Dlouhá léta jsem neměla na mobilu foťák. Nechtěla jsem ho a nepotřebovala. Před nějakou dobou jsem si koupila nový mobil. Hloupý, tlačitkový mobil. Má ale na sobě foťák, protože dneska je bez foťáku leda tak mobil pro důchodce. Není tomu tak dlouho, co se mi s ním přihodila zvláštní věc – dalo by se říct, že se můj mozek střetl s foťákem v mém novém mobilu a já jsem zažila argumenty odpůrců moderních technologiích, stlačené do pár vteřin, na vlastní kůži.
Bydlím na studentském bytě a ten víkend jsem byla na návštěvě doma. V neděli odpoledne, když jsem odjížděla do Prahy, jsem si chtěla najít doma v kuchařce jeden recept, protože jsem věděla, že je dobrý, ale nepamatovala jsem si ho. Našla jsem si tedy kuchařku a tehdy se to stalo.
Můj mobil ležel hned vedle. Přišla volba: můžu si recept vyfotit, kuchařku uklidit a neztratit tím dohromady ani minutu, anebo si můžu recept přečíst, vytáhnout z něj to podstatné a to si zapamatovat. První možnost byla lákavě jednoduchá a já jsem neměla času nazbyt – vzala jsem tedy foťák a recept si vyfotila, aniž bych tušila, co konkrétně v něm vlastně je. Moje jediná mozková aktivita v tu chvíli směřovala k tomu, aby se do záběru všechno pěkně vešlo.
V tu chvíli mi došlo, že jsem se nemusela ani zamyslet a už mám recept kdykoli k dispozici. Nemusela jsem si ten text přečíst, zamyslet se a vybrat z něj to podstatné a to si následně zapamatovat (a věci typu „podáváme s chlebem“ zase v klidu zapomenout). To by mi zabralo pár minut a byla by to určitá práce. Takhle mi to zabralo bez námahy ani ne minutu. A můj mozek při tom byl vypnutý – nemusel dělat vůbec nic! Velmi zřetelně jsem pocítila, jak v té jedné fotce zmizela jedna příležitost zapnout a procvičit si závity šedé kůry. Byl to proces zakrňování mozku v přímém přenosu, byť v miniaturním rozměru.
Už velmi přesně chápu všechny ty argumenty, že když máme všechny informace pořád k dispozici, tak z toho akorát zblbneme. Je to totiž přesně tak. Všudypřítomné foťáky nám nepomáhají si lépe pamatovat, ale naši paměť ubíjejí. Jak říká jeden docent od nás z fakulty: pořád vám všichni říkají, že si data nemusíte pamatovat, protože je máte kdykoli na internetu. Ale já říkám, že data jsou jako klíče – když si je pamatujete, tak je máte při sobě. Na internetu jsou vám, stejně jako klíče, o kterých víte, že je máte doma, k ničemu.
A tak jsem kuchařku znovu otevřela, recept si přečetla a naučila se ho.
Foťák v mobilu je stejně jako další technologie dobrým sluhou, ale špatným pánem.
Některých dat jsou takové soubory, že vskutku není efektivní – je-li to vůbec možné – si je pamatovat. Zde je klíčové porozumět souboru jako celku, to nejpodstatnější znát nazpaměť a zbytek umět dohledat.
Focení zeleniny, kterou je potřeba koupit, to už je samozřejmě jiný příběh.
Je pravda, že některé věci je vyloženě blbost učit se nazpaměť. Ale to, co vidím kolem sebe (jak si někteří lidi fotí úplně všechno a pořád) je spíš opačný extrém – proto taky článek tohoto ladění. Protože udržet si dobrého sluhu jako sluhu… to je někdy fakt fuška.
Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela… vždycky mi to, že si lidi před testem sešit se zápiskama fotí, místo aby si to opsali na tahák přišlo spíš nepraktický kvůli tomu že ten mobil, když se do něj koukáš je víc vidět, ale ono je to prostě naprd celkově 😀
[3]: Velmi půvabně shrnuto 😀 Zrovna ty taháky jsou hodně dobrý příklad. Znám lidi, co si dělali taháky, ale nikdy je nepoužili – už to nepotřebovali, protože se látku výrobou taháku naučili. To se při focení sešitu skutečně stát nemůže.