Fakulta a já: konec jedné love story

Když mi bylo osmnáct, snila jsem o tom, že se stanu novinářkou. Psaní jsem milovala, stát se spisovatelkou mi přišlo příliš nerealistické a novináři přece dělají spoustu vzrušujících věcí – ve Fantomasovi třeba honili padouchy po střechách. Nechtěla jsem ale jít studovat přímo žurnalistiku, protože jsem o ní jednak slyšela nepěkné věci a jednak mě velmi inspirovalo, když mi kdosi řekl, že abych dobře psala, tak je třeba se především vzdělat, aby vůbec bylo o čem psát.

I stalo se, že mi cvrnkla do nosu Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. Bakalář mě na první přečtení nijak neuchvátil, ale objevila jsem magistra (dnes už je reakreditovaný a v původní podobě neexistuje), který zněl jako cesta k žurnalistice, jen o něco teoretičtější. Zdálo se mi to dokonalé. Bakaláře zvládnu, pak přijde vysněný magistr, potom budu vzdělaná a… psát, psát a psát!

Tehdy začala jedna z největších love story mého života. Bakalář na FHS se totiž ukázal být prostředím, které navrhovali lidé mého ražení. Pro představu: šlo o velký, všeobecný obor s minimem povinných předmětů (zejména zkoušky ze všech velkých humanitních a společenskovědních disciplín) a oslňující svobodou sestavit si drtivou většinu rozvrhu dle vlastního gusta z obrovského výběru předmětů povinně volitelných. Na přednáškách a seminářích se lidé potkávali nikoli podle ročníků, ale podle zájmů; kategorie spolužáků byla z velké části irelevantní a žádní dva lidé neměli totožný rozvrh. Když se mi předmět nelíbil, po první hodině jsem si ho jednoduše z rozvrhu škrtla a zapsala si místo něj jiný. Velká volnost, velká zodpovědnost.

Netrvalo dlouho a akademická sféra mě uchvátila. Poprvé v životě jsem se octla na místě, kde jsem mohla intelektuálně růst právě takovou rychlostí, jakou jsem potřebovala. Hltala jsem knihu za knihou, moje obzory se doslova prolamovaly a lidé zvenku se mě ptali, jestli u nás takové osvícení zažívá každý. Ne, každý ne. Ale já sem patřím. Můj sen o žurnalistice se rozplynul, zatoužila jsem být akademičkou. Zdálo se to ložené.

Když jsem ovšem přišla na vysněného magistra, dostavilo se vystřízlivění. Kupříkladu jsem dostala rozvrh, ve kterém se nacházely povinné předměty s povinnou docházkou. Co to má být? To jsme zpátky na gymplu nebo co? Stejně jako jsou fronty často znamením totalitních systémů, je povinná docházka u povinných předmětů často známkou toho, že jinak by tam nikdo nechodil. Přesně tak to bylo. Neříkám, že všechno na magistru bylo špatné a k ničemu. Ale většina ano. Taky neříkám, že po opojné svobodě bakaláře zklamání nebylo nevyhnutelné. Bylo. Ale stejně mělo velmi hořkou příchuť.

Zhruba v té době jsem se stala tajemnicí na jiném magisterském oboru. Ano, věděla jsem, že ten obor je prakticky ve válce, ale byla to přece moje fakulta a nějakou malou brigádu jsem potřebovala. Dokud se mě spory netýkaly, dalo se to vydržet. Ale tam, kde to vře, se nutně jednou spálíte, i když nestojíte v centru dění. Tak se také stalo. Když se ona velmi trpká zkušenost propojila se zklamáním ze špatného magistra, celkovou studijní únavou i reálným stavem šíleně podfinancované a zakomplexované české akademické sféry, rozhodla jsem se, že odejdu.

Během mých třech byznysových let (kdy jsem psala, psala a psala, ovšem úplně jiné texty, než jsem chtěla) se FHS přestěhovala do nové budovy a vypukl covid. Já jsem se rozhodla vrátit a to, že bych mohla jít jinam, mi skoro ani na mysl nepřišlo. Pocitově nicméně o návrat nešlo. Nový barák byl betonový, chladný a působil jako továrna. Nepojily se mi k němu hezké vzpomínky a nové pěkné zážitky tam ne a ne vznikat. K vedoucímu mě nepojil žádný vztah, předměty už jsem jako doktorandka skoro neměla a ten jeden, který jsem měla, nebyl ani zábavný, ani podnětný. I když jsem tam potkala někoho známého, připadalo mi to jaksi zvláštně odlidštěné a sotva jsem vstoupila, hleděla jsem co nejrychleji zase vypadnout. Zdálo se, že můj nový vztah k fakultě se ustálil na chladné neutralitě.

To se lehce změnilo, když jsem začala na fakultě učit. Tehdy jsem měla svoji učebnu a svoje studenty, a když jsem diskutovala o filosofii jazyka se studentkami na chodbě, chvilkami se mi dokonce zdálo se, že se někdejší lidské teplo alespoň z malé části vrací. Šlo ovšem především o moje vlastní nadšení, neboť jsem zároveň z vícero stran slýchala, že nové vedení je dost hrozné, zavádí strašně moc regulí a klasickou represivní strukturu, kterou tahle punková fakulta nikdy neměla, protože vznikla v devadesátkách jako spolek známých z bytových seminářů. Ozvuky tohohle ducha jsem zažila i já; když jsem ostatně dělávala rozhovory s vyučujícími, ze začátku jsem pravidelně slýchala slova chvály o přátelské atmosféře, absenci intrik a vzájemné důvěře. Rozhovory jsem ovšem nakonec vedla sedm let a ke konci už takové věci neříkal nikdo. A když jsem se letos v létě viděla s Lily, nejlepší vyučující svého života, otevřeně mi řekla, že se sama sebe ptá, co tam ještě vůbec dělá a že tomu dává tak dva, tři roky a pak odejde do důchodu. Zatrnulo mi. Oba zakladatelé, na jejichž přednášky jsem chodila, už pryč jsou. Když odejde i Lily… co z toho, co jsem zažila, zbude?

Předminulý týden mi z fakulty přišla zpráva, že sestavují rozvrh na letní semestr a jestli zase chci učit svůj seminář. Odepsala jsem, že moc ráda, že ovšem považuji za férové jim sdělit, že už v té době dost možná nebudu doktorandka. Za mých tajemnických let to nebyl problém, externisté učili úplně běžně. Odpověď mě ovšem vrátila do reality. „Aha, tak to problém bude.“ Nové vedení prý zakázalo externí předměty, pokud nejsou nezbytné pro studijní plán, že prý jde o moc velkou administrativní zátěž. I napsala jsem děkance a v kopii i vedoucí katedry, že můj předmět má velmi, ale opravdu velmi dobrá studentská hodnocení, že už teď vím o nových lidech, kteří si ho chtějí zapsat, a jestli fakulta nemůže navzdory administrativní zátěži tenhle jeden kurz přece jenom zachovat (abyste byli v obraze: o tom, že studentské hodnocení výuky se začne opravdu velmi významně řešit, jsme slýchali v posledních dvou letech stále znovu, a dokonce na to téma vzniklo celé školení). Vedoucí katedry zareagovala obratem. Prý nejde o administrativní zátěž, ale o strategii fakulty a povinně volitelné předměty se externě prostě nedělají. Děkanka neodepsala vůbec.

Tak se tedy končí jedna velká akademická love story. Když jsem se před devíti lety v rozhovoru obou zakladatelů ptala, co si myslí, že se s fakultou do budoucna stane, odpověděl jeden z nich, aniž hnul brvou, že všechny podobné experimenty, co jdou proti zavedené struktuře, nutně skončí a že takhle dopadne i FHS, která se postupně znormalizuje, zeškatulkovatí, odlidští a začlení do těla univerzity. Tehdy mě to šokovalo. Dnes už delší dobu vím, že měl pravdu, ale vědět o tom a zažít to na vlastní kůži přeci jen není totéž. A dolomit onu pomyslnou hůl, to i po takové době, kdy měla namále, prostě a jednoduše bolí.

Já, výtvarnice

Když jsem kdysi naznačila, že občas zkusím něco namalovat, měla jsem představu, že jednoho dne patrně přijde dnešní článek. A tak se také stalo – ovšem trvalo to. Celá léta. Jsem totiž děsná perfekcionistka a škola mě natlačila i v umělecké oblasti do velmi výkonového nastavení. Jinými slovy: vím, že moje malba a kresba technicky není dobrá, protože techniku jsem trénovala naposledy asi tak v páté třídě a nic na tom nemění ani skutečnost, že šlo o třídu s rozšířenou výukou výtvarné výchovy. Odvahu jsem nicméně sesbírala a dnes vás lehce roztřesenou rukou zvu na exkurzi po svých výtvarných výtvorech, tedy ke stránce své osobnosti, která se téměř nikdy nedostává ke slovu.

Když už maluji nebo kreslím, činím tak čistě pro radost, a dopadá to tedy skoro vždycky abstrakcí. Příliš konkrétní malba mě rozčiluje – je tam příliš zjevně vidět, co nesedí, a navíc se úplně vytrácí opojná svoboda rozhodnutí „jdu si prostě čmárat“. Často tedy prostě jenom popadnu olejové křídy, črtnu tvar a začnu vybarvovat. Tenhle obrázek, jehož barevné schéma je pro mě, jak brzy zjistíte, typické, se inspiroval dílem J. R. R. Tolkiena. Laurelin a Telperion jsou dva kouzelné stromy Valinoru; jeden z nich září zlatě a druhý stříbrně.

Někdy sáhnu i po tužce a tehdy si dám nějakou tu práci se stínováním. Ale pozor, nic závazného, jen takové tvary. Pravda, rizikem podnikání podobně spontánní kresby je, že to nakonec může vypadat třeba jako banánové šlupky. Ale tak šlo by tomu říkat třeba i Souboj protikladů, ne?

Já a temperky. Tempery mi z „mokrých“ technik sednou jednoznačně nejlíp, protože na rozdíl od vodovek nevyžadují mít předem v hlavě rozvrhnuto, co chcete namalovat. Já mám v hlavě často třeba jen to, že půjde o nějakou lehce abstraktní krajinu, protože vlnité kopečky mě baví (ano, začíná dávat smysl, proč se mi tak líbilo na Novém Zélandu). V tomhle případě to skončilo krajinou celkem temnou.

V jiných krajích mezitím vládne jednoznačně větší příměří. Zpátky k olejovým křídám a směle do rovnějších linií. Variant na slunce je v mé tvorbě poměrně dost a nebudete tomu věřit, ale některé dokonce obsahují i červenou barvu.

S abstrakcemi, kterými se záměrně nořím do hlubinně psychologických témat, jsem začala bezmála před deseti lety. Tohle je jedna z nich. Nevím, jestli jde o surrealismus nebo o nějaký další ismus (snad s výjimkou amatérismu), ale tenhle obraz nese jméno Vnitřní démoni. Kontrast vřelého, zářivého a hladkého povrchu s tím, co se nachází pod ním, snad ani nevyžaduje další komentář.

A jakými nečekanými způsoby si krátíte večery vy?

O Starostech

Když se ráno vzbudím, mám pocit, jako by mě někdo praštil něčím těžkým po hlavě. Můj spánek se nejvíc ze všeho podobal cedníku a podle toho to vypadá. Moje první myšlenka je, že bych nejradši zalezla někam do nory a zůstala tam celý den. Nebo třeba čtvrtrok. Druhá myšlenka směřuje ke Starostem.

Jdu do školy, ale necítím radost. Myslím na Starosti a můj mozek spřádá desítky možných a jednotky katastrofických scénářů. Chybí mi kreativita na to, abych vymýšlela zajímavé hodiny; chybí mi energie na to, abych je připravovala. Prostě mě nic nenapadá. Během volných hodin se věnuji činnostem, které si vynucují Starosti, nebo všemu ostatnímu: dokončování a odevzdávání dizertace, přihlášce na pedagogické minimum, státnicovým tématům, odepisování na maily. Prodírám se tím jako hustým trním.

Odevzdám dizertaci, ale nemám z toho žádnou velkou radost. Vypracuji seznam literatury na státnice, ze kterého mi zbývají dočíst už jenom tři knížky, vyběhám několik dalších nutných lejster a odešlu je, čímž jsem zase o krok blíž k dokončení doktorátu, ale nevnímám to jako úspěch. Přihlásím se už do druhého pedagogického minima, protože doufám, že i když se stejně jako loni zase všechna reakreditují a nikdo neví, jak to s nimi bude, jedno by třeba mohlo začít dřív než to druhé a nemusel by z toho být průšvih. Odškrtávám ze svého seznamu jednu věc po druhé, ale necítím uspokojení. Všechno zastiňují Starosti.

Přátelé se se mnou chtějí vídat, studenti mě mají rádi, ale jako by se mě nic z toho netýkalo. „Léto bylo krásné,“ říká mi student a začne nadšeně vyprávět a ve mně se zdvíhá smutek. Taky bych chtěla za sebou mít krásné léto. Krásné léto bez Starostí. „Byli jsme v divadle,“ slyším pro změnu po chvíli a bolestně mě bodne u srdce. Já trávím večery doma a nemám ani zbla kapacity na cokoli, natož abych někde trajdala.

Starosti jsou stále se mnou a zabírají mou mentální kapacitu, jako by na pozadí běželo deset procesů naráz a nebylo možné žádný z nich vypnout. Přežívám ze dne na den a z týdne na týden, Starosti mi berou energii, jistotu, bezpečí, radost, zápal i kreativitu; někdy mám pocit, že mi berou mě samotnou. Co ze mě zbývá, když vyhasíná moje záře? Vím, že jiní lidé na mém místě zůstávají daleko víc v klidu, vždyť nakonec nejde o žádnou katastrofu. Nikdo neumírá ani nemá rakovinu – to jsem si obojí odbyla v uplynulých letech a paradoxně jsem to snášela o poznání líp.

Říjen přináší částečné zklidnění, situace se začíná po víc než dvou měsících velkého kortizolového festivalu vyjasňovat. První skutečně hmatatelná jistota nicméně přijde až během minulého týdne. Teprve tehdy se mi začíná uvolňovat mentální kapacita a plní se tím, čeho měla být plná od začátku školního roku. Zase začínám cítit skutečnou radost – a zároveň smutek nad tím, jak vypadal můj život v poslední době. Byl na jednu stranu přeplněný a na druhou velmi prázdný. Nemám za sebou krásné prázdniny, nešla jsem na houby ani do divadla, neviděla jsem skoro žádné filmy, nepřečetla skoro žádné knihy a problém mi dělalo i napsat článek na blog.

Věřím, že listopad za hlavní porcí Starostí konečně udělá tečku nebo alespoň středník. Vím, že se všechno nevyřeší naráz, protože ve výsledku jde o celé zamotané klubko, to hlavní ale snad už bude za mnou. A já se konečně zase začnu smát, tančit, psát, sršet nápady a sbírat barevné listí. Jedním slovem: žít.

S puberťáky na výletě

Scházíme se na autobusové zastávce; kolem sebe slyším veselé štěbetání, poslední dotazy a starostlivé připomínky. Nastupujeme a hluk, který doprovází loučení, se přetavuje do hluku bandy puberťáků na výletě. Můj první školní výlet v učitelské roli – a hned na týden do zahraničí. Ještěže jsme na ně čtyři.

Hovor v autobuse se někdy přelévá do výbuchů smíchu, jindy do proudů nadávek. Poslouchám, jak na sebe studenti pokřikují a častují se přezdívkami. Pak se k našim uším donesou perfektně herecky ztvárněné parodie učitelů i spolužáků. Nejde se nesmát. Ale řeknu vám, že na momentu, kdy se poprvé dozvíte vlastní přezdívku, je něco neopakovatelného.

Celý týden se odehrává ve velmi živelném duchu. Objímá mě bezstarostnost mých patnáctiletých svěřenců a nořím se do dramat v duchu „on je hrozně roztomilej, ale když jsme mu popřály k narozeninám, ani nám neodpověděl!“. Po velmi dlouhé době jsem vytržená ze svojí každodennosti natolik, že nade mnou nemá žádnou moc. Je to nesmírně osvobozující.

Studenti si se mnou fotí selfíčka a mávají, když vidí fotit mě. Některé studentky mě objímají, běhají se mnou z prudkých kopců nebo mě učí specifický plácací pozdrav, který používají mezi sebou, a to rovnou se slovy „teď jste o něco blíž naší generaci“. Nabízejí mi bonbóny, bábovky, křížaly i ledacos jiného; i já jim občas něco nabídnu a například moje sladké pendreky jsou anihilovány během zhruba deseti vteřin. Debatujeme o národním obrození, pouštíme si vtipná videa a hrajeme Scrabble. A taky se dozvídám spoustu drbů. Například na jednom renesančním zámečku ta čtvrtina zájezdu, kterou mám pod palcem, prohlídku pojme tak, že chlapec, který má největší množství informací, v každé místnosti vždycky chvíli vykládá, ostatní zaujatě poslouchají, pak se rozhlédnou, jako že to bylo k věci, a jde se dál.

My dospělí jsme ubytovaní u Carol, která netopí, moc dobře nevaří a dává hrozně malé porce. Je to všechno nekončícím zdrojem vtipů. „Vzal sis dneska na to jídlo lupu?“ „Já jsem plný jedině snad dojmů.“ „Včera jsme zadýchávaly váš pokoj, tak dneska budeme dýchat u nás!“ Krom toho jsou v jídelně strhané tapety a zdi jsou hnědočerné jako v hororu – holt se bude tapetovat až příští týden. Dokonce začneme pro některé hrát roli příslovečných dětí v Africe: když mají dvě studentky jeden večer obzvlášť hodně jídla, vzpomenou si na nás a na to, že nejspíš právě máme hlad, a rozhodnou se to jídlo přece jenom dojíst.

Zážitků mám z toho jediného týdne nespočet. Holubi sedající do vlasů, vítr tak silný, že nás doslova nadnášel, sprinty k autobusu, smích, zpěv „hodně štěstí, zdraví“ ve dvě hodiny ráno, párky, které jsme jedli vsedě na obrubníku na parkovišti. Já jsem si tehdy z města přinesla suši, načež mě obsypal celý houf studentů, kteří byli z mého suši – nevím proč – úplně hotoví. Pozitivní body lze zjevně nahnat úplně všude. Aspoň jsem si tím vykompenzovala jejich ztrátu, kterou jsem utrpěla, když mě na pláži nehezky vypláchla vlna příboje.

Při návratu celkem všichni říkáme, že bychom chtěli, aby to celé trvalo mnohem déle. „To je hrozně zvláštní vidět vás zase tady, já si teď připadám, jako že jsme tak trochu rodina,“ přivítá mě následně jedna z mých kvintánek, když se další týden opět potkáváme ve škole. Cítím to velmi podobně. Ne že to byl v jakémkoli smyslu dokonalý zážitek, to rozhodně ne. Ale jako by na žádné z těch drobných vad vlastně nezáleželo a celkovou kvalitu zážitku pouze podtrhly. A možná i červeně a dvakrát.

Malé velké učitelské radosti

Podzim vypukl a školní rok je opět v plném proudu. Pro někoho je to možná deprimující zpráva, ne však pro mě. Vzhledem k tomu, že moje září bylo, řekněme si to na rovinu, dost hrozné, představovala pro mě škola jeden z mála zdrojů jisté radosti. A jelikož je sdílená radost dvojnásobná radost, zvu k ní s potěšením i vás.

Červen. Studentka, která odešla v půlce školního roku, mi napíše, že bude mít absolventský koncert a jestli nechci přijít. Jelikož jsem také kdysi zvala učitele na svoje absolventské koncerty, velmi mě to dojme. Pozvání přijímám.

Na konci školního roku píšu všem svým studentům mimo jiné to, že bych je chtěla učit i v dalším školním roce. Přijde mi řada odpovědí, v nichž se dočtu, že by si přáli totéž, což se nám nakonec vyplní: učím všechny svoje loňské třídy, a ještě nějaké navíc. A pokud si vzpomínáte na chlapce, který se do mých hodin prostě přidal, tak vězte, že letos se k mé radosti stal mým regulérním studentem. Vysvědčení za moji angličtinu už si tak nebude muset tisknout sám.

První letošní dny ve škole. Na chodbách potkávám svoje staronové studenty a jejich reakce mě dojímají. „Oh my God!“ zavolá nadšeně studentka, když mě zdálky zahlédne, a začne na mě s úsměvem mávat. „Jé, dobrý den!“ rozzáří se student, když ho potkám na chodbě. Jiná studentka mi klepe na dveře kabinetu: „Já jsem vám něco přivezla z dovolené…“ a předává mi drobný dárek.

V učebně angličtiny nám na katedře leží normální český kalendář. Jelikož mám svátek hned v září, přišla jsem druhý týden do školy, kalendář otočila na nový týden a co nevidím – kolem mého jména se skvěje namalované srdíčko. Další týden přijdu do téže učebny a kalendář opět otočím na aktuální týden, tentokrát z pochopitelných důvodů už bez mého jména. O hodinu a půl později ovšem kalendář najdu otočený zpátky. Tahle výměna se následně odehraje ještě jednou.

Před hodinou potkám svoje studentky na chodbě. Jedna z nich na mě volá: „Jé, dobrý den! Já mám sušenky, nechcete taky sušenku?“

Studenti se mě ptají, jaký je můj oblíbený dinosaurus. Konstatuji, že nevím. Následně se dotazují, jaký dinosaurus bych chtěla být. Nechám volbu na nich, i začnou horečně googlit a následně se shodnou na tom, že jsem jasný parasaurolophus.

Loni jsem v půlce roku dostala tu nejtišší, nejpasivnější a nejzakřiknutější třídu, jakou jsem kdy viděla – třídu, kde si spolu lidé nepovídají ani o přestávkách a kde jsem zažila ticho tak mrazivé, že mi z toho bylo vyloženě smutno. Letos se ovšem vrátili jako vyměnění: při hodinách si povídají, vtipkují a smějí se, jednou diskutovali tak zapáleně, že si občas skákali do řeči, a onehdy dokonce někdo něco řekl, načež všichni vybuchli smíchy. A když jsem jim tenhle týden sdělila, že se s nimi jakožto čerstvá zástupkyně jejich třídního budu při školním focení fotit, ozvalo se nadšené „jó!“, načež mi začali vysvětlovat, že budou mít všichni na sobě něco oranžového a že si rozhodně musím taky něco oranžového vzít.

Před školou potkám svoje studentky a zastavím se na kus řeči. Skončí to tak, že mě začnou učit slang generace Z a generace Alpha (jestli chápete význam slova „skibidi“, tak mě prosím poučte v komentářích, protože mně to pořád není jasné). Když následně tuhle znalost využiju při hodině, vyvolá to výbuch nadšení. Taky jste sigma?

Kolegyně organizuje výlet do Anglie, kam rovněž jedu, i šly jsme za organizačními účely ukrást kus hodiny do mojí čerstvé kvinty. V momentě, kdy jsme vešly do třídy, na mě začali moji kvintáni s úsměvem mávat, jeden student zagestikuloval v duchu rétorického cvičení, které jsem s nimi kdysi dělala a které se obratem stalo interním vtipem, a jedna studentka mi z prstů seskládala srdíčko.

Po první hodině v mé nové třídě za mnou přijde studentka a sdělí mi, že je vážně ráda, že mě dostali a že se na hodiny se mnou moc těší. A to jsme strávili dvacet minut nácvikem evakuace.

Student si ze mě dělá legraci, že když se směju, dělám občas na chodbách fakt hluk. Když se následně stane svědkem mého setkání s mými patnáctiletými studentkami před školou, otočí se a z dálky na mě zavolá: „No, paní profesorko, nejen na chodbách!“

I když se mi ani zdaleka vždycky všechno nedaří a někdy mě moji svěřenci s úplně stejnou emoční intenzitou zvládají vytáčet (ach, moje kvinta!), vnášejí do mého života svou mladistvou energií, kreativitou, náklonností a vynalézavostí především velké množství radosti. Ťukají mi na dveře kabinetu, protože mají zrovna volnou hodinu a chtějí si povídat, nebo mi ťukají na dveře kabinetu, protože jdou zrovna kolem a tenhle vtip zjevně nestárne („Já jsem to nebyl!“ „Já taky ne!“). Rozesmávají mě při hodinách, usmívají se, když mě potkají na chodbě, ptají se na moje filmová doporučení nebo jestli si myslím, že ten certifikát opravdu zvládnou. Tak trochu stydlivě se usmívají, když se vší svojí intenzitou nadšeně reaguji na jejich pokroky, a jejich pohled je při tom měkce radostný. Ještě před dvěma lety by mě ani ve snu nenapadlo, že by mi s teenagery mohlo být tak dobře. A ono je – a jsem za to opravdu vděčná.