný a depresivně rozladěný. V takovém světě bych žít nechtěla.
Život na akademické půdě je tak trochu odtržený od běžného života, ale právě ten běžný je pro nás hodně důležitý i když občas přináší i spoustu nepříjemností. Ale o tom to právě je. O většině seriálů také nemám ponětí, daňové přiznání naštěstí už vyplňovat nemusím a akademik nejsem. Hezký den ☺☺☺
Uf, já si připadala ve vnějším světě jako mimozemšťan vždycky a teď když jsem přistála na akademické půdě vysokoškolské (a sice jen jako student), tak si připadám konečně normálně.
O těch racích a žaludcích to slyším poprvé, asi bych se měla začít bát 😀
Jestli nechceš, rozhodně si na to nezvykej a odolávej tomu, což by nemělo být tak těžké, jenom tě budou považovat za exota. Ale těch běhá po světě hodně, takže to zas taková hrůza nebude. Taky neznám seriálové herce, nekoukám moc na populární seriály (poslední dobou žádné seriály), nevyznám se v těch "městských legendách" (tj. třeba fáma, že feťáci strkají použité stříkačky do sedaček MHD aby ses popíchala a něco chytla, vážně to způsobuje i paniku a změnu chování cestovatelů MHD) a ani v tom, co všechno ovlivňuje můj horoskop. A žiju.
[14]: Asi bych neřekla, že je odtržený, spíš je žitý ve velmi specifické komunitě lidí a ve velmi specifických podmínkách (tím myslím například extrémně málo peněz). To, co lidé mívají za odtrženost, se zpravidla vztahuje na náplň akademické práce, ale řekněme si to upřímně – opravdu se zkoumání české fonetiky tolik liší od toho, když dělník v továrně vyrábí jednu velmi konkrétní součástku stále dokola?
[15]: Jo, to já jsem si jako mimozemšťan taky připadala vždycky, ale zpravidla v relativně pozitivním smyslu. To se teď říct úplně nedá 😀 Neboj, zvykat si na to určitě nebudu. Hlavně teda proto, že by to patrně vůbec nešlo, ale taky proto, že prostě nechci. A k tomu žaludku – není nad kvalitní placebo 😀
Haha, ty generalizace nemůžeš vůbec brát vážně. Jako rak to potvrzuji. Nezvykej si, proboha! Sama se děsím toho, jaká nastane změna po ukončení akademické části života.
[17]: Neboj, vážně je neberu 😉 A obávám se, že si asi nikdy nezvyknu, ani kdybych chtěla… Každopádně ti přeju po skončení akademické části života jen to nejlepší!