Spousta lidí mě považuje za optimistu, smíška a vtipálka. Mají svým způsobem pravdu. Ale opravdu jen svým způsobem. Za mým smíchem a vtípky totiž mnohdy leží velmi mnoho velmi tvrdých bojů.
Kupříkladu dnes. Po velikonoční pauze se na mě hrne celá nálož povinností. Školní, pracovní, ty, které jsem si nabrala sama a dobrovolně, různé srazy, akce a všelijaká zařizování. Velikonoční volno tomu ani trochu nepomohlo – jen jsem to všechno na chvilku pozdržela, aby to na mě mohlo padnout s o to větší vervou.
V takovou chvíli se za svůj smích musím opravdu tvrdě bít. Titul jedné knihy zní Mám tolik práce, že si jdu raději lehnout. To přesně bych se potřebovala naučit. Většina mých povinností je dlouhodobějšího charakteru a o to horší to je. Akutně mi příliš nehrozí, ale straší kdesi vzadu a občas vyběhnou se vší parádou na jeviště. Kolik práce bude stát diplomka, co všechno přijde za dva týdny, za měsíc, v červnu… a že leccos vlastně vůbec nemůžu ovlivnit, ale zato si z toho můžu dělat hodně těžkou hlavou.
Snažím se s tím bojovat. Zbytečné starosti ještě nikdy nic neusnadnily, ba naopak: většinou se ukázaly být tak zbytečnými, jak to jenom jde. A tak se jich učím zbavovat a zbytečně se nestresovat. Je to těžké, ale zaznamenávám úspěchy. Před chvílí jsem si kupříkladu lehla do postele s knihou plnou krásných esejů a pár si jich přečetla. Také si pouštím nějaký ten Mozartův koncert, Mozart zpravidla dovede obnovit mou víru v lidstvo. Místo práce si píšu článek na blog a až časem se pustím dotoho všeho, co je potřeba. Pomalu, zlehka, s hlubokými nádechy a výdechy. Nejdřív to akutní a pak to chronické.
Řeknu vám, pověst člověka, který všechno hravě a s úsměvem na rtech zvládne, teda fakt není nic záviděníhodného.
Ono se říká, čím více se člověk směje, tím víc probrečí nocí. Tím samozřejmě nechci nijak narážet na tvoji osobu, protože moc dobře vím, jaké to je…usmívat se a dělat, že se nic neděje, zatímco někde ve skrytu duše, je to naprosto naopak.
Nestresovat bych se měla taky naučit, ale zatím se žádné úspěchy nedostavily. A jelikož jsem velký trémista, jde to steží. Ale snažím se bojovat, snad se to časem urovná. 🙂
Ano, tak souhlasím s tím nádech a výdech, uklidnit se a hurá do toho. To se mi také osvědčilo, abych zvládla nápory práce a hořících termínů .-)
[1]: To s těmi probrečenými nocemi je dost hluboký postřeh! Nemusí to tak teda být vždycky, ale myslím, že na určitou skupinu lidí to platí víc, než je zdrávo… tak ať nám ten boj jde! 🙂
[2]: Doufám, že se mi to také osvědčí 🙂
Jo starosti…ty mi ani nepřipomínej…