„Vůbec to neumím, tentokrát to fakt nedám,“ praví student či studentka rozhořčeně a zoufale a hodně nahlas. Všichni ho/ji ze srdce politují. Následující běh událostí zná prakticky každý: inkriminovaný jedinec vejde do místnosti, kde se zkouší, po podezřele krátké chvíli vyjde ven s úsměvem na tváři. Výsledek: bez zaváhání za jedna. Jako vždycky.
Všichni takové studenty známe. A myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že na ně jsme prakticky všichni alergičtí. Dokonce i my; my, kteří jimi sami jsme. Ano, přiznávám, že i já jsem byla důvodem mnoha předzkouškových nervóz a depresivních rozlad svých spolužáků. Jenomže jako nic na světě ani šprtství není černobílé. A můžete mi věřit, že je sice příjemné dostávat pořád skvělé známky, ale důvody k tomu jsou daleko méně ušlechtilé a příjemné, než by se mohlo zdát.
Šprt je totiž zpravidla prostě student s vyšším stupněm neurózy, než je běžné. Jistě, učila jsem se proto, že mě to zajímá, že se chci vzdělat a tak podobně. Jenomže taky jsem se učila proto, že jsem se tolik bála, že mě vyhodí. Troufám si říci, že plíživý strach z neúspěchu stojí velmi podstatnou měrou za skvělými známkami většiny šprtů. Stačí v dětství slyšet pár vět typu „nezajímá mě, co měli spolužáci, tys měla mít za jedna“ a je to tam.
Jelikož šprti bývají nezřídka vybaveni poměrně kvalitním kognitivním aparátem a značnou důsledností, vědí velice dobře, kde nerozumí látce tak, jak by měli, kde jsou díry, na nichž je možné je nachytat, a kde se příliš neorientují. Vědí to tak dobře, že kvůli tomu mají pocit, že je přece musí vyhodit, protože toho tolik nevědí. Nevěří si, protože vidí, že jejich příprava není dokonalá. A tak se učí o to víc víc. Děsivě usilovná příprava je jejich cestou k alespoň relativní duševní pohodě.
Jako za každou frenetickou aktivitou se tak i za šprtstvím skrývá nedostatek sebevědomí. Proto prosím vás všechny, kteří nás za ta léta musíte opravdu nesnášet, za pochopení a odpuštění. Být šprtem není jednoduché – když říkáme, že to fakt neumíme a že nás musí vyhodit, myslíme to smrtelně vážně. Opravdu se bojíme. Pokaždé znovu. Železná pravidelnost našich jedniček na tom nic nemění. A to, věřte mi, není snadný úděl.
PS: Za inspiraci k tomuto článku vděčím článku z blogu Barborové příběhy.
Přesně to jsem na šprtech nesnášela 😀 Díky za objasnění a hezký článek 🙂
Přemýšlím, jestli se mám ozvat jako potrefená husa:-) Každopádně popsáno je to skvěle. Naše nervozita před zkouškami ze zásady nekoreluje ani s množstvím informací, které známe, ani s pravděpodobností, že zase dostaneme za jedna. Je to zkrátka jen silně zakořeněný iracionální reflex…
Přesně! Moje předzkoušková mantra je "umím toho šíleně málo". Díky, tohle přesně a dokonale vystihlo moje pocity zoufalství. Hlavně jsem nejvíc nesnášela všechny, kteří si mysleli, jak si všechno pamatuju automaticky, protože jsem asi geniální nebo co. Přitom jsem nad tím učením seděla hodiny a hodiny a nakonec šla na zkoušku se zoufalým "nedám to, umím toho tak málo".
Jo. Prostě máš pravdu, jako obvykle 🙂
[1]: Není zač, snad na nás nyní budeš pohlížet o něco milosrdněji 🙂
[2]: Díky, snažila jsem se o výstižnost – a jelikož mám dlouholeté zkušenosti, nebylo to tak těžké 😀 A iracionální je to velmi. Takže se s tím strašně těžko něco dělá…
[3]: Děkuji, jsem ráda, že ti článek přijde výstižný 🙂 Máme to, koukám, velice podobně 😀
Přiznávám, že nikdy jsem "šprty" nepovažoval za jasně definovaný kmen, možná proto, že mnoho lidí má tendence za šprta považovat každého, kdo má lepší výsledky než oni sami :-). Ale ano, lidé, kteří berou svou přípravu na zkoušky jakéhokoli druhu odpovědně (což je ovšem příliš rozsochatý termín, takže se dá efektivně zkrátit na slovo "šprt") dobře vědí, na čem by sami sebe nachytali, nechápou, jak jim jejich nedostatky mohou pořád procházet, a možná i podvědomě touží po tom být konečně jednou přistiženi a potvrdit si tak své mínění o sobě.
Ale radši po sobě svůj komentář ani nebudu číst, protože jsem si vědom tolika, tolika jeho nedostatků… 🙂
[5]: Myslím, že je tvůj komentář skvělý 🙂 To s tou podvědomou touhou potvrdit si své mínění o sobě je zajímavá poznámka. Těžko říct, jestli to tak skutečně je… ale spíš bych si myslela, že ne. Že je za tím spíš touha po přijetí. Každopádně i slovo šprt se jako každé jiné slovo používá i tehdy, když by nemělo – to by jinak bylo na světě šprtů 😀
[6]: A vysvětluj to lidem, že šprt ale opravdu nejsi – nemáš šanci na úspěch, akorát budeš za pozéra 😀
Já nikdy před zkouškou moc nemluvila. Akorát bych zjistila, co jsem zapomněla nebo bych stresovala okolí něčím, co zapomnělo ono. Je pravda, že co jsem s Princem a chodila jsem do školy, doslova jsem učení zbožňovala. Měla jsem možnost vědět všechno … Škoda, že to dopadlo, jak to dopadlo … Ale jinak, co píšeš, jooo, to je pravda. Šprti sice s*rou okolí, ale sami zažívají díky své mozkovně muka 🙂
Já si vždycky všechno pamatovala po jednom, dvou přečtení a bývala nejlepší ze třídy a zároveň byla ten největší neurotik, takže tohle přesně znám 😀 až na to, že já toho fakt třeba spoustu neuměla, ale u maturity měla štěstí na otázku, ale to už pak nikoho nezajímá 😀
[7]: To tedy nemáš. Proto jsem to už dávno vzdala 😀
[8]: Nemluvit před zkouškou má něco do sebe. Já jsem se taky vždycky snažila spíš neprojevovat a hlavně už se nesnažit učit – to akorát člověk pro to jedno zapomněl to druhé.
[9]: Přesně – to, že zrovna zkoušející měli skvělou náladu/měla jsi fakt kliku/náhodou se zrovna večer předtím podívala zrovna na výpisky k tomuhle, se do šprtství započítává měrou rovnou s jeho skutečnými atributy 😀
Je mi ctí, že jsem tě inspirovala pro tak skvělý článek! 🙂 Naprosto přesně jsi popsala, co se děje v mé hlavě před zkouškou: stresuje mě, že přesně vím, co nevím.
[11]: Moc děkuji 🙂 Jsem ráda, že ti článek přijde výstižný 🙂