Jsou věci, které mi jdou. Třeba četba a práce s textem – předhoďte mi text a nemusíte ani křičet „Aport!“, vrhnu se po něm a moje mozkové závity si s ním zpravidla bez problémů poradí. Jenomže existuje i druhá skupina věcí. S těmi na mě zkuste přijít, já se zatvářím nechápavě, vyloudím něco jako „Hé?“ a debata skončila. To přesně se stane v situaci, kdy se dostane ke slovu jedna z mých kvalit, pro kterou, být vědcem, razím pojem vizuální debilita.
Soudím, že vizuální debilita je pojem čím dál relevantnější, neboť výhradně vizuální způsob komunikace se rozšiřuje nezanedbatelnou rychlostí. Například na poli moderních technologií se zcela očividně jazyk vytrácí a na jeho místo nastupují piktogramy, ideogramy a vůbec všelijaké jiné -gramy. Z nápisu „Menu“ se staly nejdřív tři čárky, u kterých se objevil nápis, až když jste na ně najeli kurzorem, a posléze tři tečky, ze kterých žádná písmenka nevymlátíte, ani kdybyste se na hlavu postavili. Ovládací prvky chytrých telefonů a moderních webů se stávají obrázkovými, jakož i celá elektronická komunikace. Ano, jistě, ušetří se tím za překlad. O to větší jsou ale škody na nábytku v mém okolí.
Já totiž vizuální komunikaci nechápu, a tak začínám být obklopená houští naprosto neproniknutelných a nepřekonatelně divných symbolů. Prostě tomu nerozumím a nevidím žádné spojitosti. Co mají u všech všudy společného tři tečky s nějakým menu? A podivné šipky a kolečka? Jak všichni víte, kam kliknout, když se vám tam nikde nezobrazuje ani slovo? Lámu si hlavu, kdo vás to asi naučil, jaká je to tajemná nauka, do které jste zasvěceni, a jestli třeba neobětujete každou půlnoc vykrmené tele na oltář bohyně Vizuály. Nebo jestli opravdu neexistuje něco jako vizuální debilita, kterou člověk trpí, když se mu něco porouchá řekněme v prefrontálním kortexu či jiném mozkovém hejbleti.
Asi mi nezbývá, než se těšit, že vědci tuhle mozkovou anomálii jednou objeví, a tím se mi dostane jistého zadostiučinění (a třeba i nějaké té čestné poznámky pod čarou). Do té doby se s tím můžu leda tak smířit. Případně, a to mi zní jako celkem rozumná alternativa, začít trénovat intelektuální intonaci slova „hé“.
Jak víme, kam kliknout, to je jednoduché. Metoda pokus omyl prozradí, přes které obrázky vede cesta k cíli a nezapamatovatelné množství jich zase není.
Zato na obraz se vydržím dívat půl dne a při každé další návštěvě objevuji něco nového.
Jsi umělecky založená romantička a že se obrázky nečtou …detail !
Inu, dobře navržený web bývá tak intuitivní, že by se nikdo neměl ztratit, ať už je tam nápis "menu", nebo obrázek, podle kterého se mu říká "hamburger menu". A pokud se zorientovat nedokážeš, je to chyba UX specialisty a celý web je blbě. Tadá! Stačily dvě věty a už to není tebou. 😀
Všichni víme kam kliknout? Já teda zase tak moc nevím, zrovna nedávno jsem nedokázala ukončit jeden hovor. Naštěstí byl s mým synem a ten už ví, co ode mne může čekat. Obrázky a znaky fajn, ale občas jsem vážně za trubku ☺☺☺
Pokud jde o různé "jednoduché" piktogramy, většinou vůbec netuším, o co na nich jde. Možná je to tím, že pro jejich chápání prý není třeba ani umět číst, což bohužel nesplňuji.
Často selhávám i při tak jednoduchém (pro ostatní) úkolu, jakým je rozlišit pánské toalety od dámských, protože dnešní podniky jsou v tomto ohledu nesmírně kreativní. Už jsem si našel náhradní řešení: Prostě počkám na prvního dalšího hosta, který přichází a příslušným obrázkům zjevně rozumí, nebo ještě lépe na hosta, který vychází ven. Jediné nebezpečí této metody je, že vycházející má stejné problémy s piktogramy jako já, ale risknul to :-).
S takovými věcmi jsem se ještě nesetkala. Ale já se stejně pohybuju převážně na blogu. Tady je svět ještě v pořádku.
[1]: Já mám právě pocit, že vývojáři neustále vyvíjejí nové – a tak mi kontinuálně ty staré naučené přestávají fungovat 😀 S obrazy je to, pravda, o něco lepší – ale teda ne o moc…
[2]: Jo, tak to taky beru 😀
[3]: Ha, to je slovo do pranice 😀 Takové si nechám líbit 😀
[4]: Asi tak. Rovněž spoléhám na to, že moje okolí už ví, jak na taková "Hé?" reagovat 🙂
[5]: No to ale není vůbec samozřejmé, ty piktogramy rozpoznat! Taky se mi už několikrát stalo, že jsem celkem bezradně zůstala stát před dvěma tajemnými dveřmi… strategie počkat si na hosta ale každopádně určitě funguje – ostatní bývají do tajemných vizuálních nauk zpravidla zasvěceni 🙂
[6]: No, ten pohled, že na blozích je svět ještě v pořádku, nemůžu úplně sdílet – když občas vidím některé blogy, docela se ve mně vaří krev. Ale je fakt, že co do obrázkovosti je to taková oáza 🙂
Jak jsme se u mě bavili o těch maskách… Víš, že ti otevírají spoustu cest? Dozvíš se spoustu, i když bys k tomu jinak neměla přístup. Jsem ale čtecí i počítačový typ. Mám výhodu. 🙂
Mimochodem, moc moc ti chci pochválit psaní. Málokdo píše takhle zajímavě a čtivě. Už mám dva adepty do položky v menu "Oblíbené odkazy". 🙂
[8]: Díky moc, tvoje pochvala mě velmi těší 🙂 A co se masek týče, je pravda, že mohou otevřít leckteré dveře a člověk díky nim třeba potká lidi, které by jinak vůbec nepotkal, což může být zajímavá zkušenost. Ale pokud to jde, tak si myslím, že je třeba tu masku co nejdřív zase sundat. A jestli to ti lidé neustojí, pak za to patrně nestáli.
Jé, to je vtipný… Vůbec by mě nenapadlo, že by mohl mít někdo takový problém. Vždyť rozeznávat symboly jde naučit i některa zvířata. 😀
Já osobně si třeba myslím (ale je to prostě jen má domněnka), že pro mě byla při porozumnění symbolů přínosem znalost not a run. Když se v tom naučíš automaticky orientovat, je pak nějak lehčí vyznat se v podobných "nelogických patlanicích" obecně, protože už to máš v hlavě nějak nastavený a jaksi "aktivovaný". 😀
[10]: Je mi to velmi líto, ale tvoji teorii mi nezbývá než vyvrátit: noty ovládám zcela bez problémů a runy mi dřív byly druhou přirozeností (dnes už jsem je pozapomněla, ale byly tam) – a zlepšení se nedostavilo 😀 Myslím, že je velký rozdíl mezi alternativními "jazyky", které se člověk prostě musí naučit, a těmihle obrázky, které mají být jasné samy o sobě a jejich motivace má být zřejmá. No, není 😀
No a na to já si pořídila děti 🙂
Ale uznávám, že je to ostuda, když mi radí devítiletá ratolest, která sama k telefonu, tabletu a elektronice všeobecně moc přístupu nemá 🙂
[12]: No vidíš, tomu říkám způsob 😀 A ostuda to, myslím, není – děti jsou obecně natolik adaptabilní na téměř všechno, že jim to dává i v tomhle dost značnou výhodu.
Leckdy to připomíná čínské znaky. Ty se také vyvinuly z názornych obrázku, ale názornost ztratili někde cestou.
[14]: Ano, přesně! Tak pro mě jsou čínské znaky dost podobné jako ty "intuitivní" ikonky 🙂