Po delším váhání jsem se před pár dny s kamarádkou podívala na slavný muzikál Fantom opery. Nutno poznamenat, že nemám muzikály příliš v lásce, koukaly jsme se na to bez titulků, takže jsme o mnohé promluvy přišly a dívaly jsme se na to hlavně kvůli Pratchettově Maškarádě. To ale na mém ortelu nic nemění: Fantom opery se mi nelíbí. Zde jsou důvody mého mínění (rozhodně ale nechci nikoho urážet ani o ničem přesvědčovat!):
1) Kýčovitost. V celém filmu snad nebyla ani jedna scéna, která by nebyla kýčovitá. Miliardy květin v šatně, skapávající svíce, potemnělé chodby, strašlivě přehnané doupě fantoma (mimochodem – všimli jste si, jak při prvním příjezdu Christine do jeho jeskyně vystupují z vody hořící svíce?), naprosto neskutečný hřbitov, který vypadá jako miniaturní Gondor z Pána Prstenů (a samozřejmě mu nechybí hustá mlha do výše kotníků), miliarda tanečníků imrvere v zákulisí opery, naprosto nesnesitelně ječící sólistka a další a další. Možná to je schválně, ale po čase mi to prostě začalo vadit.
2) Herci. Nechci urážet ničí oblíbence, ale výběr herců do tří nejdůležitějších rolí se podle mě příliš nepovedl. Vikomt Raoul, který má být pohledný, vypadá na můj vkus dosti slizce. Fantom, který je navzdory všemu pohlednější než vikomt, má zase hlas jako struhadlo (a to ho prý měl mít krásný). A představitelka hlavní role Christine… tu si nechám na samostatný odstavec.
3) Christine. Nemůžu si pomoct, ale Christine ve filmu vypadá stejně dřevěně jako Bella ve Stmívání. Celou dobu má jeden výraz s doširoka otevřenýma očima a pootevřenou pusou. Její hlas, který měl nadchnout všechny návštěvníky opery, je tak slaboučký, že by ho v reálné opeře posluchači neslyšeli ani ve třetí řadě. Rajzuje po střeše opery bosky (!), v tenoučkých šatičkách a plášti, přestože sněží. Ale hlavně: chová se jako totální idiot. Dělá prakticky jenom to, co jí diktuje jeden nebo druhý hlavní mužský hrdina – zhruba tři čtvrtiny filmu jsou záběry na Christine, jak se svým blboučkým výrazem následuje jednoho nebo druhého. Christine je tam zkrátka takovým pohledným vakuem – bez vlastností, postojů nebo čehokoli podobného, jediné vlastní rozhodnutí vykoná až na konci. Jediné, co má, jsou utkvělé představy a touha hnát se po hlavě do těch nejnebezpečnějších situací, jaké si lze představit.
4) Nedomyšlenost. Film přímo přetéká hromadami klišé a nedomyšleností. Christine jde v noci potají na hřbitov a samozřejmě nechá otevřené dveře, aby si toho Raoul, který ji hlídá, okamžitě všiml. Ve stáji na něj čeká odvázaný kůň s připravenou uzdou, jen naskočit. Fantom, přestože je nebezpečný a nikdo ho nemá rád, přijde na maškarní bál, kde by ho mohli mrknutím oka zneškodnit, ale je to zkrátka opera, takže se na něj jenom dívají a poslouchají, jak zpívá. Fantom má na devatenácté století velmi solidní dálkové ovládání na otevírání hrobek, rozsvěcování světel v nich a (opět) vynořování hořících svící z vody. Novou operu lze nastudovat během jednoho dne, samozřejmě včetně přípravy kostýmů. A když chceme fantoma zabít, tak je nejlepší co? Stáhnout meč a odejít pryč. Ani ho odvést někam na policii, ne, jen ať mu dáme šanci ještě pár lidí zabít! V tu chvíli jsem si ťukala na hlavu snad nejvíc. Ovládání smrtící pasti je přirozeně umístěno uvnitř této pasti, dostupné každému, komu by snad hrozilo, že by v pasti mohl zemřít. A další a další a další.
5) Vztahy. Zde míním zejména vztah Christine s Raoulem, který je naprosto automatický. Naposledy jsme se viděli asi tak v pěti letech, ale to nevadí – jsme si přece souzeni, to ví každý. Jakmile se spatří, jako by na jejich Facebooku někdo přepnul na „ve vztahu“ a od té doby se automaticky milují a pár hodin nato se zasnoubí. Jak přirozené! Žádný vývoj, nic. Za povšimnutí také stojí vztah madame Giryové (Christininy nevlastní takřka matky) k fantomovi. Ten je totiž také naprosto automaticky kladný. Že vraždí, jí evidentně zas tak moc nebere. Je to přece ublížený génius a těm se může všechno prominout.
6) Hudba. Tady nejspíš narazím na velký odpor, protože hudbu z Fantoma opery lidé zpravidla milují. I mně přišla pěkná, ale skutečnost, že se tam během dvou a půl hodiny neustále dokola točí zhruba tři melodie, podle mě tedy ve prospěch filmu nehraje.
Na závěr je třeba dodat, že ve filmu jsou i pěkné scény. Třeba ta, jak fantom všem napíše a všichni se srazí v hale opery, šokováni dopisy, které dostali. Nebo úplně poslední scéna. Také jsou tam momenty, které jsou vtipné, a to zcela úmyslně. Ale to mi na kladný soud nestačí. Asi jsem čekala příliš nebo už jsem byla příliš pratchettovsky naladěná. Zkrátka a dobře, odnesla jsem si vědomí, že Fantom opery je film, na který se musí koukat s vědomím, že je to blboučké, místy silně nelogické, povrchní, třpytivé, blýskavé, efektní a naprosto nevhodné k rozumovým úvahám. Hodně lidem se tento film jistě líbí, což do určité míry chápu a určitě jim to neberu. Ale já se těším spíš na tu Maškarádu.