Nad branou sovětského koncentračního tábora stálo: železnou pěstí donutíme lidi ke štěstí. Myslím, že je v tom velmi významný kus pravdy o všech vizích ideálního světa.
Jak to? Vždyť když mluvíme o ideálním světě, padají slova jako mír, láska, žádné války a násilí, dostatek nebo harmonie. Co je na těch hodnotách totalitního? Odpověď je snadná: na nich samotných nic. Jenom to, že jako lidé nejsme něčeho takového schopni a když se o to snažíme, tak to dopadá Hitlerem a Stalinem.
Vidím to sama na sobě. Kéž by byli lidé vzdělanější, míň hloupí a nenaletěli každému pitomci, co se tváří kdovíjak přemoudřele! To si říkám docela často. Co by to ale znamenalo v praxi? Buď násilně vzdělat lidi proti jejich vůli, což beztak nejde, nebo je připravit o jakékoli slovo ve veřejném prostoru – zakázat jim volit a vyjadřovat se v médiích. Ó, jak ideální svět. Zpravidla takový, aby byli všichni stejní jako já. Vskutku děsivá vize! Jste nesnášenliví a vulgární, třeba v internetových diskusích? Nebojte se, už dnes v noci vás navštíví ideopolicie a pěkně si to s vámi vyříká. Připravte, prosím, už nyní svou rodinu na možnost vaší delší nepřítomnosti.
Jsou věci, které jsou špatné a vždycky tady byly a vždycky budou. Prostě patří k lidem a jejich svobodě. Chtít takové věci vymýtit je jako házet hrách na stěnu. Dokonalá maska jednotné a harmonické společnosti pod sebou vždycky skrývá smrtící mašinerii útlaku. Všechny literární vize ideálních světů jsou velmi děsivé (jak o tom vypovídá výstava Brave New World v Doxu – více viz předchozí článek). V takovém „ideálním světě“ jsou rozbité blízké vztahy, lidem jsou vymývány mozky (nebo je rovnou geneticky upravují) a o svobodě ani nelze mluvit, protože to zdeformovaný jazyk vůbec nepřipouští. Opravdu nás tohle láká? Chceme se nechat železnou pěstí donutit ke štěstí?
Ideální světy mají tendenci pro svou ideálnost zapomínat na člověka a jeho svobodu. To je přitom to nejcennější, co máme. Nezahazujme to – byť by naše ideály byly sebeušlechtilejší.
Přihodím tématický (a provokační) citát: „Lidstvo má na vybranou mezi svobodou a štěstím a pro obrovskou masu lidstva je štěstí lepší" ― George Orwell
Ano, taky jsem si vzpomněla na Velkého inkvizitora (to je ta kapitola v Bratrech Karamazovech, jak tam ten inkvizitor vyčítá Ježíši, že lidi nechává trpět se svobodou, zatímco oni jim svobodu berou a dávají štěstí a že to je mnohem lepší). Tady si člověk zkrátka musí vybrat, co považuje za důležitější – a pro mě hraje prim svoboda. Byť je těžkým úkolem na celý život.
Já mám teďka poněkud méně intelektuální příklad – koukala jsem znovu na Matrix a to je také krásná ilustrace volby spokojenost (a sladká nevědomost) versus drsná realita (a aspoň teoreticky svoboda).
Přesně proto mi v testech politické orientace vychází celkem často komunismus, přestože ničím nepohrdám víc… Je to vlastně logické, i když trochu absurdní.
Páni, ty ses tedy proklikala do blogového dávnověku! 🙂 Já jsem politicky taky spíš doleva, takže chápu. I když zrovna u tebe je takový výsledek poněkud překvapující 🙂