Nač bych to tajila; jsem velká příznivkyně a horlivá čtenářka Karla Čapka. Miluji jeho romány, miluji jeho dramata, ale hlavně miluji to, k čemu sama nejvíc inklinuji: jeho sloupky, fejetony a eseje, zkrátka krátké novinové články. Můžu je hltat celé dny a nikdy mě neomrzí bohatost jejich slovní zásoby, myšlenková hloubka, šířka autorova rozhledu, nenapodobitelná jazyková komika. Má to jen jednu vadu. Při jejich četbě upadám do deprese.
Srovnání s někým o moc lepším vždycky bolí. A tohle bolí opravdu dost. Říkám si, kde se vzala ta úžasná bohatost slovní zásoby, z níž některým slovům ani nerozumím? Odkud bral inspiraci, kudy dospěl k tak neotřelému pohledu na život, jak pro všechno na světě dokázal z tak obyčejných věcí vykouzlit tak neobyčejně vtipná, kouzelně trefná, milá a pravdivá díla? Soudila jsem, že na tyhle otázky neexistuje odpověď, že je to prostě výsledek jeho génia. Jenomže nedávno jsem natrefila na knížku, která mi alespoň část této záhady osvětlila – a mou depresi zahnala.
Když jsem si tu knížku (sebrané sloupky a fejetony) půjčovala, bylo mi řečeno, že něco z toho už je trochu passé. Mávla jsem nad tím rukou, protože co z Čapka může být passé? Pak jsem se ale začetla a mírně se zarazila. Ono to opravdu passé bylo. A nejen to. Dokonce se v tom opakovalo něco, co už jsem znala odjinud, a to v poněkud méně brilantní podobě. Vážně! Čapek – a napsal o kus horší článek než jindy. Zažrala jsem se do knížky a četla dál. A byly tam: články z mládí, jejichž patos k pozdější čapkovitosti ani trochu nesedí. Články velmi kritické, které neaspirují na věčný život v nebeském království fejetonů. Články, jejichž pointa mi nevyrazila dech. Zkrátka články, které se nevešly do výběrů toho nejlepšího, a ukázaly mi tak Čapka nikoli božského, jak ho známe obvykle, ale lidského. Čapka, který musel psát pořád a pokaždé se mu nezadařilo, a kterému třeba občas taky došla inspirace.
Ani nevíte, jak se mi ulevilo. I génius jako Čapek, který si s češtinou hrál jako s nejmilejším mazlíčkem, musel ujít kus cesty, než se ke své genialitě dobral, a i pak občas napsal něco trošku horšího než jindy. Škoda, že se při hodinách literatury tahle díla taky nečtou. Ne že by byla tak hodnotná sama o sobě, ale člověk, který má svou životní dráhu (ať už si zvolil jakýkoli obor) před sebou, potřebuje občas taky trochu povzbudit. A k tomu se důkaz, že i opravdový mistr tesař se ne vždycky trefí tak úplně na milimetr přesně, výborně hodí.
Od Čapka jsem četla jen Bílou nemoc, a ta se mi moc líbila. No, každý spisovatel nějak začínal, a je fajn si zlepšování tvorby porovnat 🙂
No, vidíš, zbytečně ses trápila…:)
Ale taky Tě mohlo napadnout, že dobrý spisovatel musí odžít kus života a potrénovat…:)
Ne nadarmo se říká, že opravdový profík je člověk, který v daném oboru už udělal všechny možné chyby :-). Myslím, že člověk by se neměl nechat deprimovat tím, jak jsou ostatní skvělí. Stačí, když bude dělat to, co dělá, nejlépe, jak v tu danou chvíli dovede.
[1]: Jo, Bílá nemoc je skvělá, z dramat ji mám asi nejradši. A z prózy strašně moc doporučuju noetickou trilogii, tzn. Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. Zvlášť u toho Obyčejného života mi úplně padala brada…
[2]: Tak on to člověk tak nějak teoreticky ví, ale když pořád jen vidí to skvělé a nejlepší, postupně se to vědomí tak nějak vytrácí… 🙂
[3]: Jak pravdivé 🙂 Jo, taky si říkám, že by se tím lidé neměli deprimovat. Jenomže pak přijde někdo o hodně lepší a… je to 🙂
Nadšeně tě zařazuji do Výběru TT!
Zde máš krásně popsáno, co tvoří většinu našich blogů. Taky se ke krásným článkům musíme PROPSAT, vybírat, dál třídit a nakonec (jako já) do své "virtuální knížky" vybrat zlomek všeho, co vzniklo. Blogeři to znají – letití dobře, začínající zatím málo; ale časem jim dojde i to, že "těžko na cvičišti…" Slabších článků je víc, v této knížce to někdo odvážný sepsal a vystavil: pro oči těch, kdo ztrácejí odvahu 😉
[5]: Ou, wow! Díky moc 🙂 A to jsem článek k tématu týdne ani nepřiřadila 🙂
Přiletěl mi, a když už jsem byla na blogu TT, lípla jsem do Výběru i tvůj článek.
Akorát mi v odpovědi vadí to úvodní: "Ou, wow"! Jsem nemilovnicí engličtiny a kdo to používá, jdu od něj. Snad příště stvoříš pěkný článek bez těch slovních vycpávek 😉
[7]: Však taky v článku žádnou angličtinu nemám a dovolila bych si soudit, že snad ani těch vycpávek tam příliš není 🙂 A přestože proti angličtině v českém mluveném projevu horlím velmi často a plamenně, tak "ou" jsme měli na angličtině zcela nezávisle a "wow" považuji za zcela neškodné a hezky výstižné citoslovce, které krásně vyplnilo v češtině volný sémantický prostor, a proto se tak ujalo a zdomácnělo. Za svým ou, wow si proto stojím, protože autenticky vyjádřilo mé emoce – byť samozřejmě to, že ne každému se musí líbit, respektuji.
Nemůžeš se srovnávat s největším českým novinářem všech dob. Respektive můžeš, ale jen zdravě, protože přílišné upadání do deprese kvůli tomu, že je někdo o moc lepší, může hodně demotivovat. Je to jako kdyby se každý skladatel srovnával s Morartem. Postupně by to všichni vzdali a žádná nová hudba by nevznikala. Je to ale trochu legrační, takováto "obcese" z ne tolik povedených článků 😀 Rozhodně to je pravda, že každý genius musí ujít určitou část cesty, než začně být oslavován 🙂
To jsi ale ještě nečetla moje články. Jinak bys samozřejmě zase propadla depresi 🙂
[9]: Já vím, že to srovnání není úplně adekvátní, ale když já si prostě nemůžu pomoct 😀 (Asi profesionální… no, spíš amatérská deformace :-D) A legrační to asi je, to je fakt 😉
[10]: No právě! Ani mi o tom nemluv 😀
kto to povedal "bílá né moc"?
capek je génius!
Když jsem pracovala v rádiu, naučila jsem se pokoře. První příspěvky hrůza, pak se člověk trochu zlepšil, pak snad dobrý a teď, když občas něco z minula slyším, tak se znovu děsím. Proto pokora a nikdy si nemyslet, že už jsem hotov, už jsem dobrej. Ale dělat práci jak nejlépe umím.
No mne nepříjemně kdysi překvapil Zahradnikuv rok. Proti povidkam, které byly zajimave a moc se mi libily a Krakatitu ktery je také zajímavě napsán mne to prislo jako dost křečovitý pokus o humor…Znam ale lidi, kterym se líbí
[12]: Tak to opravdu nevím 🙂 Ale génius bezpochyby je!
[13]: To je pravda, člověk není hotov nikdy – a myslím, že ti skutečně velcí lidé jsou první, kteří to přiznají 🙂 To je na nich (mimo jiné) to krásné.
[14]: Mně Zahradníkův rok připadá velmi příjemně kouzelný 🙂 Ale chápu ty pocity. Ne každému musí sedět všechno.
Já jsem čtenářský barbar 🙁 ale Dášenku jsem četla v dětství 😀
Pro pisálka amatéra úžasně nadějné. 🙂 Docela mi to zvedlo náladu
[16]: Tak honem do knihovny 😉
[17]: Tvůj komentář mě opravdu velice potěšil! Jsem moc ráda, že se mi povedlo mou emoci předat dál 🙂
No jo.
Talent není nic… talent je jen iluze oázy v poušti, oázy která je ještě zatraceně daleko. To, co je skutečně důležité, je snaha, píle, vůle a práce, které mají schopnost nás k té oáze dovést.
Musím se přiznat, že mívám téměř až zvrácenou radost, kdykoliv se ukáže, že některý z mých vzorů udělal něco špatně. Díky těm vadám mám pocit, že je to taky člověk, který skutečně existoval, a ne nějaký výmysl.
[19]: Jestli bych to řekla až takhle tvrdě, to zas nevím – přeci jen bez talentu se z nikoho génius nestane. Ale to, že píle a dřina je základ každého úspěchu, je neoddiskutovatelné.
[20]: No tak asi tak 😀
Mě se od Čapka líbilo všechno, co jsem četla. Dokázal trefně a jednoduše popsat jakoukoli skutečnost. Má ještě jednu zvláštní schopnost, dalo by se říci, že je nadčasový. Ale určitě mu to nějaký čas trvalo než se k dokonalosti dopracoval. Pokud budeš pilná, určitě se ti to taky podaří, už teď je tvůj článek zajímavě napsán 🙂
[22]: Čapek je nadčasový ohromně – a myslím si, že právě nadčasovost je (mimo jiné) něco, co dělá z průměrného spisovatele velkého umělce. Díky moc za pochvalu i důvěru 🙂
🙂 Jakpak se ona zmíněná knížka esejů a fejetonů jmenovala? Ráda bych ji našla.. 🙂
[24]: Chápu! 😀 Jmenovala se Sloupkový ambit.
Krásný milý článek. Je sice dobré, obklopoat se kavlitními a dobrými věcmi, ale potřebujeme vědět, že i ti "géniové" jsou taky jen "obyčejní lidé". Což je v dnešní době někdy docela těžké. To vysvětluje, proč mají takový úspěch na internetu články s tematikou neúspěchu druhých. Člověk si pak řekně, že je na tom vlastně jěště dobře. Chce to trochu přemýšlet. Je horší a "horší" článek. Je horší a "horší" situace. Nelze to srovnávat takhle jednoduše. (Asi jsem se trochu ztratila v myšlenkách… :D)
Při přečtení nadpisu se mi automaticky vybavily věty autorů, které upozorňují čtenáře, že autor s tím článkem není spokojen, chtěl by ho udělat lepší… ale neudělal.
[26]: Děkuji, jsem moc ráda, že se ti článek líbí 🙂 Jo, tematika selhání má v sobě jisté neodolatelné kouzlo 😉 Ono když je člověk za normálních okolností obklopený samými příběhy superúspěšných lidí… tak to ani nejde jinak.
Tak tenhle článek se ti povedl .-) Čapka mám taky ráda, představovala jsem si, jak cestou do práce vymyslí každý den nějaký nový námět na článek. A připadalo mi to dost geniální vzhledem k mým vlastním schopnostem 🙂 Tak jsem ráda, že vím, že se k té genialitě časem propracoval… Takhle máme šanci všichni 🙂
Přesně. Nikdo to nemá jen tak v genech. Nebo málokdo. Psaní chce čas – spoustu času. Spoustu špatných, příšerných a ke zblití článků. Já vlastně taky nechápu tu idealizovanou pózu, že všichni velcí spisovatelé spadli z nebe a už po porodu plodili (haha) verše level Rimbaud. Chce to cvik, to není nic novýho. Ale líbí se mi ta myšlenka, že bychom na "klasiky" neměli pohlížet s tou svatou nedotknutelností. Jsou tam, kde jsou, protože pro to tvrdě makali. A to teprve si zaslouží obdiv, kor když ta jejich cesta má v tomhle případě za sebou dost znatelné stopy, třeba v podobě tvojí knížky.
Poučení z mého komentu: příště míň ukazovacích zájmen.
Ahoj, musím uznat, že to je opravdu velmi dobrý článek, ale nemohu si odpustit jednu otázku. Četla jsi někdy fejetony od Nerudy? A jestli ano, čí fejetony na tebe více zapůsobily?
[28]: Děkuji 🙂 Taky mi to přijde úžasně povzbudivé.
[29]: [30]: Tak tak. Neexistuje spisovatel "od přírody", jako neexistuje hudební skladatel nebo vědec tohoto druhu. A myslím, že to, o čem píšeš, není póza – je to spíš takové zjednodušení, protože na hlubší příběhy prostě nemá nikdo čas. Když ho ale člověk pozná, tak o to nedotknutelnější se mu onen velký klasik může jevit 🙂
[31]: Děkuji 🙂 Tady se musím přiznat: na Nerudovy fejetony se už nějaký ten čas chystám, ale dosud jsem se k nim nedostala, což vnímám jako svůj velký kulturní dluh. Ale už se na ně těším – a myslím, že na mě zapůsobí hluboce 🙂