Stálo mě to pár let zrání, pár měsíců snění a pár týdnů praktického uvažování, ale – stalo se. Založila jsem si blog.
Zdá se mi, že za tím stojí prosté vědomí, že mám o čem psát. Možná to je trochu nabubřelé, ale po období, kdy jsem si myslela, že nemám co říct, přišlo období zcela jiné, a tak mám najednou pocit, že vedu bohatý a plný život a že se o to chci podělit. Nevím, kde se ve mně vzalo to vědomí, že to třeba bude někoho zajímat. Prostě přišlo.
Zavanulo to ke mně z Facebooku. Taky máte při pohledu na Facebook pocit, že všichni kromě vás vedou zábavné, plné, vzrušující a skvělé životy? Že nemají žádné starosti a problémy a mají spoustu času, který tráví aktivitami rozhodně stokrát zajímavějšími než vy? Myslím, že by se tomu mělo říkat „facebookový sen“. Je to totiž sen, není to pravda. To jenom všichni ukazují, to co se zrovna leskne a třpytí, a drtivá (a zpravidla značně oprýskaná a omlácená) většina zůstává pod povrchem. Skoro všichni tak při zapnutí Facebooku začínáme snít sen o plném, zábavném životě se skvělými přáteli a milujícími drahými polovičkami, dobrým jídlem, spoustou volna a žádným stresem.
Zpravidla neberu Facebook příliš vážně, ale i tak jsem si vždycky musela připomenout, že skutečnost je jiná. V poslední době to už ale není nutné, protože mám pocit, že můj život je takovým splněným snem. Ne že bych snad vyhrála ve sportce nebo tak něco (a už vůbec žádnou zásluhu na tom nemá žádná sociální síť!). Prostě najednou cítím, že můj život je takový, o jakém se snívá. Pravda, není dokonalý. Lhala bych, kdybych tvrdila, že v něm nejsou problémy, protože ty v něm teda jsou a někdy jsou i docela velké. Ale je plný myšlenek, zážitků, dobrých věcí a lidí.
A protože se mi plní sny, plní se i ten o zbrusu novém blogu. Nechť jste jeho součástí i vy. Sedněte si do křesla a splňte si sen o příjemném a inspirativním čtení.
Dobrá úvaha o Facebooku a zajímavé biografické údaje 🙂
Sympaticky optimistické, držím palce, aby ti to vydrželo.
Děkuji vám oběma 🙂
Tak tohle je začátek, jaký má být!
Moje maličkost začala bez keců rovnou k tématu týdne "provokace" a úvod k blogu mě dokopala napsat až Kate, přičemž ten úvod uvedl už tři roky fungující blog 😀
P.S.: K FB – já tam teda spíš častěji vidím, jak si tam nejrůznější dvanáctileté holčičky, kterým jsem dělala na táboře vedoucí, vylívají srdíčka a pláčou, jelikož nemají své idoly (upřímně – netušila jsem, že se to slovo ještě používá, ale realita je holt krutá a tohle výrazivo mě pronásleduje i v nočních můrách!) 😉 😀
[4]: Napsat úvodní článek po třech letech, tím se nemůže chlubit jen tak někdo 😀 Já to vzala fádně na začátek 🙂 Naštěstí na facebooku žádné dvanáctileté holčičky nemám, ale jsem ráda, že se slovo idol pořád ještě drží a dosud ho nenahradil nějaký supr čupr dupr anglicismus.
Tak proto jsme si k sobe nasly cestu…. publikovala jsi v den, kdy jsme meli s muzem presne 5 let od seznameni. Predstav si, ze uz asi 3 tydny taky ziju FB sen… honosim se Samsungem S6… nutno rici, ze na natlak. Ale nakonec jsem rada, sice zdaleka nevyuzivam vsechny funkce, ale mnohe, ktere jsem na starouskovi nemela, ano. Treba zrovna ted pisu z mobilu 🙂
[6]: To se to ale hezky sešlo 🙂 Úplnou náhodou, abych pravdu řekla, já k 9. prosinci nemám žádné citové vazby.
Ó, tak tomu říkám splněný facebookový sen! 😀 Psát komentáře z mobilu je ale každopádně nejen módní, cool a trendy, ale taky praktické a to už si nějaký ten "lajk" zaslouží 🙂