To, že akademici píší a vůbec se vyjadřují naprosto nepochopitelně, je věc obecně známá. Někdy to skutečně nejde jinak: je potřeba mít ustálenou, jasnou a zřetelnou terminologii, která mi umožní vyjádřit se jednoznačně a říct skutečně to, co říct chci. Ale někdy to jinak jde. A podle mě to jde jinak často. Proč akademici píší naprosto nečitelně, i když nemusejí?
Všimla jsem si toho už před několika lety a od té doby tomu říkám slovní magie vědy. Je to jednoduché: snaha stát se skvělým a obdivuhodným, protože používám jazyk, kterému nikdo jiný nerozumí, takže jsem majitelem naprosto exkluzivního a ezoterického (v původním smyslu slova, tj. přístupného pouze zasvěceným) vědění. Nebo řečeno lapidárněji (slovy mého bratra): „Oni by to mohli říct česky, jenže pak by tomu každej rozuměl a nebyla by to žádná věda.“
Ve středověku tahle slovní magie nebyla potřeba, protože veškerá věda probíhala v latině. Prostý lid tak nerozuměl automaticky. Od doby, kdy se ale věda ustanovila v národních jazycích, je třeba ezoteričnost vědeckého vědění obnovit. Uražená hrdost vědce nedoceněného společností, ambice vyjádřit všechno jasně, jednoznačně a vědecky, přílišná navyklost na cizojazyčné texty a lenost překládat tak daly společně vzniknout velmi prazvláštní hantýrce, kterou dnes můžeme ocenit takřka v každé odborné knize. Pravidla této hantýrky jsou jednoduchá: vyjadřovat se pokud možno slovy původem latinskými, řeckými nebo anglickými. Zkrátka tak, aby jazyková bariéra zůstala v co nejpůvodnější podobě zachována. Ať dáme čtenáři na vlastní kůži zakusit, co znamená věda a že to není žádná hračka jen tak pro někoho!
Namísto významný tak čteme signifikantní, místo pojetí máme koncepci a koncept, přebytečné je redundantní a čtenáře něco atrakuje nebo dokonce involvuje. A takhle vypadá prakticky všechno. Včetně překladů cizojazyčných knih do češtiny. Nebo spíš „do češtiny“, protože to není správný překlad: například slovo significant je v angličtině úplně běžné slovo a jeho správný překlad je české významný či podstatný (a samozřejmě případné další významy podle kontextu), což jsou v češtině také běžná slova. Slovo signifikantní má v češtině úplně jiné asociace – je to slovo z úplně jiné roviny jazyka, slovo velmi knižní, velmi cizí a velmi okrajové.
Díky za takové akademiky, jako je Jan Sokol, který – přestože filosof – mluví i píše vždycky dokonale srozumitelně. Někteří ho za to sice nemají rádi, ale daleko víc lidí ho za to miluje. Včetně mě. Protože pochopil, že to, že mu lidé rozumějí, je daleko cennější než případná aura vzniklá tím, kdyby mu nerozuměli. Pochopil, že cizí slova není třeba používat redundantně.
Velmi zajímavý článek, moc se mi líbí. 🙂
tvoj brat to celkom vystihol.
vsimla som si ze najma ludia z "pochybnych" humanitnych odborov maju potebu sa takto vyjadrovat. nedavno som trebars pisala diplomovku politologovi, ktory si napisal par stran sam. mal tam perly ako: koherentne priciny,kvantitativne velke mnozstvo,tento vysledok mozno signifikantne oznacit. wtf?
a taktiez v skole profak slovenskej lexikologie:
student: zaverecna skuska bude test alebo otvorene otazky?
profak: svoje vedomosti budete materializovat na baze informacii ulozenych vo vasom poznatkovom repertoari blabla
cela aula: ….?
druhy studnet: bude to ABC?
profakt: *zamysli sa cca na 30 sekund* ano.
asi hladal sposob ako kvetnato povedat "ano".
Zajímavé.
[1]: Děkuji, to mě velmi těší 🙂
[2]: Ano, někdy mám pocit, že ti, kdo si potřebují trochu dodat na sebevědomí, se vyjadřují ještě nesrozumitelněji než všichni ostatní. Každopádně ta historka s květnatým ano je skutečně velmi trefná 😀
[3]: Díky 🙂