Když je něco výborné, stěží se najde člověk, který by z toho byl nadšenější než já. S vervou o tom na potkání vyprávím, hltám to znovu a znovu, všem to doporučuji a když je to pryč, sentimentálně vzpomínám. To se týká všeho: od brilantních přednášek, přes hudbu, knihy či divadlo až po grepovou limonádu. Jenomže tohle nadšení má i odvrácenou stránku – a tu mi dává všechno, co nejlepší není, pěkně sežrat.
Když totiž poznáte, jak úžasné něco může být, jen těžko se vám vrací do průměrnosti. Poslechnete si skvělého řečníka a všichni ostatní proti němu budou drmolit, patlat nebo plácat nesmysly. Ochutnáte nejlepší grepovou limonádu a už nikdy si ji nebudete chtít dát jinde. Navštěvujete nejlepší přednášky a drtivá většina ostatních je najednou fádní, zbytečná, o ničem. Knihy, filmy, divadlo, hudba, všecko, všecičko. Okusíte a průměrnost už vás neuspokojí.
Stalo se mi to naposledy s diplomkou. Své vedoucí vděčím za nejlepší téma, jaké jsem si mohla přát: bylo mi čirou radostí, něčím naprosto fascinujícím a intelektuální výzvou po všech stránkách. Hltala jsem jednu knihu za druhou s takřka posvátnou úctou. Jenomže teď přišel návrat do studijní reality v podobě státnic a všechna ta tvrďácká filosofie, kterou si hrnu do hlavy, se mi najednou zdá jako poněkud plané hraní se slovíčky, nereflektovaně uvězněné v kategoriích mateřského jazyka toho kterého filosofa; jako sice sofistikované, ale přeci jen tak trochu žvanění.
A tak si říkám, jestli jsem to s tím vzděláním poněkud nepřehnala, pokud je tedy něco takového vůbec možné. Každopádně dobře to se mnou nevypadá, i kdyby to možné nebylo. Buď jsem převzdělaná a strašně zhýčkaná nebo nesnesitelně perfekcionistická. Skvělé. A teď ještě ke všemu odsouzená k pití grepové limonády v jedné jediné kavárně.
I to nejlepší jídlo se jednou přejí. 😉 To co popisuješ znám až moc dobře s literaturou a filmy. A proto už posledních několik let nechodím do kina a čtu jen věci, které jsem už četl, protože nic nového mě nedokáže nadchnout.
Průměrnost má, myslím, velký význam právě v tom, že nám na vlastním příkladu ukazuje ten existující propastný rozdíl. Bez průměru a podprůměru bychom tedy neměli tak vytříbenou představu toho, co nám za to opravdu stojí. Proto si dovolím tvůj perfekcionismus laicky označit jako snesitelný. Ostatně, já si taky dávám "fresh lemmon juice" výhradně v Řecku, což se docela prodraží :-).
Znám s literaturou a filmy. Po tom, co jsem četla a viděla některé kousky mám tendenci u všeho dalšího kriticky hodnotit a porovnávat s těmi skvosty, které jsem zakusila. Je to trochu prokletí.
[1]: Přesně. Já jsem prakticky rezignovala na snahu číst nové knihy. Čtu prostě ty staré a osvědčené 😀
[2]: To jsem ráda, že se ti můj perfekcionismus zdá snesitelný 🙂 V Řecku, to už je docela jiný level! To ta moje kavárně je aspoň v Praze 😀
[3]: Právě. "No, bylo to dobrý, ale jako tohle nebo tamto to prostě nebylo." Vzhůru do pekel 😀
Dokonalé věco jsou návykové. Když jsi psala o přednáškách, vzpomněla jsem si na svého oblíbeného vyučujícího, jehož přednášky navštěvuju i teĎ, i když už z nich nemůžu dělat zkoušky, sedím mu trapně v první řadě a hltám každého jeho slovo… někdy ho lituju 😀
No a víš co? Moje knihovna začíná vykazovat akutní přemírů autorů již mrtvých. Protože to, co momentálně vychází, mi přijde děsivé. Ne všechno, přirozeně, ale jsou knihy, které nikdy neměly spatřit světlo světa, přesto jsou recenze, které je vychvalují. FUJ a HANBA! 😀
Není většího štěstí než psát diplomku na něco úžasného, což? 🙂
[5]: Ano, přesně! Taky jsem takhle chodila na hromadu přednášek jenom tak – hltat každé slovo 🙂 Jak jednou okusíš… jsi ztracená 😀
Skoro nic z toho, co v současné době vychází, naštěstí neznám. Čekám, až uplyne dost času, aby se samo oddělilo zrno od plev 😀 Každopádně složení tvojí knihovny je mi velmi blízké 🙂 A ano, není větší štěstí než psát diplomku na něco úžasného 🙂