Bojím se, že jsme si tak zvykli na lži, že na pravdě už přestalo záležet.
Bojím se, že stačí, aby lidem pán v bílém plášti přikázal mučit druhého za sklem – a oni to udělají.
Bojím se, že jsme se opevnili každý ve svém zákopu a už z něj nikdy nevylezeme – protože ze zákopu se jen střílí.
Bojím se, že jsme zapomněli, co je to obyčejné, lidsky vlídné slovo.
Bojím se, že krmíme nenávist jako desetihlavou saň – a ona roste, roste a roste.
Bojím se, že nevzdělanost se stává ctí.
Bojím se, že nenasloucháme, ale jenom křičíme.
Vzpomínám na poslední slova Sókratova před popravou.
Dopadneme stejně jako on?
Proč jsme se za posledních pár tisíc let ani trochu nezměnili?
A proč se pořád musíme bát?
Tak toto říkám pořád
Nebude to tak zlé 🙂
Krásně napsané, souhlasím hlavně s tímto: "Bojím se, že nevzdělanost se stává ctí." Myslím, že to dost vystihuje dnešní dobu.
Ano, ti nevzdělaní, kteří si ve své nevzdělanosti libují, se vždy navzájem podpoří v pohrdání vzděláním, ale to tu už bylo v historii mockrát a v horší verzi. Bohužel, nenávisti a lží je mezi lidmi a ve veřejnému prostoru spousta, ano to mě děsí, protože pravda, věcnost a schopnost skutečnosti kriticky posuzovat jako kdyby přecházely do ilegality. Ale můžeme proti tomu dělat něco jiného, než prostě s tím svým malým kouskem do ilegality nepřejít?
[1]: Normálně mi angličtina do češtiny spíš neleze, ale tady si to neodpustím: Good for you 🙂
[2]: Kéž by!
[3]: Děkuji 🙂 No, taky si to bohužel myslím…
[4]: Nemůžeme – a doufám, že ilegalita nepřijde za námi 🙂
Jaroslav Ježek: Když nás pujdou milióny všichni proti větru, kazdy ujde ten svuj metr..
[6]: Nu, kéž by to tak bylo. Zatím se mi zdá, že když jdou milióny proti větru, tak je stejně strhnou miliardy, které se vezou po větru… ale doufejme, že to tak není. Nic jiného nezbývá.
Dnes se na podobné téma v práci zamýšlel kolega. A to, co řekl, mě překvapilo svou pravdivostí: Nemůžeme se divit nevzdělaným lidem, že si hoví ve své nevzdělanosti, považují ji za pozitivum a nenávidí vzdělané. Je totiž nejdřív na nás, abychom na ty, kdo neměli to štěstí a nenarodili se s mozkem inženýra, přestali shlížet jako na póvl a abychom všichni byli neustále, do zblbnutí ochotní vést debatu s nevzdělanými slušně.
Chtěla jsem na to něco namítnout, ale došlo mi, že má kolega pravdu. Vstřícnost musí vyjít od nás od všech. A bohužel ne jen jednou.
Pak snad nebudou mít lidi potřebu vymezovat se vůči vzdělanosti a být pro vše anti-vzdělanecké.
[8]: Víš, nejsem si jistá, jestli se to stalo skutečně jen vinou arogance vzdělaných – a tedy jestli kolegův recept zabere. Slušnost a vstřícnost to samozřejmě strašně potřeba, to v každém případě. Jenže k vedení slušné debaty je zapotřebí dvou stran. V momentě, kdy se vzdělanější část společnosti stane obětním beránkem za všechno špatné, co se děje, k takové debatě ani nemůže dojít.
[8]: Inu, já budu škarohlíd: ze zkušenosti s podobným přístupem člověk brzy propadne pochybám o sobě, o lidech vůbec a depresím. Jde to být slušný, jde to nepohrdat, jde to osvětlovat věci, ale když na jednu slušnost přijde deset neslušností a opravdu solidních urážek, člověka snaha po čase přejde, protože zhasne. A tak je ticho, lhostejno, co si myslí nebo nemyslí. Ono nejde diskutovat, když se někdo přijde jenom vykřičet a nese si tolik předsudků, že se baví s nějakým virtuálním někým, ale rozhodně ne s živým člověkem. Nemusí to být jeho chyba, také to ale nemusí být chyba nějakých "vzhlížejících intelektuálů".