Někdy se stane taková věc: štěstěna se usměje, dobře se vyspíte, přijde na vás nápad – a napíšete článek, který překoná všechny vaše představy. Když si ho po sobě čtete, jen těžko věříte, že jste ho doopravdy napsali, a zpětně žasnete, jak vás to vůbec napadlo. Komentáře vás nenechají ani na vteřinu na pochybách a třeba vám díky němu (jak příznivci facebookové stránky mého blogu vědí) dokonce naprosto nevysvětlitelně stoupne návštěvnost. Vyhříváte se na výsluní své jepičí slávy a je vám blaženě; ovšem na obzoru už se rýsuje cosi nehezkého.
Po výjimečně vydařeném článku totiž nutně musí přijít zklamání. Teoreticky se může stát, že se vám podaří napsat takové články dva nebo tři, ale jednoho dne vás to dožene. Je totiž vesmírnou nutností, že některé články se tak dobře nevyvedou, a je tudíž vysoce pravděpodobné, že za oním skvostem, na který jste tak hrdí, bude patrně trčet nějaký docela obyčejný kousek, který ve výsluní staršího krasavce nebude mít šanci.
Jak přeskočit laťku, kterou jste si celkem náhodou posunuli o pár metrů výš? Neřeknu, kdyby šlo o diplomku – v tom rozměru se ledacos ztratí a je docela dobře možné, že během delší doby psaní vás těch pár dobrých věcí přeci jen zase napadne. Ale z týdne na týden? Jednou se vydařilo – a bude vás to tížit ještě pěkně dlouho. Najednou žádný nápad není dost dobrý, vždyť jste to už dokázali lépe (a radostněji); a ostatní od vás teď čekají daleko víc.
Anebo vy sami od sebe čekáte daleko víc. A tam někde, hluboko v zemi, bude ten zakopaný pes.
Hodně dlouho jsem se potýkala s podobnou věcí při psaní poezie. Měla jsem pocit, že ty opravdu dobré básničky jsem už napsala a nic se jim jen tak nevyrovná. Hodně mě to blokovalo a nebyla jsem pak schopná nic napsat, protože nic nebylo dobré. Hodně jsem o tom přemýšlela a zjistila jsem, že je to proto, že píšu pro publikum a ne sama pro sebe. A že když píšu sama pro sebe, jsou moje výtvory hned lepší… A paradoxně si pak snadněji získají publikum… Myslím, že to funguje podobně s články na blog. Člověk je musí psát hlavně pro sebe, protože když se snažíme napsat něco skvělého, tak se tak ženeme za tím skvělým, že zapomínáme na drobnosti a emoce, které z průměrného díla dělají dílo fenomenální 🙂
Někdy se zadaří a jindy zase ne, ale nemyslím si, že to musí být pravidlem.
Já se svými články také často nejsem spokojená 😀
Člověk musí taky trochu dbát na to, aby ty opravdu dobré kusy měly vůči čemu vyniknout :-).
Mám blog 10 roků.Jestli je to hodně nebo málo neposoudím.Píšu , protože jsem. Platí to i naopak.Většina článků je z mého "pestrého" života 😀 Někdy mě nabudí téma týdne. A je to tak dva roky,co jsem začal psát básně. Jen tak pro sebe .Dával jsem je do šuplíku, že se to snad na blog nehodí.Nedávno jsem zkusil jednu zveřejnit a najednou měl návštěvnost v jednom dni 350 lidí.Laťku si nenastavuji, ale potěší ,že si mě někdo přečte a reaguje 🙂
I zde platí, že není každý den posvícení☺☺
[1]: Myslím, že jsi vystihla skutečně mnohé. Jakmile se člověk začne příliš starat o to, aby byl čten, tak už je na špatné cestě. Neříkám vyfláknout se na všechny a psát schválně nesrozumitelně – to je druhý extrém. Ale prostě psát z životní potřeby. A pak mohou vznikat perly.
[2]: No já myslím, že to, že se někdy zadaří více a jindy méně, pravidlem celkem i je 🙂
[3]: A to já spokojená zase jsem (články, se kterými bych spokojená nebyla, nikdy nevydám a nemilosrdně je smažu), ale někdy je ta spokojenost přeci jen na poněkud jiné úrovni než jindy 🙂
[4]: Ó, moudrá slova! Hned se mi bude dalších pár týdnů lépe psát 😀
[5]: Tak to já klidně posoudím – deset let mít blog je opravdu hodně a je to obdivuhodná výdrž! Před tím skutečně smekám. A příběh o poezii je velice inspirativní. Mám totiž zkušenost, že poezie celkem nikoho nezajímá a lidé ji nečtou. Nebo je to možná tím, jakou poezii píšu 🙂 Dokavaď se to rýmovalo a bylo to takové vcelku průhledné, tak si to své čtenáře našlo daleko snáz než pár let poté 🙂 Každopádně ale gratuluji k poeziovému úspěchu a přeji mnoho věrných čtenářů i nadále 🙂
[6]: Je tomu tak. Kocovina po pořádném posvícení ale přeci jen vždycky nějaký čas trvá 🙂
Já jsem vždycky psala spíš pro sebe a pro radost, nicméně smysluplné komentáře i zvýšená návštěvnost vždycky potěší. Stává se mi, že občas nedokážu napsat vůbec nic, naposledy to trvalo asi půl roku. V takových chvílích se do toho nenutím a čekám, až zase přijde inspirace a chuť.
Když jsem si založila blog, myslela jsem, že jak rychle se zrodil, tak rychle také zahyne. Ze začátku to tak i vypadalo, návštěvnost nic moc, spíš nic než moc. Ale bavilo mě to, občas někdo nakoukl a zanechal komentář, a tak už jsem tady tři roky. Žádná sláva to není, ale je to můj koníček a za kiaždý vydařený článek jsem ráda. Ovšem ne vždy je posvícení ☺☺☺
[8]: U mě je ta formulace "spíš pro sebe" docela trefná – píšu kvůli sobě, ale když už jsem se jednou rozhodla s tím vylézt na světlo, tak mi na publiku záleží. A když se mi delší dobu nedaří nic napsat, jsem docela nervózní 🙂
[9]: Návštěvnost je na začátku vždycky hrozně chabá. A to tady máme ještě řadu výhod, jak je téma týdne, dříve i autorský klub nebo články vybírané na titulku. Představa, že bych si měla dělat veškerou propagaci sama, no, to bych do toho snad ani nešla. A posvícení vskutku není každý den 🙂 Ale hlavní je, jestli to člověka baví.
Omlouvám se, že píšu mimo téma článku, jen jsem ti chtěla dát vědět, že na dotaz ohledně mojí stáže jsem ti odpověděla v komentáři na mém blogu, protože hádám, že by to mohlo zajímat víc lidí 🙂 A tu knížku určitě doporučuju přečíct, ale prostřední část klidně přeskočit 😀
Posunutí laťky návštěvnosti ovlivňuje mnoho faktorů.
– článek je velmi dobrý.
– článek je velmi špatný.
– článek je pobuřující.
– článek si oblíbili spameři.
– admini Blogu se rozhodli povznésti tě na výsluní
– reciproční kometář ("komentuj a bude ti kometováno")
[11]: Díky, že jsi mi dala vědět, hned šupačím k tobě 🙂
[12]: Hmm… dumám nad tím, který z důvodů to mohl být… ale asi zůstanu u toho, že se budu bavit perfektní formulací "komentuj a bude ti komentováno" 🙂