Když jsem dnes pracovala na diplomce, došla mi jedna nesmírně podstatná věc. V první chvíli to byla jen věc o „mých“ tématech na akademické práce, v druhé chvíli už to byla velmi podstatná věc na mně samotné a jak jinak: ve třetí chvíli to byl námět na článek.
Četla jsem zrovna o tom, jak různé jazyky různě tvarují lidskou mysl a jak v angličtině patří k dobrému tónu mluvit věcně, přesně, bez zbytečných emocí. Ty řádky ale nepsala Angličanka, psala je polská emigrantka do Austrálie a zároveň brilantní lingvistka Anna Wierzbicka. A psala je tak, že mě to doslova chytlo za srdce. Záhy po své emigraci totiž zjistila, že je pro anglicky australské prostředí příliš emocionální, vášnivá, přímá a angažovaná, že její způsob mluvení není dost umírněný, vyvážený a věcný, že když si telefonovala s matkou v Polsku, její manžel se divil, proč tak křičí. V tu chvíli mi to došlo.
Tahle polská lingvistka mě neuchvátila ani tak proto, že její teorie je dokonalá (což je!), ale proto, že jsem konečně našla někoho, kdo ve vší té přehršli akademicky bezzubé vyváženosti a „objektivity“ našel odvahu říkat věci narovinu a beze všech přebytečných „on the other handů“. Někoho, kdo přišel se skutečně novou, přínosnou a odvážnou teorií a kdo se za ni zasazuje vší silou své brilantní vědecké mysli i vší vášní své slovanské duše. Někoho, komu mimo jiné také vyčítali, že moc křičí.
V ten moment bylo nad slunce jasnější, že tuhle práci nepíšu náhodou a že jsem náhodou nepsala ani bakalářku – Sören Kierkegaard, její hlavní postava, prosazoval ve filosofii do všech těch systémů a reflexe hlavně vášeň a oddanost. Náhodou si nikdy nevybíráme nic, volíme vždy svůj vlastní obraz, svou spřízněnou duši – ať už děláme cokoli. I já jsem tak volila, a to tolik, až mě to zarazilo; ale jen v první chvíli, neboť pak všechno najednou začalo dávat obrovský smysl. Co na tom, že spolu Kierkegaard a Wierzbicka vůbec nesouvisejí, on byl Dán a ona je polská emigrantka do Austrálie, on filosof a ona lingvistka. Pro mě jsou ode dneška na jedné lodi, neboť duše jich obou je slovansky rozlehlá, stejně rozlehlá jako ta moje.
Nedávno na toto téma vyšel zajímavý článeček v Respektu: https://www.respekt.cz/denni-menu/cizi-jazyk-meni-nasi-moralku-jsme-racionalnejsi-a-tvrdsi.
I já na sobě pozoruju, že i když umím italsky stejně jako anglicky, pro pracovní záležitosti mi nejlépe vyhovuje angličtina. V situacích, kde potřebuju být obzvlášť asertivní a působit profesionálně dokonce upřednostňuji angličtinu i před češtinou. Italština se pak skvěle hodí pro volnou zábavu a pro večírky.
[1]: Díky za odkaz, článek i výzkum znám, obojí je super 🙂 To je hezké mít takhle rozdělené, na co se který jazyk hodí! Myslím, že angličtina, asertivita a pracovní efektivita skutečně jdou velmi dobře dohromady. A italsky sice neumím, ale soudě podle mých návštěv Itálie by večírky v italštině mohly být vpravdě skvělé 🙂
I found this page on 13th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for: pandatsor's tools
Plně s tebou souhlasím! S těmi náhodami to nikdy není tak, jak se zdá. Tzv. "náhod" by se jinak v životě dělo až moc. Věřím, že přitahujeme to, na co myslíme. Jako magnety… Přitahujeme podobně smýšlející lidi, přitahujeme události a věci, na něž myslíme a přitahujeme to pořád a neustále 🙂
Parádní článek… 🙂
[4]: Díky! 🙂 Myslím, že je v tvých slovech pořádný kus pravdy. Já jsem kupříkladu měla moc ráda náš gympl a vzpomínám na něj vyloženě ráda (byť měl much až hanba) – a co chvíli potkám zcela náhodně nějaké své bývalé spolužáky. Kamarádky, které mají na gympl vzpomínky velkou měrou záporné, takhle lidi prostě nepotkávají. A to, že vrána k vráně sedá, je bez debat 🙂
Souhlasím 🙂 ono i když si člověk primárně vybere něco, co se mu líbí, co ho zajímá, postupem času v tom objeví mnohem víc a povětšinou přesně to, jak to cítí sám 🙂
[6]: Přesně. Říkáš si, že se ti to jenom líbí a že je to něco úplně jiného a pak bum! A je to tam zas 😀
Zajímalo by mě, jak bys analyzovala moje téma diplomky:-) Co mě přitáhlo k patogenům? A teď pozor, co mi odpovíš:-)
[8]: Nóóó… upřímně, v tom fakt tápu 😀 Byla jsem ráda, že jsem na něco podobného přišla u sebe, natož ostatní 😀 Ale třeba když o tom budu následujících pět let přemýšlet, něco mě napadne 😉 (I když je pravda, že mě napadly takové věci jako "porozumět tomu špatnému, abychom to mohli vylepšit a uzdravit" a tak. Ale to jsou jen takové dojmy.)