Když mi bylo třináct, všichni jsme používali ICQ. Nevím, do jaké míry je tato zkratka známá dnešním náctiletým, ale my jsme tím žili. Pak jsem o pár let zestárla, ICQ si smazala a nikdy už ho nenahradila ničím podobným. Po založení účtu na Facebooku jsem hned, jak jsem zjistila, že tamní chat jde vypnout, tak učinila. Zkrátka a dobře: nemám ráda chat.
Důvodů k tomu mám hned několik, ale daly by se shrnout do jediného: chat je prostě vydírání. Nedostatek svobody, kterým je chatování prodchnuto, mi začal postupem času vadit. Zatímco odpověď na e-mail si můžete nechat v klidu rozležet a nikdo se na vás nebude zlobit, když odpovíte až druhý den (alespoň většinou), protože zrovna nemůžete/nechcete/chcete být někde jinde, u chatu se takováhle možnost vůbec nepředpokládá. Tam je třeba odpovědět hned – protože každý vidí, že jste online. A když neodpovíte, tak jste nezdvořilí, protože každý vidí, že jste si to přečetli. Že jste chtěli zrovna odejít od počítače? Smůla. Jste online. Dokud jsem nezjistila, že jde na Facebooku onen chat vypnout (ano, chvíli mi to trvalo), pravidelně se mi stávalo, že mi někdo napsal právě v momentě, kdy jsem už už odcházela. Situace to byla značně prekérní a přitom se jí šlo tak snadno vyhnout. Nemluvě o tom, že opravdu, ale opravdu nerada píšu několika lidem naráz.
Ne že bych měla něco proti rychlému dopisování, ale když tak dnes činím, zůstávám důsledně offline. A jestli někdy přijde možnost zrušit si i takovéto vyděračské „přečteno v…“, okamžitě jí využiju. Protože zkrátka chci svůj čas, svou hlavu a svou svobodu.
Chat tě nemusí omezovat 🙂 Prostě neodpovídej když nechceš
[1]: Souhlasím 🙂
Dnes má každý Skype. To je přece něco podobného jako kdysi o-ou ICQ:). A má i režim "neviditelný", což řeší spoustu problémů.
Tak já ICQ stále používám. A to právě z toho důvodu, že si tam můžu s přítelem psát beze strachu, že mě bude otravovat kdokoli jiný, protože nikdo už ten chat nepoužívá. Skype, FB a ostatní chaty mě omezují stejně, jako tebe. Když někdo něco chce, jsem na e-mailu. Tam mě neomezuje, kdy odepíšu.
Není to spíš o tvém osobním nastavení než o nastavení chatu?:)
Možnost zrušit 'přečteno' existuje. Stačí stáhnout plugin pro svůj prohlíheč.
Taky se mi občas stane, že zprávičku nerozkliknu, pro jistotu…
[4]: Víluško, když si přečteš, co Ti píšu, věř, že málokdy trvám na odpovědi obratem 🙂
I když to asi víš, páč já taky dost často neodpovím hned 🙂
Na Skypu není nutné reagovat hned, dokud si příslušné okno neotevřeš, není přečteno. Dokonce je i možné se na něj přihlásit po předchozí dohodě s protějškem, vyřídit to, co bylo potřeba a zase jít.
[1]: Toho právě nejsem dost dobře schopná – připadá mi, že to "přečteno v" a "online" vytváří takový tlak, že se minimálně cítím provinile, když pak neodpovím. Prostě to vytváří tlak, který mi vadí…
[2]: Viz předchozí odpověď.
[3]: Ano, režim "neviditelný" je mi velmi sympatický. Skype nicméně taky skoro nepoužívám, protože to prostě většinou nepotřebuju.
[4]: To je chytré! Tak ono ICQ ještě existuje 🙂 To je skoro nostalgické.
[5]: Myslím, že tam jde velmi významně o obojí 🙂
[6]: Fakt? Tak to je dokonalý! Vynikající zpráva! Díky za ni 🙂
[7]: No právě – asi tak. Ten tlak na to "odpověz hned" tam prostě vnímám a je mi to nepříjemné.
[8]: Skype mi připadá v pohodě (možná taky proto, že ho skoro vůbec nepoužívám…), vždycky jsem ho používala právě tím stylem "tak v osm na Skypu, jo?". Vadí mi to spíš na tom Facebooku. Když jsem si tam ten chat vypnula, byl to fakt obrovský rozdíl.
Souhlas. ICQ taky doznívalo v mých náctiletých letech (sakra, vždyť ještě náctiletá jsem, čas ale letí…), ale nikdy jsem ho neměla. Až FB, tam jsem se prvně setkala s chatem, ale čím dýl ho mám, tím méně ho používám. A když mi někdo napíše před odchodem, odepíšu mu, že nemám čas, ať napíše, co potřebuje, že se na to potom podívám. I v chatu může být člověk svobodný, jen to chce pevnou vůli a nepolevit. 🙂 Není ale nad emaily, souhlasím.
[10]: No právě. Aby v chatu člověk zůstal svobodný, potřebuje podstatně víc pevné vůle, než je tomu u ostatních forem komunikace, jako jsou třeba právě ty e-maily. Proč bych měla na něco takového energii vynakládat? Díky za komentář 🙂
Tiež sa mi zdá "zobrazené v…" vydieračské, ale už som sa voči nemu obrnila a už sa necítim povinná byť dostupná nonstop. Pocit previnilosti prichádza, keď vedome nejakú správu odkladám, pretože sa za tým skrýva nejaká ďalšia povinnosť, do ktorej by sa mi malo chcieť, ale nechce sa mi.
ICQ bol veľký hit v našej malej kamarátskej komunite, keď som mala 11. Pamätám si svoje nadšenie zo všetkých tých nahrávok, čo som si mohla nastaviť na oznámenie novej správy, zatiaľ čo teraz ma ruší aj to jednoduché "žblnknutie" facebooku a bola som rada, keď som zistila, že sa dá vypnúť 😀
[12]: Jó, tak to už je potom úplně jiná kapitola provinilosti 😀 (A na tu bohužel není tak jednoduchý recept jako "vypni chat"). To, že tě ty chatové zvuky ruší, úplně chápu. Ale v těch třinácti jsem nechápala, co na tom všem vadí 😀 Časy se mění.
ICQ stále mám, i po letech, občas ho ze sentimentu zapnu, abych zjistila, že se beztak všechny mé kontakty přesunuly na FB. Ale to otravné kníkání mi občas chybí 😀
Nicméně s tím odmítáním chatu to vidíš až příliš radikálně. Z vlastní zkušenosti vím, že nemusíš hned odpovědět. Snad mám i štěstí na druhé, kteří chápou, že to není útok proti nim, a že když jsem zprávu přečetla a neodepsala znamená to, že jsem to prolítla, zda to není něco, co by hořelo a jinak odpovím při první možné příležitosti.
Možno to vyznie vtipne, ale s niektorými ľuďmi si píšem na FB aj v intervale raz za mesiac. Občas aj vidím, keď si niekto správu prečítal, ale zvyčajne to po odoslaní nekontrolujem, nech si každý opíše, keď bude mať čas. A na to isté si snáď už zvykli aj u mňa 😀 Ako nezdvorilosť to neberiem a ak niekto áno, smola, nech si cvičí trpezlivosť 😀
[14]: Pravda, v tom otravném kníkání je opravdu skryt kus nostalgie 😀 Souhlasím, beru to radikálně, protože mi to tak úplně vyhovuje. Když se můžu tomu nepříjemnému tlaku "vím, že sis to přečetla, tak proč neodpovídáš" vyhnout, raději se mu vyhnu.
[15]: Velmi rozumný přístup 🙂
Kdyz nechci odepisovat, tak neodepisuji. 🙂 Jen se citim trochu blbe, kdyz se mi nekdo jiny omlouva za ,,dlouhou“ neaktivitu. Nenapsat dve hodiny je prece v pohode, navic kdyz je pisatel treba v praci… Sama odepisuji s prodlevou a nikomu se neomlouvam, pokud zrovna nejde o neco duleziteho. Omluvy ostatnich mi ale cerni svedomi… 😀
Na druhou stranu zobrazit si zpravu a pak neodepsat, je taky nekdy pekne k vzteku. Kdyz se treba snazim domluvit nejaky sraz a druhy mi neni schopen napsat, ze v dany cas nema cas…
O obou extremech jsem psala na blogu.
Rozumím ti, ale nedělal bych si s tím velkou hlavu a pocitem tlaku bych se nenechal vydírat. Prostě odpovím, až to půjde a bude mi to dávat smysl, protože jen já jsem odpovědný za to, čemu věnuji svůj čas.
[17]: No právě. A mně takhle černilo svědomí už jen to neodepsání, tak než bych si dlouze pěstovala hroší kůži, raději jsem zmáčkla kouzelné "off" 🙂 A ano, domlouvání něčeho tímhle způsobem mě taky dokáže pěkně rozčílit…
[18]: Ano, o to se snažím 🙂 Ale když jsem offline, jde mi to daleko líp 😀
Zrovna chaty mě až tak moc netrápí. I mně je nepříjemná ta funkce "zobrazeno", ale mnohem horší je podle mě to, že cokoli napíšeš, jsou o tom vedeny záznamy a jakoukoli fotku zveřejníš a poté smažeš, Facebook ji stejně bude mít v databázi… 😉 🙂
[20]: Tak to je horší každopádně. Já mám v poslední době pocit, že bych neměla raději ani nic vyhledávat, protože to všechno si o mně tam někde ukládají a jednoho dne to mohou použít proti mně 😀 Zpátky ke knihám a na stromy 😀