Když jsem si dnes přečetla komentáře k článku, který jsem před pár dny publikovala, docela mě to zvedlo ze židle. S výjimkou jednoho jediného komentáře (a pak ještě jednoho, který tam ale přibyl až potom) nikdo ze čtenářů nepochopil pointu článku – a co pointu, vlastně ani jeho obsah.
Vzhledem k tomu, že jsem články na tenhle blog chtěla psát tak, aby jim mohl rozumět prakticky každý, mě to poměrně vzalo. Jak může článek, který pojednává o tom, jak tajemnice obtížně sestavují rozvrh pro studenty, tolik lidí najednou nepochopit? Vždyť článek končí takhle: „Chcete objevit skryté a temné stránky své duše? Staňte se tajemnicí.“ Snad jediný způsob, jak tohle lze nepochopit, je vůbec si to nepřečíst. Soudím tedy, že nikdo z nich nedočetl do konce.
A víte proč? Myslím, že důvod znám: protože skoro celý článek je psaný jako očíslovaný seznam po sobě jdoucích kroků 1-13. A seznamy jsou kůl, seznamy jsou skvělé, seznamy táhnou. Tolik, že běžný text proti nim nemá šanci. Na co dočítat konec článku? Že může obsahovat pointu? Koho to zajímá, nejsou tam čísla.
Můj závěr je tedy následovný:
1) Je třeba před každou větou napsat číslo
2) a pěkně ji oddělit enterem,
3) protože jinak
4) si to nikdo nepřečte.
Teď jsem si ten článek četla. Protože vím, na jaké frontě bojuješ, soucítila jsem a byla zároveň vyděšená. Samozřejmě, poslední věta… a pak jsem se podívala do komentářů. Nejvíc mě dostalo, že fakulta humanitních studií je speciální. Ach jo. Ach jo. Nějak nemám co k tomu dodat.
Ale myslím, že s lidskou neschopností a nepochopením nic nenaděláš. Ovšem pokud začneš novátorsky psát články, jsem zvědavá na reakce 😀
[1]: Jo, asi tak. Člověka to jen zvedne ze židle – ani k tomu nemá co dodat. Moje řeč 😀 A pokud budu mít recesistickou náladu, možná i nějaký ten novátorský článek bude 😀 Jsem zvědavá, jestli tentokrát budu speciální já 😀
PS: Takováhle situace s vytvářením rozvrhu nastává proto, že se tísníme v jednom baráku s jinou fakultou. Kdybychom měli svůj barák, o což už léta usilujeme, tak by byly i třeba nějaké místnosti a polovina problémů by odpadla. Všichni už se fakt nemůžeme dočkat 😀
Články, ke kterým komentář píšu, VŽDY čtu až do konce – a pokud je nedočtu, žádný komentář nepíšu.
Jde o to, že člověk vždy reaguje jen na něco, co ho nějak OSLOVÍ NEBO ZASKOČÍ NEBO HO NA NĚCO UPOMENE – tímto bráním i ostatní.
A mně tedy fakt to, co jsi popsala, připadá jako dost velký očistec pro tajemnici, navzdory technickému pokroku – pochybuju, že si vyučující pobývající třeba v Austrálii nehlídají mail – a přesto výsledek mizerný. Takže, pochopila ty jsi vůbec, co jsem chtěla říct (když to bylo jen ve zkratce), nebo jsi se hned rozčílila, že to pochopil jen jeden? 😉 😛
Takže pro příště psát články sice tak, aby jim rozuměl každý, ale právnickým jazykem, aby tě nikdo nemohl ani za tu nejjemnější nejednoznačnost, nebo snad dokonce rovnou nepřesnost chytit 😀
Mimochodem udržovat s někým takovouto konverzaci delší než dva maily je opravdu obohacující zážitek.
[3]: Tak v tom případě se omlouvám – Tvůj komentář byl jediný, u kterého jsem váhala a zjevně jsem ho v tom naštvání hodila na tu stejnou hromadu. Mea culpa! 🙂 Každopádně díky za pochopení 🙂
[4]: No, nevím, kdo by pak ještě ten blog četl 😀 Snad už jen ty! (A s těmi e-maily – to fakt věřím…)
[5]: Omluva se smíchem přijata. 😀 Já si to myslela, žes to lišácky vyřešila smajlíkem, protože jsi tápala. 😀
Jsem si článek zpětně přečetla… můj skromný názor je, že to ne nepochopili, ale prostě četli jako můj děda, tedy strašně to tak projeli očima každej třetí řádek, to by tak možná odpovídalo 😀
I já to občas dělám… doba je hektická 😀
:DDD Komentáře jsem tedy nečetla, ale doufám, že já jsem nijak neurazila! 🙂 Tenhle článek se vlastně dá shrnout do tří slov aneb "lidi jsou líní"… Já prostě ty seznamy ráda nemám. Vždycky zapomenu jejich začátek. Já radši starý dobrý klasický text. :DDDD
1)Tak
2)ti
3)k
4)napsání
5)gratuluji! :DDDDD
já si spíš píšu seznamy 😀 na to co si odvezu domů nebo na intr 😀
[7]: Jo, to asi bude ono 😀 Myslím, že ze slovního spojení "přečíst jako děda" by bylo hezké pořekladlo 😀
[8]: To nebylo ani tak uražení jako spíš zklamání a naštvání. Ale ty ses ničeho takového každopádně nedopustila 😀 Děkuji 😀
[9]: To většinou nedělám, neb hřeším na svou skvělou paměť. Jenže to se často nevyplácí, a tak mám pak buď falešný pocit, že jsem si něco zapomněla, nebo ho nemám a to zpravidla značí, že jsem si něco fakt zapomněla 😀