Dříve jsem byla toho názoru, že všechno, i ty nejsubtilnější či nejsilnější emoce, je možné dát do slov. Zhruba do devatenácti mi tohle přesvědčení vydrželo. Přežilo první lásky i první tragédie, nezměněno, jen trochu vycizelováno několika lety velmi lyricky nečitelného psaní. V záchvatu módní protiproudovosti mi připadalo skvělé myslet si pravý opak toho, co říká prakticky každý. Ale potom přišlo období, které mi, poeticky řečeno, odtrhlo slova od úst. Moje mínění se změnilo, ne všechno už šlo dát do slov, byly věci, které naprosto nebylo možné sdělit a zejména: pokud si je člověk sám neprožil, tak je nikdy nemohl pochopit.
Když jsem se nad tím vším později zamyslela s jasnější hlavou, došlo mi, že právě ty zážitky, které nejsem schopna popsat, jsou ty, o kterých předpokládám, že je drtivá většina mého okolí nezažila. Nezažila je a slova, kterými by je snad šlo popsat, se používají na jiné, mnohem slabší pohnutky. Jak restaurovat silný význam slova, které ho už jednou ztratilo? Nebo ho snad nikdy nemělo? Jedinec je vůči jazyku bezmocný, musí brát, co je na krámě. Ty významy, které jsem potřebovala, tam nebyly.
Od doby, kdy mi bylo devatenáct, se změnilo neobyčejné množství věcí. Tak třeba si zhruba od té doby myslím, že prakticky žádnou emoci, kterou cítím (včetně bolesti, když se bouchnu kladivem do prstu), nelze úplně sdělit. Protože kde mohu vzít jistotu, že právě tuhle přesně odstíněnou emoci v daných životních souvislostech někdo prožil? A kdyby ji prožil, opravdu bychom si to potřebovali sdělit? Není náhodou všechno psaní buď naprosto zbytečné plácání nesrozumitelných nesdělitelností, nebo naprosto zbytečné nošení sov do Atén?
Článek k zadumání.:) Ano, jak píšeš, je těžké popsat bolest, kterou cítíš, když ten druhý nic podobného nezažil. Hlavní ale je, že to víš ty a budeš dělat vše pro to, aby se ona bolest neopakovala. I když si za ni člověk většinou nemůže sám. Časem a věkem budeš brát život víc s nadsázkou. 🙂
Přesně tak… Někdy mám dokonce období, kdy mě vážně děsí pomyšlení na takovéhle věci. Slova nikdy nevyjádří opravdové jádro toho, na co jimi člověk chce opravdu ukázat, do toho se ještě definice/cítění každého slova nebo výrazu alespoň trochu liší od člověka k člověku… Takže jistota, že se lidi navzájem chápou (i když si myslí, že ano), asi nemůže existovat. Je zábavné o tomhle přemýšlet, dokud to filosofování nedojde do extrému a nemám z toho existenciální krize 😀
Pokud pochopení existuje, určitě to nebude skrz pouhou slovní komunikaci, podle mého názoru. Myslím, že to je prostě nemožný a hotovo. Teda, ne když jde o pouhý předávání faktických informací, u toho je to o něčem jiném. A nebo ne? Zamotávám se a asi bych měla přestat 😀
[1]: Je otázka, jestli si za bolest člověk většinou nemůže. Naopak, myslím si, že velmi často si za ni může, byť celkem nevědomky (teď nemyslím kladivo, ale třeba špatné vztahy, sebedestruktivní chování, hledání útěchy tam, kde není a nemůže být a tak). Každopádně naučit se s tím pracovat a získat nadhled je velmi žádoucí 🙂
[2]: Ano, úplně chápu, že podobné myšlenky mohou vyvolávat existenciální krize. Myslím ale, že se stačí podívat kolem a člověk zjistí, že si přeci jen lidé navzájem nějak rozumějí a že jejich prostředky dorozumívání jsou vlastně celkem dokonalé a schopnost empatie leckdy obrovská. Konec konců i tenhle článek tím, že je publikován, vyjadřuje jistou naději 🙂
Tak tohle je moc krásný článek. Já sama jsem zastánce slov a dost ráda o sobě říkám, že slova jsou pro mě to nejdůležitější – píšu, mluvím a čtu víc než cokoliv dalšího. Zatím jsem nenarazila na nic, k čemu by slova nestačila, i když jsou i chvíle, kdy se snažím psát a slova ve mně, jakoby na chvíli vyschla, takže mi nejdou dialogy, nejde mi sdělit papíru jediná myšlenka, jediný úlomek stísněného pocitu, který ve mně roste, nebo jediná emoce, kterou v tu chvíli, nebo kdykoliv jindy cítím, nebo jsem cítila. Znám pocity – a zatím jsou to jen chvíle – kdy slova nestačí, ale aby bylo něco, co bych zatím ještě nepopsala, to se mi nestalo. Každopádně to chápu, protože vím, jak je skládání slov, které mají něco vyjádřit, těžké.
No, nevím jestli má můj komentář úplně hlavu a patu (profesorka na sloh, by mi za tohle asi jedničku nedala), tak si to doufám nějak přebereš 😉 No, hlavně, hezký článek.
[4]: Děkuji 🙂 Ano, tvůj komentář má hlavu a patu. Nebo alespoň já je tam vidím 🙂 Také jsem zastáncem slov, ale od určité doby jim zkrátka důvěřuji o něco méně (ale pořád dost na to, abych si založila blog :-D). Každopádně pořád si myslím, že se jimi dá vyjádřit většina běžného prožívání.
Možná nejsme schopni vyjádřit bolest slovy (i když takový srdečný "ku*va" někdy vyjádří hodně), ale pořád jsme schopni aspoň okrajově popsat svoje myšlenky. Tak, jak se to podařilo Tobě v tomto článku 🙂 A v tom případě psaní není zbytečný 🙂
Minimálně, pokud nic jiného, nám nabídne jiný úhel pohledu.
Pak je otázka, jestli se z tohoto úhlu chceme i podívat…
Já beru psaní jako formu komunikace, vyprávění. Ale ano, souhlasím s tebou. 🙂
Já si myslím, že jiný člověk může pochopit onu emoci, kterou člověk prožívá, i když ji nikdy nezažil, avšak nedokáže ji pochopit stejně jako daný člověk. Všichni rozumíme věcem trochu jinak a to, co pro někoho je pitomost, může být pro druhého nemyslitelně zdrcující.
Vyjádřit pocity slovy je těžké. Avšak myslím si, že je dokážeme nějakým způsobem popsat, nejsou to však jen přídavná jména. Může to být i popis tváře, řeči těla, postoje, i malý pohled jinam je projevem emocí. Podle mě se tedy vše dá vyjádřit slovy, jen je to zřejmě trochu rozsáhlejší opis, avšak o to detailnější.
Nejsem zastánkyní fráze: "Nesuď mě, když sis neprošel tím, co já." Upřímně, naprosto tato slova nesnáším. Nikoho nezajímá, čím si kdo prošel. Všichni se zaměřují na osobu, která právě stojí před nimi. Která odráží buď sílu, nebo slabost. Následky, které si neseme z minulosti, nás ovlivní, a je hlavně na nás, jakým způsobem.
Tak pro začátek – jsem ráda, že první článek, který na mě na "titulce" blogu vykoukl byl zrovna ten tvůj. Je to takové příjemné přivítání po několika měsících soustavného učení na maturitu a přijímací zkoušky + tréninky na talentovky, kdy mi sice psaní chybělo, avšak chtěla-li jsem alespoň neopakovat v září, musela jsem se prostě odhodlat od "mluvení o učení" k "opravdovému" učení a psaní bylo to první, co se muselo odebrat na dočasný "druhý břeh"… 🙂
Tak a teď komentář k článku (přísahám, že se budu snažit napsat komentář týkající se tématu, ale kdo ví – třeba mi to nevyjde 😀 ):
Pokládáš samé dotazy… 😀 Dovol mi tedy se také zeptat – hledáš na ně vůbec odpovědi, nebo je již máš "stanovené"? 🙂
Já osobně se domnívám, že pisálci jsou na světě z toho důvodu, aby předkládali své subjektivní "pohledy" na svět svému, čas os času poněkud stereotypnímu, okolí. 🙂 Právě amatérští i profesionální pisatelé, zdá se mi, vytvářejí nové výrazy místo starých a nové pro nové okolnosti. Drobní autůrci pojmenovávají nově staré problémy a poskytují často nové myšlenky. A to je přesně ta věc, která mě na tvoření baví = vymýšlíš nové, snažíš se o nové tam, kde již existuje zastaralé nebo omezené "řešení"… I kdyby deset tisíc lidí mělo napsat o tom, jak se "praštili kladivem do prstu", stejně bys tam nenašla dvě naprosto stejné myšlenky (pokud by ti lidé nebyli plagiátoři… 😀 )
Článek – naprostá paráda! Jak říkám, je to velice příjemné přivítání! 🙂
Ahoj
Nemusí být problém v tom popisu. Ten může být dokonce dokonalý. Jenže záleží na tom komu je to vyšvětleno, jak je daleko, co sám prožil. Jak se dovede člověk vcítit do oné situace. Vždyť popsat například film, už je natolik rozdílné, že každá recenze je úplně jiná. Každý hodnotí podle svých zkušeností a posuzuje vše kolem sebe podle dosažené moudrosti. Například i zboží v marketu nás může uspokojit, nebo naprosto pobouřit. Proč se to vše děje? Nabízím jedno z možných vysvětlení.
Opatrujte se – Jenda
http://passlabsxa.blog.cz/1506/rozdily-kolem-nas
To je i můj názor 🙂
Co člověk nikdy nepoznal, nevysvětlíš. Co poznal, vysvětlovat nemusíš.
Vlastně asi i souhlasím 🙂
Tím, že jste ten blog napsala, si současně odpovídáte na poslední tři otázky vlastního zamyšlení.
Jde to ovšem pojmout i z jiného úhlu pohledu: sdělená radost je dvojnásobná radost, sdělená bolet je poloviční.
A na komunikaci záleží velmi, přičemž vždycky je k ní možná i empatie…
(Omlouvám se, že se dělám za chytrou; to bude věkem.)
Je hrozně těžké sepisovat něčí zážitky ze života, když si je člověk sám nezažil 🙂 Krásný článek 🙂
[6]: Ano, to je otázka: protože jestliže se z daného úhlu podívat nechceme, tak může být sdělení sebelepší a není to nic platné. A také si myslím, že sdělovat jde (aspoň trošku) – proto jsem to konec konců napsala 🙂
[7]: Tak to bezesporu je, ale moc to na otázkách, které v článku řeším, nemění 🙂 Každopádně díky!
[8]: On je velký rozdíl mezi pochopit a prožít. Pokud člověk pochopí, pořád to zůstává na rozumové rovině. Pokud prožije, tak teprve tehdy je to skutečně v něm. Kdo si prožil velký smutek, pochopí jiný velký smutek, byť třeba způsobený něčím jiným… a tak dál.
[9]: Ó,děkuji! Jsem moc ráda za tvůj komentář a že jsi zpět. Už se mi stýskalo 🙂 Tak doufám, že ti všechny zkoušky dobře dopadly. K tvé otázce: jsou otázky, které je škoda kazit odpověďmi. Nebo spíš: jsou otázky, na které si musí odpovědět každý sám. Pokládám je, aby si je mohl položit každý, kdo si je přečte, aby se nad nimi zamyslel, aby je prožil… a přišel se svou odpovědí. Já svou odpověď mám, byť nejasnou a stále hledanou. Příliš jasné odpovědi bývají spíš na nic.
[10]: V popisu problém být skutečně nemusí. Každého z něj ale stejně osloví vždy jen to, co už má nějakým způsobem v sobě… a jsme tam, kde jsme byli 🙂
[11]: 🙂
[12]: Myslím, že by byla škoda to takhle kategoricky uzavřít. Pak by totiž ani nemělo příliš valný smysl psát si blog 🙂
[13]: Tvé váhání je mi sympatické – signalizuje, že se cosi pohnulo 🙂 A za to jsem ráda.
[14]: Já vím, že jsem si tím odpověděla 🙂 To bylo čistě záměrné. Člověk se nemůže uzavřít do svojí bubliny "tohle jste nezažili". Dokáže ji prorazit a když najde někoho, kdo je otevřený, pak může dojít ke skutečnému souznění. Ale to se nestává příliš často a chyba bývá na obou stranách.
[15]: Ano, to je pravda. Děkuji! 🙂
[16]: Já ho píšu, přestože tomu, co jsem napsala, věřím – pořád čekám, že se najde někdo, kdo pochopí, zatím však jen hluboce pláču a truchlím 😀
[17]: Ano, to je to riziko, se kterým to člověk dělá 😀