Tak to vypadá s cenou našich životů. Nebo svůj život snad ceníme na víc? Možná slovy – to zcela určitě. Lidská práva, trestní zákoník a všemožné další dokumenty a instituce dokládají, že jsme pro ochranu lidského života schopni nemalého úsilí. Ale to se děje zejména v případě jeho bezprostředního ohrožení, v případě smrti. Když máme svůj život skutečně žít, když se vrátíme ze školy nebo z práce a nečelíme smrtícím bombám nebo nemocem, ale dalšímu pracovnímu dni, se však zpravidla chováme tak, že by se do těch třiceti stříbrných vešlo i dýško pro nebeskou komisi.
Jak si jinak vysvětlit životní styl „přežít pracovní týden, dočkat se spasení jménem víkend, alkoholového opojení v pátek, pekelné kocoviny v sobotu a deprese v neděli, o pondělním ránu nemluvě“? Ano, vím, někdy to nejde jinak, okolnosti jsou okolnosti a život se s námi nemazlí. Ale o něco jemnější variantu známe snad všichni. Po státnicích už bude všechno fajn. Až si najdu práci, tak to bude v pohodě. Až si zvyknu na pracovní režim, tak bude dost času na štěstí. Případně materiálnější varianta: až budu mít mobil/auto/byt/domeček/vilu se zahradou a stádo koní, tak budu skutečně šťastný. A ono pořád nic a štěstí nepřichází a já se pořád honím, pořád stresuju a pořád jsou všude jen samé starosti. A můj život je pod psa a nestojí ani za těch třicet stříbrných, protože si nedokážu vážit sebe sama natolik, abych se nenechala ovládnout studiem, prací nebo očekáváním okolí. Moje hodnota na trhu práce může být skvělá nebo výsledky ve škole famózní (tady vím, o čem mluvím), ale věřte mi, v tu chvíli se necením ani na těch třicet stříbrných.
Víte co? Já nechci mít tržní hodnotu, nechci být zboží na „trhu práce“. Nechci se prodat ani upsat. Nechci se hnát za dokonalým vzhledem, za představou dokonalé ženy, studentky, zaměstnankyně. Chci se dívat do slunce a ležet na louce, procházet se lesem a nahlas si zpívat, číst básně a vyprávět vtipy a malovat si a poslouchat ptáky. Chci být se svými přáteli a se svou rodinou a dávat z plnosti, ne z donucení. Jako malý princ chci mít čas na to důležité, co je očím neviditelné. Důležitá pro něj byla jeho růže, později jeho liška a nakonec jeho přítel pilot. To je totiž život, který stojí za víc než třicet stříbrných.
Hezky napsáno. Sice jsme asi každá v trochu jiné pozici, ale cítíme to podobně.
Zajímavé, určitě k zamyšlení.
Podle mě zatím tvůj nejlepší článek.
Škoda jen toho "Až si najdu V práci," a úvodní věta mě zarazila, není to případ "drbeme se na nosech"?
Každopádně krásně napsané a skvěle vypointované. Nezní to ani jako prosté žehrání, ani jako pobídka k hedónismu. Vážně super! 🙂
[1]: Děkuji za komentář! Jsem ráda, že to cítíme podobně 🙂
[2]: Děkuji! A ano, zamyšlení byl přesně můj záměr 🙂
[3]: Wow, díky! Díky za opravu, překlep už je opravený a a to drbání na nosech… ještě o tom trochu pomedituji a pak uvidím, jestli to tam přeci jen nenechat. Každopádně jsem moc ráda, že se ti článek tolik líbil 🙂
Je to pravda, přesně to řeším i já; já jen ještě přemýšlím, jakým způsobem tyhle obsahy zprostředkovávat a nejsem si jist tím přímým stylem, říct to "naplno". Sám nevím, jak na to. Je to poukaz k naší touze po "něčem víc"; neměla by tedy i ta forma sdělení jako spíš jen nechávat mezeru, která tohle "něco víc" otevírá? Na mě je to prostě řečené moc "na plnou hubu".
[5]: V tomhle bych asi nesouhlasil. Není to přeci příspěvek v knížce o duchovním růstu, ani krásná beletrie.
"Na přímo" by to pro mě navíc bylo spíš rozpracováním toho "něco víc", což je tady jen v náznaku, byť konkrétním. Nečteme přeci: "No a na tom ležení v trávě a v poslouchání zpěvu ptáků je úžasné XY, otevírá se tím nový svět, pak teprve žijeme, protože XY k nám promlouvá a zapomínáme na svět a na sebe a ocitáme se v plné blaženosti," ani nic podobného. Takže mi asi není jasné, co tím "na přímo" myslíš. Jakože mi ta forma připomněla Chestertonovi kratší texty, tuším, psané do novin.
Na druhou stranu je pravda, že oproti třeba textům od Orka Váchy, které jsem četl, je to pro čtenáře méně zážitkové a povídkové, ale to bych opravdu svedl na formu a umístění. Kdo by tu četl pět normostran, co pět, třeba tři? V kratším rozsahu chceš, zdá se mi, téměř nadlidský úkon, který by nakonec vedl k autocenzuře a k úpadku blogu, protože článek ještě není dost dokonalý.
Tohle hezky řekl Alan Watts https://www.youtube.com/watch?v=ERbvKrH-GC4
[5]: Mám s jinotajným psaním poměrně dlouhodobou zkušenost a zpravidla tu, že to nikdo nechápe 😀 Takže jsem to na plnou hubu prostě říct chtěla. Ale samozřejmě to ne každému musí vyhovovat.
[6]: Díky za obsažnou obhajobu 🙂
[7]: K tomu nemám co dodat, snad jen: jo, přesně tak 🙂
Super! Tentokrát jsi mi vzala myšlenku přímo z pusy. I po formální stránce to máš krásně napsané, podle mě naprosto přiměřeně záměru a myšlence, bez patosu, ale přesto působivě. Poslední dobou mám pocit, že se dost rozčířila tendence čekat na dobu D nebo čas Č, kdy najednou pocítíme dokonalé štěstí a starosti pominou. Možná se to jen zesílilo s tím, jak se prodlužuje doba potřebného studia před zahájením pracovního "života".
[7]: A tohle vido je taky výborné.
[9]: Ó, děkuji! Jsem moc ráda, že se článek líbil. A čas Č, to jsem snad ještě nikdy neslyšela… já končím na dni D 😀 Ale považuji to za výhodu.
Líbila se mi ta "tržní hodnota", tu jsem zavrhla rovněž – v blogu, že nemám nárok na příspěvky, páč jsem blbá…
A jinak také :
http://alka-fejetony.blog.cz/1602/ani-zlamana-gresle
Skvělý článek. Je to tak procítěně napsané. Plně chápu o čem mluvíš. Cítím to úplně stejně jako ty.
Máš naprostou pravdu. Lidé by měli přehodnotit svoje priority a víc se věnovat tomu, co je baví. Držím palce!
Jediné řešení je práce, co baví a uspokojuje. Pak ti přináší stejné potěšení jako třeba vůně růže. Nebo ještě možná vyhrát ve sportce .-)
Myšlienka výborná a pekne podaná. Som rada, že je čoraz viac ľudí, ktorí si uvedomujú, čo je skutočne dôležité. Dúfam, že sa ti podarí nájsť harmóniu medzi tým, čo sa od teba očakáva, a tým, čo ozaj chceš 🙂
wow
such úvaha
much smrt
Krásné napsané:) A naprosto souhlasím!!! Důležité je žít, né přežívat:)
Je to pravda. Běžíme za štěstím, které se rozplývá v dáli a my mezitím ztrácíme čas a stárneme, aniž bychom si užívali života… Já se snažím to nějak vyvážit, ale není to tak snadné, v budoucnu až budu zavřená neustále v kanclu, nevím, jak budu přežívat…
Šťastní lidé, kteří si tohle uvědomí 🙂
První docela důležitý bod. Teď jen držím palce, aby tě tržní pracovní systém nepřeválcoval. Ale jestli myšlenka vytváří realitu, pak bys mohla vytvořit realitu s normální prací.
Na rozdíl od pracovních maniaků máš jasné priority o svém životě. Bohužel, mnohým nezbývá nic, než se honit jak koně, aby vůbec přežili – tohle považuji za největší ostudu téhle doby a taky za novodobé otroctví.
Snad najdeš normální práci s trochu normálnější náplní a hlavně nadřízenými, kteří nejsou jako bachaři.
Jak napsal Martínek: Dřív si lidi cenili těch neprodejných, teď obdivují ty, co se umí prodat nejlépe. I náš vzhled, líčení, účes atd. ovlivňuje naši hodnotu na trhu práce. Takže po stresující práci přichází honba za tou správnou image.
Úplně Ti rozumím. Buď se udělej pro sebe, nebo si najdi práci na částečný úvazek. Nezbohatneš, ale budeš mít trochu té volnosti, čas pro sebe a rodinu – a čas je to jediné, co máme.
Bylo by to moc hezké….:-)
Na to jsem před nedávnem myslela, jestli to má vůbec cenu přežívat z víkendu do víkendu a pak se stejně utápět, že víkend brzy skončí… nevím, jestli to je to, co jsem v životě chtěla dělat, jistě, každý má své povinnosti, nějaká daň za naše pohodlí tu být musí, jenomže, co když jednou zmizí i to pohodli, bude přetrvávat i daň?
Skvělý článek – toto je největší pravda.
Ahoj, na přemýšlivou studentu, je to velice příjemný článek…
Je taková hláška, nějak "dělej to co tě baví a v životě už nebudeš muset pracovat jediný den". Řekl bych že člověk chce něco dělat, chce něco produkovat. Ať už je to umění, nebo manuální práce. Ležet na louce je krásný, ale ne do nekonečna. A světe div se, já stíham všechno co jsi vyjmenovala, i tu práci. 😀
[12]: Ona by tržní hodnota nebyla problém, kdybychom se jí nenechali cele ovládat. Je to jako se vším: dobrý sluha, špatný pán. A sluhu jsme si jako lidstvo na pozici sluhy nikdy neuměli udržet.
[13]: Díky! 🙂 Jsem ráda, že jsem mohla někomu promluvit z duše 🙂
[14]: Moc děkuji 🙂
[15]: Ano, práce, která člověka baví, to je opravdu radost! Ale i ta se může za určitých okolností stát něčím jako závislostí – a to není dobré.
[16]: Děkuji 🙂 Také v to doufám!
[18]: Děkuji 🙂 Ano, ano, přesně tak 🙂
[19]: Myslím, že nad budoucností není třeba se takto stresovat – až to přijde, tak to přijde a třeba to nebude vůbec tak špatné. Stejně jako není třeba, jak píšeš "běžet za štěstím". Chce to spíš rozpomenout se na přítomnost. Věřím, že i v kanclu může člověk být šťatný 🙂 Držím ti palce!
[20]: A ještě šťastnější, kteří to dovedou naplnit 🙂
[21]: Ano, to novodobé otroctví je záležitost více než smutná. Znám pár lidí, kteří jsou v práci od nevidím do nevidím a tak bych skutečně skončit nechtěla… každopádně děkuji 🙂
[22]: To je půvabný citát! Velmi výstižný. Děkuji. Ano, to je moje strategie: nijak netoužím po tom zbohatnout, ale po klidu toužím každopádně.
[23]: Ano, to by bylo 🙂
[24]: Tak to by bylo pak hodně smutné. Ale zas bychom si asi uvědomili, že to, co děláme, asi není úplně dobře.
[25]: Děkuji 🙂
[26]: Teď nevím, jestli si to mám vyložit tak, že na studentku píšu dobře (a většina studentů je neschopná), anebo že na studentku píšu dostatečně neakademicky a česky, že se to dá číst. No každopádně to beru jako kompliment 🙂
[27]: Člověk určitě chce něco dělat. Sama bych rozhodně nezvládla proležet celý život na louce a ani by mě to nebavilo. Ale momentálně jsme jako společnost natolik vychýleni směrem k produktivitě, že cítím potřebu to vracet zpátky k nečinnosti a kontemplaci, a přijde mi, že tam o tom, že je třeba také něco vytvářet, ani není třeba se zmiňovat, protože je to úplně samozřejmé a prakticky nevyhnutelné. Každopádně gratuluji k tomu, že stíháš všechno 🙂 Tak to má být.
Nepracuj a umřeš hlady 😉 sice je nicnedělání fajn, ale za to si hleba nekoupíš. Nebo snad chceš při procházkách v lese jíst jen houby a maliny? 😀
Vůbec nejlepší je práce, do které se člověk těší a nechce se mu odtamtud. A někdy tam chodí i mimo pracovní dobu – na takovou jsem naštěstí natrefila a mám z toho radost. Ale ležet na louce a chodit po lese, to by se mi taky líbilo. 🙂
Moc hezký, ukápla mi slzička. Jdu se projít ven a přemýšlet. Ono se to dobře píše, ale hůř dělá… jak má mít člověk radost ze světa když ho nebaví škola a na koníčky nemá čas? Chci toho tolik změnit ale nějak mi chybí větší odhodlání. Asi jsem moc unavená a líná. A nebo mi už ani nebaví jenom tak přežívat, když se nic neděje.
[29]: Tys to moc nepochopila… Škoda.
Jinak jsem na tom, drahá autorko, úplně stejně… Den mám přesně rozplánovaný a na nic navíc není čas. Koníčky šly absolutně stranou. Doufám, že až dopíšu diplomu a budu mít po státnicích, najdu si i čas sama na sebe.
[32]: čtu si ten článek asi po desáté a snažím se ho pochopit tak, jako vy všichni kolem. Ale pořád v něm vidím jen bezútěšnou naivitu autorky. Je hezké chtít mít čas na vše krásné, ale ne vždy to jde. V dnešní době jsou peníze prostě důležité. Já bych chtěla tolik věcí, které nemám-a nestěžuju si-mám skvělou práci, byt, milující rodinu a báječného přítele. Ale kdybych nemakala, tak nemám ani jedno. Toť můj názor. Bez práce nejsou koláče.
Toho co jste napsala se držte. Naše společnost potřebuje nutně lidi jako jste Vy. Přikláním se k názoru slunečného dne v komentářích.
[33]:Ale ten článek přece neříká, že se má žit bez peněz, že se nemá pracovat a jak by to bez obého bylo skvělé. Jen upozorňuje na skutečnost, jak je dnes snadné stát se otrokem očekávání a falešných vizí blahobytu.
Krásný a pravdivý článek. Na druhou stranu, třeba já bych byla ochotná v té práci být "od nevidim, do nevidim" za předpokladu, že mě ta práce bude emocionálně a psychicky naplňovat. A zcela se přiznávám, že zcela obdivuji ty, kteří v práci zůstávají i přes to, že tu danou práci nenávidí. Vim, ono nic moc nezbývá, ale stejně. Mě by asi brzo odvezli.
Jó, ono ale kdyby se každý rozhodl že nechce pracovat a čumět do slunce, asi by ta civilizace moc dobře nedopadla, že. Znám spoustu lidí, co mají normální práce a jsou schopni si s tím krásně vyvážit to krásné, je to jen o kontrole a schopnosti si to rozvrhnout a být realista. Pokud jsi takto naivní nedivím se, že nejsi šťastná nikdy.
Nádherný článek 🙂 . Těším se, až se potkáme někde na prosluněném homelessáckém zevlplacu a budeme se kochat lomem slunečních paprsků prodírajících se mezi konejšivě zelenými listy stromů a smát se všem těm zaprodancům spěhajícím do něčeho tak bezúčelného, zbytečného a trapného, jako je práce 😀 😀 ne, jen blbej vtip. Vím, že to tak nemyslíš. Článek je fakt milý :).
[29]: Já ale přece netvrdím, že se nemá pracovat a že práce je špatně. Člověk potřebuje z něčeho žít a potřebuje také být určitým způsobem produktivní. Vtip je jen v tom to nepřehnat a nenechat ze sebe udělat otroka, v jehož životě nic jiného není.
[30]: Ano, mít takovou práci je vskutku radost 🙂 Gratuluji ti k něčemu takovému!
[31]: Přesně tak: provést to bývá někdy opravdu oříšek. Ale myslím, že vždycky to nějak jde. Někdy víc, někdy míň, některé situace tomu vyloženě nepřejí, ale když se člověk snaží, tak to jde 🙂 Držím ti palce!
[32]: Nojo, diplomka a státnice, to jsou zrovna věci, které takovýmhle úvahám ani trochu nepřejí. Tak držím palce, aby ti obojí vyšlo a pak jsi měla čas i sama na sebe 🙂
[33]: Článek ale přece ani v nejmenším netvrdí, že pracovat se nemá a práce je fuj. Naopak, člověk potřebuje být nějak produktivní a přílišná nečinnost ho může zničit. Jde jen o to nenechat ze sebe udělat otroka a nenechat si vzít ze života jiné, podstatné věci.
[34]: Moc děkuji za povzbudivý komentář 🙂 Udělal mi radost!
[35]: Děkuji, Jindro, za trefnou obhajobu 🙂
[36]: Děkuji 🙂 Ano, ti lidé, kteří jsou neustále v práci, kterou nenávidí, odvádějí skutečně obdivuhodný výkon. Taky mám pocit, že bych to dlouho nevydržela.
[37]: Tak tohle nepochopení mě opravdu mrzí. Skutečně si kladu otázku, zda jsi četl/a ten článek, který jsem napsala. Ale ono ve dvě ráno… to zjevně není snadné ani napsat komentář bez chyb. Nikde tam není napsáno, že se nemá pracovat a že práce je fuj a kdo pracuje, není šťastný. A už vůbec tam není napsáno, že nejsem šťastná. Pointa článku je jen v tom nestát se otrokem práce a nesnížit svůj život jen na vydělávání peněz, ale nechat v něm prostor i jiným, důležitým věcem – což někdy není vůbec snadné.
[38]: Děkuji 🙂 Ano, tak na to setkání se také těším 😀 Jsem ráda, že se článek líbil 🙂
[37]: Konečně někdo se stejným názorem, jako mám já. (A nebo jsme oba článek pochopili špatně. 😀 )
[39]: To povídej rodinám, která má za sebou třeba nějakou těžkou situaci – zničení domova (voda, oheň atd.), smrt rodiče/rodičů. Prostě lidem, co musí makat, aby jejich děti/sourozenci neskončili na ulici/v děcáku. Ti co makají od nevidim do nevidim, aby se uživili, aby měli životní minimum. Už vidím jak si po přečtení Tvého článku sednou ke stolu a řeknou si: "Jej, pořád pracuju, to jsem ale otrok-to není dobře, asi se na to vykašlu a pujdu se projít do lesa s dětma-kašlat na účty, nějak se to zaplatí.
Někdy prostě NENÍ na výběr.
(Na druhou stranu-já například nechápu ženy kariéristky-první práce a místo, děti možná někdy potom-nic mi přeci nebude stát v cestě.)
[40]: Ale vždyť přesně to, o čem píšeš, totiž že někdy není na výběr a člověk prostě musí makat, v tom článku je, a to naprosto explicitně! (Třetí a čtvrtá řádka druhého odstavce.) Tenhle článek je navíc o něčem úplně jiném, než o lidech v těžkých finančních situacích, a jeho pointa spočívá též někde úplně jinde. Prosím, nevkládej mi do úst něco, co v nich nikdy nebylo.
[41]: Vzdávám to-po opravdu důkladném přečtení (několikátém) pořád nemohu najít tu "správnou" pointu. Je to jako s barvami-každý člověk vnímá jiné odstíny a červená se jeví jako fialová. Můj stručný názor na článek je takový, že se hezky čte, ale je naivní.
[42]: Nic si z toho nedělej. Článek jsem taky četla znova a vidím v něm pořád to stejné. Asi jsme holt zblblé tou prací nebo nevím 🙂
[43]: Těžko říct. Nicméně mě těší, že jsme téhož názoru. 🙂
V dnešní době je totiž hrozně nepochopitelné, když chce člověk málo a hájí to tím, že je spokojený. Když si člověk ničeho neváží a jen se žene za něčím, co i když dosáhne, tak nevnímá, protože chce víc a víc a víc …
Podle mě je nejdůležitější, mít čas se zastavit a zamyslet. A zhodnotit, jestli má smysl, co děláme a za čím se ženeme. Spousta lidí to nedělá a je to na těch životech vidět! 🙁 Moc pěkný článek a souhlasím!
Ahoj blogerko
Hezký článek.
Pokud nalezneme svou dharmu, svůj osud, své poslání, procházíme životem naplno.
Vše je dopředu dané a každý si nese svůj Boží otisk, své nastavení. Jedná se o energie aktivované při narození, které jasně určují povahu, jak získáváme energii, co nás nabíjí, jaké máme dary pro tento život a hlavně, co si přála duše poznat v tomto životě.
Více zde – http://passlabsxa.blog.cz/1512/jak-nalezt-svuj-osud-sve-poslani
Opatrujte se – Jenda
[42]:Vždyť ti tu správnou pointu řeklo asi deset lidí. 😀 Já se musím skutečně neuvěřitelně smát. Článek přeci říká: ano, pracovat se musí, a někdy i hodně (domysleme třeba v těžké situaci po povodni nebo když lidé nemají dost peněz, aby uživili děti atd.), ale také mluví o jiných povinnostech a jiných snech, než jsou ty pracovní (například o tlacích na standardní model ženy, o tlacích na studenty a jejich dokonalý výkon a zapadnutí do škatulky debila, který tisíc hodin mluví o naprosto nepodstatném pojmu atd.). Nepaušalizuje. Zkus si to představit s těmi tisíci výjimkami. Za každou větou odstaveček s dovysvětlením, aby to někdo nepochopil jako naivitu. To by byl článek! 😀
Na konci je pak silná narážka na Malého prince, v němž je hned v úvodu povzdech nad tím, že dospělí si představí něco jenom tehdy, když jsou za tím čísla. Parafrázovitě: Když řeknu, že je to bílý dům s červenou střechou, růžemi v oknech a po záhonech lítají motýli, některým dospělým to nic neřekne; ale jakmile řeknu, že je to dům za sto tisíc franků: jé, to je nádhera! Podobná je i poinat tohohle článku: jasněže bez peněz by ten dům nestál, ale krásný není kvůli tomu, že hodně stál, však jsou i hnusné drahé domy, ale protože je krásný. A tak je to i se životem: život není krásný, protože se honíš za penězi a máš jich dost a dost, nebo jen tak tak, ani tím, že je nutně potřebuješ, ale protože plody své práce sdílíš třeba s dětmi a třeba si na cestě do práce všimneš krásného záhonu a je ti hezky. Samozřejmě tam zaznívá i možnsot udělat si třeba celý den jen klidný a čumět do slunce, jenže ta není vždycky, to všichni víme (fakt není potřeba si myslet, že přinášíš nějaká vyspělá a heniální moudra tím, že to tu dozblbnutí opakuješ).
Takže jde vedle možnosti najít si občas čas i na něco jiného, který samozřejmě někdy třeba i léta není, hlavně o duševní naladění člověka: být šťastný tak, jak jsem a radovat se z toho, že jsem, i když není vždycky hej. Není to ale ani pobídka k planému sluníčkování. Člověku je občas blbě, je takzvaně "na sračky", i to je potřeba přijmout. Je ale dobrý nezhoršovat si to dalším chtění a dalšími restrikcemi. Člověk prostě může být šťastný velmi často tak, jak je. Nemusí mít všechno, co chce. Což samozřejmě není výpověď o tom, co potřebuje.
(Teď se mi jako příklad z jiného soudku vybavila dávná spolužačka z gymnasiálních let, která měla velmi malá ňadra, a přestože se líbila asi deseti různým lidem, měla pocit, že nikdy nebude šťastná, když nebude mít větší, protože kvůli tomu zůstane sama… Proč? Protože model dokonalé ženy tehdy pracoval s větším poprsím. Přitom byla žádaná a mohlo jí být krásně. Na posledním srazu měla notně větší. Byla zadaná a šťastná pořád nebyla.)
Čili, abych dal článku jasnou strukturu argumentu (2 premisy a z nich plynoucí závěr):
1. Myslím si, že až [něco], tak budu konečně šťastný.
2. Ale ono to pořád nepřichází.
3. Takže závěr: to, na co čekám, mi štěstí nepřinese. Štěstí je v něčem jiném. A je dobré hledat to něco jiného někde u sebe přímo v žití, nikoliv v pachtění se za nečím dalším.
(Je tedy hezký pracovat hodně, abych zaplatil věc XY, protože ta věc je super, ale jakmile ji dostanu, budu chtít další a tak donekonečna, a tak je lepší najít si to štěstí v něčem jiném. V rámci tebou uvedeného příkladu například v tom, že máš rodinu a děti, že jsi dřela jako pes, měnila práce, vydělávala víc, ale ono pořád nějak nic, pořád to nebylo dost, ale pak najednou, když vidíš dcerku se smát, cítíš, že je to skvělý a že v tom je štěstí, a proto má smysl pracovat, ne pro práci samotnou, ne pro naprosté kraviny (a tady se opravdu nemyslí základní potřeby pro přežití v naší společnosti, které zajišťuješ pro děti, nýbrž nadstandard, pro jehož nevlastnění bys na obličeji neměla mít ani mráček), ale pro život sám. Fakt na tom nevidím nic naivního.)
[45]: Přesně tak. Právě ty tolik propírané peníze jsou zrádné v tom, že u nich neexistuje žádný stav jako u jídla – totiž že už jich máš tolik, že další už nechceš. Není tam žádný strop, žádné konečné naplnění. A tak se můžeš za tím "víc a víc" honit až donekonečna.
[46]: Ano, souhlasím, že to je skutečně jedna z nejdůležitějších věcí! Díky 🙂
[47]: Promiňte, ale nemyslím si, že je všechno předem dané. To bychom to měli až nějak příliš jednoduché. Naopak si myslím, že člověk je svobodný a svůj osud tvoří. Pak se teprve není na co vymlouvat.
[48]: Díky, Jindro 🙂 Já na takovéhle vypisování skutečně neměla nervy 🙂