Publikováno

O podnikatelském trháku aneb byznys pro 21. století

Když jsme před časem šli s manželem po ulici, měli jsme docela hlad. Osud tomu chtěl, že právě tehdy jsme zblýskli jednoho z mnoha kurýrů jedné z mnoha jídelních rozvážkových služeb, kterými se to v ulicích v posledních letech jen hemží. Tenhle jel na skútru a na zádech měl onu barevnou hranatou bednu, která na vás úplně křičí „oběd!“. V ten vzácný moment se spojila potřeba s inspirací: „Víš, jakou má výhodu, když přepadneš kurýra rozvážkové služby? Máš jídlo zadarmo.“ A tak se zrodil nápad na skutečný podnikatelský trhák současnosti.

Prvotní fáze vývoje tohoto konceptu byly poměrně primitivní. Představovali jsme si víceméně osamocené partyzány, kteří občas přepadají nevinné kurýry, protože mají hlad. Jak říkám, velmi primitivní. Stejně jako v lidských dějinách jsme ale i my došli ke stádiím charakterizovaným vyšší mírou komplexnosti: k organizovanému gangu, který plánuje svoje akce podle času, místa, výskytu Policie ČR i konkrétní rozvážkové služby, na kterou cílí. Co ovšem s nadbytkem, který by vyšší měrou organizovanosti nepochybně vznikl? A právě zde přišla ta rozhodující bomba: žádný gang, ale zbrusu nová rozvážková služba. Živila by se tím, že by systematicky kradla jídlo všem ostatním a rozvážela by ho za podstatně nižší ceny a s bezmála čistým ziskem.

Aby takový nápad fungoval, bylo by třeba zajistit, aby tato služba zapadla do představy, kterou lidé o rozvážkových službách obvykle mají. Jmenovala by se proto „Pold“, což je jméno, které evokuje hned několik podobných podnikatelských subjektů, a ještě vyvolává uklidňující asociace strážců pořádku. Asi si teď říkáte, jak by Pold byl schopen zajistit, že zákazník dostane to, co si objedná. Jak budete po Praze hledat zrovna chlápka, co veze ananasovou pizzu? I na to jsme mysleli. Finta spočívá v tom, že Pold by byl služba s překvapením. Objednávali byste si nikoli konkrétní pokrm, ale zkrátka jídlo z určité lokality v určitém čase, řekněme z okolí I. P. Pavlova kolem úterního poledne. Vzhledem k tomu, jaké restaurace se zrovna tady nacházejí, byste znali možný rozsah toho, co nejspíš dostanete, ale co konkrétně to bude, by bylo vždycky překvapení. Tenhle aspekt vychází z výzkumů behaviorální psychologie, která přesvědčivě ukázala, že když myši dostávají odměnu náhodně, mačkají příslušné páčky úplně nejvíc a nejurputněji. Byl by to prostě takový herní moment a zároveň výzva – získávání know-how ohledně toho, s jakou pravděpodobností vám kdy a odkud přijde co, by jistě zaujala nejednoho gamera. A co se konzervativnějšího publika týče, u toho to jistí ty nižší ceny. Bonusem pro opravdové fajnšmekry by pak mohlo být doručení nejen jídla, ale i informace, pro koho bylo jídlo původně určeno a v kolik hodin ho měl dostat, protože trochu radosti potřebujeme v životě všichni.

Jsme přesvědčeni, že Pold je vpravdě společností pro 21. století. Nemá prakticky žádné výrobní náklady, neprodukuje žádné zbytečnosti, a pokud by jeho kurýři jezdili na elektřinu, jsou marketingové možnosti takového zeleného projektu prakticky nekonečné. Zajistit by se samozřejmě musela i etická stránka, totiž že se například v Poldovi nic netestuje na zvířatech a že se kurýři konkurence proberou nejpozději do dvou hodin od úspěšné operace. Pold by také postupně mohl růst i do oblastí mimo rychloobrátkové zboží. Náš slovník kupříkladu obohatilo slovní spojení „na Polda“, které znamená, že šlohnete cokoli, na co vám padne zrak a co není přibité. Totiž… cokoli, co je nevyužito, Pold umožňuje recyklovat (či dokonce upcyklovat!) a plně v duchu udržitelnosti využít.

To, jak moc Pold spočívá na pevných etických základech, se ale v úplnosti ukázalo až poměrně nedávno. Šli jsme s manželem po stejné ulici jako onehdy, když jsme uviděli na jednom domě odemčenou a otevřenou poštovní schránku, ze které vyčuhovalo vyúčtování od Vodafonu. Podívali jsme se na sebe a zapředli sofistikovanou debatu o tom, zda i nezaplacená cizí faktura spadá do podnikatelské kategorie „na Polda“. A tehdy se ukázalo, jak rozvinutou podobu náš byznysový černý kůň skutečně získal: „Být Pold nejde jenom, když se ti to hodí. Pravý Pold je Poldem z principu a vždycky!“ Však jednou žijeme v lidské společnosti. Kam bychom bez morálních zásad přišli?

11 Komentářů
Publikováno

Duna a Problém tří těles aneb o brilantních adaptacích

Myslím, že za celý svůj život jsem viděla patrně jedinou filmovou adaptaci, o které jsem prohlásila, že je minimálně na stejné úrovni, možná dokonce lepší než původní kniha (a tady na blogu jsem se s tím ostatně nijak netajila). Kdybyste mi ještě v lednu řekli, že počet obdobně skvělých filmových zpracování do konce března navýším na trojnásobek, asi bych vám nevěřila. Nicméně, přátelé, stalo se. Jediné, čeho se teď obávám, je, že mi po nějakou dobu jen tak něco nebude dost dobré. Co mě tedy tak dostalo do kolen?

Duna

Na druhý díl Duny jsem nebyla kdovíjak extra natěšená. Ne že by se mi jednička nelíbila, naopak. Ale čas zhojí všechny rány – a jelikož jsem knihy nikdy nečetla, tak jsem po prvotním nadšení první Dunu dosti blaženě pozapomněla. Podívali jsme se na ni znovu až těsně předtím, než jsme šli na druhý díl, a musela jsem seznat, že film je to opravdu velmi vydařený. O to raději jsem byla za svoje zapomnění, protože vydržet se těšit tři roky, to už je nějaká dřina.

Jestliže jsem o jedničce použila slova „opravdu velmi vydařený“, potřebovala bych pro dvojku slova úplně jiná, patrně s nějakými šťavnatými předponami jako hyper, mega nebo ultra. Seděla jsem v kině jako přikovaná a s pocitem, který už jsem hodně dlouho neměla – totiž že se právě dívám na bezmála dokonalý film. Byl to vesmírně galaktický zážitek, ze kterého mrazilo a který se nedá popsat, protože se musí zažít. Hudba, ze které máte husí kůži. Vizuálně úchvatné záběry. Dokonalé herecké výkony (Oscara za Stilgarův uchvácený výraz!). A pak děj, který jsem předem neznala, protože jsem chtěla být překvapená, a tak jsem se nepodívala ani na trailer. A dobře jsem udělala – opravdu jsem tím pádem nečekala, že se stane to, co se stalo, a mohla jsem si tak užít úplně všechny napínavé scény a momenty překvapení. Knihu jsem rozečetla krátce nato. Dočteno zatím nemám, ale to, že epický velkofilm se mi líbil víc než poměrně ukecaná, byť mnohem komplexnější knížka, je zjevné už teď.

Problém tří těles

Když někdo adaptuje vaše úplně nejoblíbenější sci-fi, je to důvod k opatrnosti. Zvládne naložit s knihami, které vám vzaly dech, alespoň z poloviny tak, jak si zaslouží? Když jsem viděla poslední trailer na hit Netflixu Problém tří těles, upřímně jsem se vyděsila. Duch a atmosféra původní čínské trilogie naprosto scházely, všechno tam vypadalo tak nějak univerzálně americky a kromě toho tam chyběla hlavní postava. Místo ní tam vystupovala hromada lidí, u kterých vůbec nebylo jasné, kdo jsou. Uznávám, že postava první knihy trilogie (první kniha zhruba odpovídá první sérii) nebyla zrovna z nejbrilantněji napsaných, ale stejně – může se povést seriálová adaptace, když úplně změníte hlavní postavu?

Jak se ukázalo, může. Seriálu jsem poněkud ostýchavě dala šanci a už první díl mě nadchnul. Ještě nikdy jsem neviděla adaptaci, která by tak dokonale zvládla tančit mezi požadavky skalních fanoušků a naprosto nepolíbeným publikem. Problém tří těles se drží předlohy tak věrně, že tam je všemu podstatnému učiněno zadost, a zároveň je tak inovativní, že i zarytému fanouškovi nachystá několik velmi pěkných a překvapivých aha momentů. Všechno tam má svůj důvod a logiku a já už raději nebudu říkat nic dalšího, protože když na to přijde, tak ve spoilerech neznám bratra. Snad jediná výtka, kterou bych k seriálu měla, je, že tam nezazněl můj vůbec nejoblíbenější citát: „Nacpeme do toho projektu tolik peněz, až z nich přírodní zákony puknou!“

A jaké filmové klenoty jste v poslední době viděli vy?

10 Komentářů
Publikováno

Když se dva světy srazí

Procházím pod rozkvetlými mandloněmi na Petříně a připadám si zároveň jako doma a jako cizinec. K Petřínu mě vážou četné osobní vzpomínky – sem chodívám téměř každé jaro, tady jsem četla knihy na seminář literární teorie a právě sem jsem kdysi dávno vkročila jako oficiálně svobodná a odešla zadaná a o nějaký čas později dokonce zasnoubená. Proč si tedy připadám jako cizinec, ptáte se? Protože tentokrát mluvím anglicky a rovněž vedle mě zvoní angličtina s jasně slyšitelným australským přízvukem.

Austrálie a Praha pro mě až donedávna byly mentálně naprosto oddělené světy. Když jsem se poprvé procházela po Brisbane, čišela jinakost úplně ze všeho. Vzduch jinak voněl, stromy jinak vypadaly, ptáci křičeli, slunce vás hrozilo sežehnout a budovy se blyštěly oslnivě moderní novotou. Chodila jsem sem a tam, vykrucovala si krk a měla velmi intenzivní dojem, že se nacházím na druhém konci světa v úplně každém myslitelném smyslu.

V Austrálii jsem neměla žádnou historii, nikdo mě neznal a nikdo neovládal ten bizarní jazyk, který umím nejlíp ze všech. Tady se oproti tomu moje osobní historie nachází úplně celá: lidé, tragické události, vtipné historky, šťastné okamžiky, zlomená srdce, úspěchy, selhání. Hnízdí tu pocit jakési bezpracné samozřejmosti; téže samozřejmosti, s níž mluvíme rodným jazykem. Nemusíme nad tím přemýšlet, stejně jako nemusíme přemýšlet, na kterou stranu se máme rozhlédnout, když přecházíme silnici.

Když za mnou moje australská Lauren přijela, bylo to, jako by se dva naprosto odlišné světy zničehonic srazily. Vltava, panorama Pražského hradu, malovaná bazilika na Vyšehradě a do toho zasvěcené lingvistické debaty a úvahy o tom, jak se má nespisovná čeština ke stylově nižším rejstříkům angličtiny. Považovali byste být a bejt za totéž slovo? Příští zastávka Pohořelec. Pozdravuje tě Cliff!

Kloubím svoje anglické já s češtinou všude kolem a svoji lingvistickou identitu se vším, co jsem tady. Vzala jsem Lauren do školy jako rodilou mluvčí, chodily jsme spolu po chodbách, které tak dobře znám, a přestože ve škole mluvím anglicky skoro pořád, tentokrát to nebylo jenom jako, Češi, kteří si spolu hrají na angličtinu. Tohle bylo úplně načisto, stejně načisto jako já na pobřeží Tasmánského moře. Kdo jsem se svými teenagery, když vedle mě stojí kolegyně z akademického světa? Dívám se, jak si moji studenti s Lauren nadšeně povídají, trochu se bojí, ale usmívají se a oči jim jiskří. Kde jsem víc doma: tam, kde vyprávím o tom, že v češtině říkáme, že si navzájem držíme palce, nebo tam, kde musím vysvětlovat, co že to jsou ty jazykové univerzálie a proč je skvělé se jimi zabývat? A což teprve, když na vyšehradských hradbách s Lauren potkáme jednoho z mých loňských univerzitních studentů, kterému nemusím vysvětlovat ani jedno?

Svým teenagerům na další hodině s radostí sděluji, jak z nich a z jejich angličtiny byla Lauren nadšená. Ve třídě se i tentokrát po mých slovech rozlije světlo, které si tak živě pamatuju z loňského listopadu, kdy jsem je pochválila poprvé. A tehdy mi to dojde. Tohle je ten spojovací prvek, ať už se právě nacházím kdekoli. Právě tohle světlo mě v Austrálii zalilo do takové míry, že jsem si ho, celá oslněná, pořádný kus odvezla i s sebou domů. Trochu jsem se bála, že ve zdejším ruchu všedních dní pomalu ale jistě vyhasne. Jak se ovšem ukazuje, není tomu tak. A právě teď mám to obrovské štěstí, že září svou původní jižanskou intenzitou přímo z našeho obýváku.

14 Komentářů
Publikováno

O knížkách na mém stolečku

Kdyby to náhodou z názvu mého blogu nebylo jasné, mám doma křeslo. Někdy slouží jako skladiště, někdy jako rozšíření oděvní skříně (komu se to nikdy nestalo, ať první hodí kamenem). Po většinu času ale dělá čest své původní funkci – a aby byl efekt dokonalý, stojí u něj nízký stoleček, na němž se prakticky nonstop nacházejí dva komínky knih. Knih, které si samozřejmě už už chystám přečíst, ze stolečku je odexpedovat tam, kam patří, a mít tam krásný volný prostor. Teď si ovšem radši ty kameny nechte bezpečně po kapsách.

Když mi onehdy přišla upomínka z fakultní knihovny, smutně jsem si povzdechla. Já samozřejmě vím, že mi na stolečku ta knížka leží. Je úhledně založená a hned vedle se nachází sešit, do kterého si z ní dělám výpisky. Jenže já jsem jako správná doktorandka přečetla jen to, co jsem potřebovala, abych publikaci mohla citovat, a dočíst to celé jsem se nedonutila. I když jsem vážně chtěla. Jenže dokopejte se k tomu, když už znáte argumentační strukturu, hlavní poselství knihy i autorův pojmový aparát. Opravdu tam může být něco dramatického navíc? A hlavně: chci obětovat minimálně celý jeden den na to, abych to zjišťovala?

A to je, prosím pěkně, pracovní záležitost, to znamená kniha, na kterou jsem si udělala čas v pracovní době. V rámci své akademické činnosti ostatně v poslední době pořád něco čtu a píšu. A pak čtu a přepisuju. A zase přepisuju. A dočítám. A zase píšu. A pak je večer a to poslední, co chci dělat, je jít si zase číst. Vždyť to jsem dělala celý den! Podle toho to pak ovšem vypadá. Kolegyně z kabinetu mi například už před delší dobou půjčila velmi atraktivní a navíc velmi štíhlou knížku. Říkala jsem si, že tu bych mohla zvládnout v dohledné době přečíst, má přece pouhých sto stránek. Jak to dopadlo, ovšem nejspíš tušíte. Na mém stolečku se tahle kráska vyjímá už několik měsíců. Stejně jako ta Duna pod ní. Ta je ovšem řádově tlustší.

A to je, prosím pěkně, půjčená literatura, u které mám aspoň pocit viny z toho, že už mi leží na stole dlouho a měla bych ji vrátit. Pak je tady ale ještě nejnižší kasta, totiž vlastní kusy. Knížka, kterou jsem dostala k Vánocům a na kterou se opravdu těším, apartně přikrytá jiným kusem, který mám rozečtený od podzimu, kdy jsem kus použila při výuce. Pod tím tlustý fascikl, který používám tak maximálně, když si něco potřebuju podložit, a úplně vespod tenoulinký svazeček, na jehož existenci pravidelně zapomínám a u kterého bych vám ani teď nebyla schopná říct, co že v něm vlastně je.

Ještě donedávna jsem sama pro sebe předstírala, že knížky se na mém stolečku nacházejí dočasně, jednoho dne je všechny přečtu a uklidím do knihovny nebo vrátím původním majitelům a bude mi tam ležet jeden, maximálně dva zcela aktuální svazky. Myslím, že je na čase přiznat barvu. K tomu prostě nedojde. A jelikož spousta věcí závisí jen na našem vnitřním nastavení, řekla bych, že měnit bychom měli to, co měnit dokážeme. Tedy si to shrňme: mám doma křeslo a u něj malý stoleček. A na něm se, přátelé, nachází krásná, stylová dekorace, která dokonale ladí k mojí osobnosti. Sestává ze dvou hromádek a je tak flexibilní, že její barvy i tvary se čas od času mění. Podle nálady, ročního období, toho, jestli jsem zrovna utírala prach, a také – a to je možná vůbec nejdůležitější – podle toho, jestli mi zrovna z fakulty přišla upomínka.

20 Komentářů
Publikováno

Věci, které mi vadí od doby, co učím

Pokud čtete moje články o učení, může to dělat dojem, že kontakt se studenty je pro mě vždycky jen samá radost. Jenže víte co? Není. Jsou věci, které mi vadí, a to tak, že hodně. Jen to ani trochu nejsou ty věci, které lidé čekají. Abych pravdu řekla, nečekala jsem je na začátku ani já. Co mě tedy u studentů drásá?

Shazování sebe sama

To, co mi začalo vadit už po mé historicky první hodině, byla tendence některých studentů shazovat sebe sama. Když jsem je například požádala, aby zreflektovali svoji angličtinu a řekli mi, co jim jde a na čem by naopak potřebovali zapracovat, někteří suverénně prohlásili, že jim nejde nic. Mysleli to smrtelně vážně. Když jsem onehdy studentovi dala z ústního projevu jedna mínus, byl doslova pohoršený, jak je možné, že dostal tak dobrou známku a že to přece nejde. Jeden z mých herecky velmi nadaných studentů zhodnotil svou vynikající prezentaci slovy, že to bylo fakt špatné. Jiná studentka, která píše bezmála dokonalé slohy, mi zpravidla hned do e-mailu, v němž mi sloh posílá, neváhá napsat, že to je nejspíš hrozné, ale že líp to napsat nedokáže.

Není výjimkou, že studenti začnou přímo v hodině sami sobě nadávat. Jak je to konstruktivní, je zjevné. Trhá mi to srdce do té míry, že od doby, co učím, to zarážím i u dospělých ve svém okolí (kolegové z orchestru i z kabinetu by mohli vyprávět). Představím si totiž svou éterickou vílu s průměrem 1,0, jak se mi po hodině omlouvá za svoji angličtinu poté, co se prostě jenom zasekla při popisu obrázku, a nedá mi to. Tím se dostáváme k dalšímu bodu.

Omlouvání úplně za všechno

Když někdo použije ChatGPT k podvodu, je omluva zcela na místě. Rovněž tak když studenti dělají takový bordel, že neslyším vlastního slova. Pak jsou tady řekněme ještě zapomenuté učebnice, svačení v hodině nebo paření na mobilu pod lavicí (případně na rovnou na ní). V takových situacích omluva potěší.

Tam bychom ovšem měli zhruba končit. Jenže moji studenti tam nekončí, minimálně někteří. Omlouvají se tak třeba za to, že jejich sloh je nejspíš špatný a že mi možná způsobí trvalou újmu. Omlouvají se, že jejich výkon nebyl dost dobrý. Omlouvají se, že mě otravují, když se chtějí na něco zeptat nebo potřebují poradit. Omlouvají se za svoje emoce, třeba za to, že jsou smutní. Vážně. Čekám, kdy se mi začnou omlouvat za to, že mi ve třídě vydýchávají vzduch. V jednom případě už jsem dokonce byla na vážkách, zda to zatrápené „sorry“ natvrdo nezakázat.

Absolutní people-pleasing

People-pleasing, neboli snaha se úplně všem za všech okolností a na vlastní úkor zavděčit, je slovo, které mi v češtině velmi chybí. Ve škole ale mluvím skoro vždycky anglicky, takže ho tam bez uzardění používám v původní podobě. A že je na místě mnohem častěji, než by mi bylo milé.

Snaha zavděčit se vede některé moje studenty k dost absurdnímu chování. Chci je kupříkladu oslovovat variantou jména, kterou mají nejradši. Mně je úplně jedno, jak jim budu říkat, tak proč bych jim říkala tak, jak se jim to nelíbí? Když jim tedy na první hodině dám instrukci, ať si na cedulku se jménem svou oblíbenou variantu napíšou, čekám, že se to stane. Někteří to udělají. Jiní napíšou své plné jméno a pak se třeba po půl roce začnou v mailech podepisovat jinak. I to je v pořádku, já si všimnu a zařídím se podle toho (pokud to tedy není Ryan Gosling nebo Hannibal Lecter). Ale z některých studentů jsem i takhle banální věc musela páčit. Na svoji prostou otázku „jak chceš, abych tě oslovovala?“, už jsem tak slyšela kde co. Od „to je jedno“ a „na tom nezáleží“ přes „oslovujte mě, jak chcete“ až po sofistikované „já vám kdyžtak řeknu, když mi to, jak mě oslovujete, bude vadit“. Zdá se to jako hloupost. Jenže když je problém i taková drobnost, jak to asi bude vypadat, až jim někdo skutečně začne překračovat hranice?

Úzkostný perfekcionismus aneb chyby úplně všude

Mám celou skupinu studentů, kterou souhrnně označuji jako klub úzkostných perfekcionistů. Jde o studenty, kteří na sebe mají extrémně vysoké nároky, jejich identita je nerozlučně spjatá s jejich výkonem a jejich metou je naprostá dokonalost. Často navíc mají pocit, že když budou chybovat, tak nejenže selhali, ale ještě mě zklamou, což je vzhledem k tomu, že mi docela často chtějí udělat radost, smrtící kombinace.

Někteří jsou kupříkladu celí špatní, když dostanou z něčeho dvojku. Ano, dvojku. Jiným se hroutí svět, když neznají při hodině nějaké opravdu pokročilé slovíčko – třeba takové, jaké já jsem neznala ještě před dvěma lety. Někdy, když dostanou opravenou čtvrtletku a vidí, že mají za jedna, alespoň veškerou svoji pozornost upřou na chyby. To by bylo ještě celkem v pořádku, však chybami se člověk učí (v jazycích zvlášť). Jenže ony zpravidla následují výkřiky typu „já jsem idiot“, rozhořčené rozhazování rukama nad vlastní neschopností nebo tichá varianta à la hromádka neštěstí – podle jejich letory. A to rozhodně není učení. To je to, co angličtina vystihuje geniálním slovesem to beat yourself up neboli zmlátit vnitřně sebe sama. A to mě opravdu bolí sledovat.

Když se moji studenti zlepšují v angličtině, mám velkou radost. Ale upřímně – mnohem větší radost mám z toho, když se začnou zbavovat výše zmíněných návyků. Když ten student, který si tak strhal svoji prezentaci (která mimochodem pojednávala o tom, jak přestat s oním vnitřním mlácením sebe sama), na konci další prezentace sice je nervózní, ale nehroutí se mu v očích celý svět. Když se mi studentka s oněmi bezmála dokonalými slohy v dalším e-mailu za kvalitu svého psaní už neomluví. Když mi student napíše, že si tu dvojku vezme, aniž by dodal, že si uvědomuje, že na jedničku není dost dobrý a angličtina mu nejde – a příště dokonce připojí dodatek o tom, že má radost z toho, jak se v bodovém hodnocení postupně posouvá čím dál výš. Když mi v nové třídě studenti začnou odpovídat, aniž by si byli odpověďmi jistí. Když už neslyším „já jsem debil“ poté, co rozdám čtvrtletky. Jsou to malé krůčky. Vesměs mnohem menší než pokroky, které pozoruji, v angličtině. Ale já mám právě z nich radost. Velikou, převelikou radost.

19 Komentářů