Měsíc: Červen 2016

Publikováno

Myslet kapsou

Žijeme v době, kdy si můžeme i sebemenší ptákovinu vyhledat během několika vteřin na mobilu. Máme takřka veškeré lidské vědění v kapse. Jenomže to, že ho máme v kapse, pro náš život znamená jen velmi málo. Kdo má totiž vědění v kapse, ten může myslet leda tak kapsou, pokročilejší možná kolenem. Myslet hlavou je úkol jedině pro ty, kdo mají vědomosti tamtéž.
Nemějte mě, prosím, za zastánce memorování telefonních seznamů. Nejsem pro to, aby se studenti učili nazpaměť dlouhé řady dat a nesmyslných cizích pojmů, hlavní jsou vždycky jejich souvislosti a kontext. A tady přichází onen problém: nemůžu znát kontext, když neznám alespoň rámcově určitá data. Prostě se nemůžu naučit souvislost několika věcí, když ty věci neznám. Nemá smysl ptát se, jak Platón ovlivnil Aristotela, když nevím, že Platón Aristotelovi předcházel, nemohu dát do souvislosti, že filosofický typ myšlení se objevil v Asii i v Evropě (no, spíš ve Středomoří, ale tak dejme tomu) zhruba ve stejnou dobu, když nevím, že se tak stalo. Prostě nemůžu.
To, že mám informace, které potřebuji, na Wikipedii, mi není nic platné, pokud už něco nemám v hlavě. A pokud mám něco dostat do hlavy, pak prostě musím začít alespoň malým telefonním seznamem. Nemusí zahrnovat pojmy jako synsacrum nebo pygostyl (rezidua mého biologického vzdělání aneb jak to nemá vypadat), ale něco zahrnovat musí. Jinak dané informace zhola nic nezmění na mých názorech, nijak neovlivní způsob, jakým se dívám na svět a jakým přijímám informace, neukáží mi nic nového, nic překvapivého. Nebudu o nic menší ignorant a nevzdělanec, protože vědění mám jen v kapse – a tak může změnit leda tak ji. Nejspíš ji jedině vytahá, případně proděraví. To je totiž to jediné, co kapesní vědění dokáže.
Publikováno

Sedmero ke spokojenosti úzkostlivých stresařů

Dá se říct, že mise tohoto školního roku je – a snad i bude – v mém životě převratná. Mým cílem bylo naučit se kašlat na školu a povinnosti a víc odpočívat, protože úzkostlivý stresař jsem byla dost dlouho a už jsem toho měla plné kecky. Musím říct, že jsem se tohoto úkolu zhostila svědomitě (jako ostatně jakéhokoli jiného úkolu…) a záhy jsem začala zaznamenávat první úspěchy. Zde jsou mé výsledky, inspirace pro všechny lidi podobných povah a zdroj pobavení pro všechny lidi povah odlišných. Hleďte, co jsem se naučila a co nemusí být samozřejmé!
1) Chodit pozdě na akce, které začínají se zpožděním. Pravda, obnáší to stále ještě velmi přesné propočty plánovaného zpoždění a nezřídka procházky kolem místa určení, ale i tak!
2) Odsunout školu na okraj zájmu. Nad špatnými přednáškami jsem se rozčilovala pořád stejně nebo dokonce víc, to přiznávám. Ale když vidím, že mi předmět nic nedává, tak ho prostě odfláknu. Ano, odfláknu! (Nebojte, neunesli mě mimozemšťani, jsem to pořád já.)
3) Odpočívat, i když mám nesplněné povinnosti. Když mám chuť nic nedělat, tak prostě nic nedělám. Podstatně víc koukám na filmy, pustila jsem se ve velkém do Pratchetta, začala jsem si po dlouhé době jen tak kreslit, založila jsem si blog. Přestože bych právě teď mohla číst knihu na diplomku nebo spoustu věcí zařizovat, tak si jen tak píšu. Tedy můžete třikrát hádat, co půjdu dělat, až to dopíšu, ale… stejně!
4) Něco si koupit pro radost. Tohle jsem nikdy neuměla. Nikdy. Teď se to učím. Je to neuvěřitelné, ale ve svých třiadvaceti letech jsem si poprvé v životě koupila knihu – prostě proto, že jsem ji chtěla. To byla velká premiéra, obzvlášť pro mě, takového knihomola. Nikdy předtím jsem si knihu nekoupila. Vždycky jsem jen brakovala knihovny a do knihkupectví chodila kupovat leda dárky nebo pobuřovat chechtotem nad blbostí některých vystavených titulů – ale to jsem zase svého času dělala docela často.
5) Probudit umrtvené smysly. Myslím tím smysly takříkajíc na blízko, tedy ty opravdu echt fyzické, které jsem dokázala na mnoho let prakticky dokonale vytěsnit. Učím se vychutnávat dobré jídlo a experimentovat s ním, učím se koupit si něco dobrého, když na to mám chuť (byla jsem naučená nemít chuť tak, že jsem ji opravdu skoro nikdy neměla). Učím se znovu čichat ke květinám, hladit kůru stromů, mít ráda voňavé věci a objímat plyšáky, zapomenuté to radosti dětství.
6) Dát na první místo lidi a vztahy. Neobyčejně podstatný bod! Na prvním místě nejsou povinnosti a jakýsi podivný abstraktní řád, ale konkrétní lidi. Když mě potřebují, učím se zahazovat povinnosti. Lidé jsou mnohem cennější.
7) Pustit věci z ruky a nezlobit se na sebe. Snažím se, dělám, co můžu, a když to nevyjde, tak to prostě nevyjde. No a co? Ono to beztak většinou vyjde a stresy s tím nic neudělají tak jako tak. (Tohle mi ale jde obzvlášť pomalu.)
Toť mé sedmero, jímž se pomalu ale jistě béřu ke spokojenějšímu životu – neboť soudím, že každé povaze je třeba jiného receptu (byť hodnoty, které za tím stojí, jsou stále tytéž). Pochybuji, že člověk, který má problémy se sebekázní, by takový návod jako „choď pozdě a víc na všechno kašli“ ocenil. Pro mě jsou to nicméně velké objevy. A nic na tom nemění fakt, že jsou to nade vší pochybnost objevy Ameriky.